Již od roku 1976 se koná festival, který pořádá Komunistická strana Portugalska (Partido Comunista Portugues). I letos se celá akce vydařila a přilákala do Amory nedaleko Lisabonu na 100 tisíc lidí všech generací. Jedná se o jednu z největších akcí podobného typu v Evropě a jeden z největších portugalských festivalů, který trval tři dny. Lidé se bavili, tancovali, pili a vše se neslo v duchu levicové solidarity a respektu.
Pozvána také byla řada zahraničních delegací z Evropy, Asie, Afriky a jižní Ameriky. Za Českou republiku byla pozvána KSČM, kterou jsem reprezentoval jako zástupce mostecké organizace.
Portugalská komunistická strana (PCP)
Po první světové válce zažilo Portugalsko velkou hospodářskou krizi, částečně kvůli své účasti ve válce. Zhoršení životních podmínek pracujících přineslo řadu stávek, které vedly k některým významným sociálním zlepšením, včetně osmihodinového pracovního dne.
V září 1919 je založen první portugalský odborový svaz, Generální konfederace práce. Absence politické síly schopné spojovat dělnickou třídu a silnou podporu ruské revoluce, vedla následně k založení portugalské Maximumist federace, která se vyznačovala socialisticko-revolučními tendencemi. Její členové nakonec vytvářejí 6. března 1921 Portugalskou sekci Komunistické internacionály, která měla za cíl vytvořit revoluční předvojovou stranu podle bolševického modelu.
PCP tedy nebyla založena rozkolem socialistické strany, jako většina ostatních evropských komunistických stran, včetně Komunistické strany Československa, ale na základě anarchosyndikalistických a revolučních socialistických hnutí. V listopadu 1923 se koná v Lisabonu kongres, který potvrzuje solidaritu se SSSR a zároveň znepokojení nad politickým vývojem v Portugalsku. Vzhledem k tomu, co se dělo následující léta, byly jejich obavy zcela namístě.
Po státním převratu 28. května 1926 je strana zakázána a uchyluje se do ilegality. Komunisté se začali reorganizovat do sítě tajných buněk, což umožní vyhnout se většímu zatýkaní svých členů.
V roce 1933 se k moci dostává Antonio Salazar, jenž zavádí ještě tvrdší režim diktátorského typu, který se vyznačuje pronásledováním svých odpůrců včetně komunistů. Členové strany čelí zatýkání, a dokonce i masovým popravám. Běžné je i mučení ze strany tajné policie a deportace do koncentračního tábora Tarafal na Kapverdách. Represe se časem uvolňují, přesto strana zůstává v ilegalitě až do Karafiátové revoluce v roce 1974. PCP fungovala v ilegalitě přes 50 let, a to za situace, kdy jejím členům hrozila i smrt. Toto se podepsalo na vnitrostranické disciplíně, která zůstává velmi vysoká až do dnešních dnů. Kupříkladu festival Avante!, který celý pořádá jen PCP, stojí na dobrovolné práci stovek jejích členů a sympatizantů. Zároveň obrovský pozemek, kde se festival každoročně koná, je v majetku strany. Byl koupen v 90.letech, a to za obrovského finančního přispění svých členů. Těch je mimochodem dnes kolem 50 tisíc. Mají i svou mládežnickou organizaci, kde se sdružují další stovky a tisíce mladých komunistů.
Proč se pořádá Avante!
Jeho vznik byl koncipován krátce po Karafiátové revoluci 25. dubna 1974, kdy portugalská komunistická strana vyšla z úkrytu a svrhla diktaturu.
Spolu s tím dochází k likvidaci a znárodňování velkých ekonomických skupin, k agrární reformě s vyvlastňováním velkých vlastníků půdy a vytvářením Kolektivních výrobních jednotek kontrolovaných PCP, ke zlepšování práv pracujících. S dosažením svobody projevu se v tomto kontextu zdůrazňuje Kulturní akční skupina a kolektivní umělecká tvorba »importované kolektivistické inspirace«. Masové kulturní projevy let 1974 a 1975 byly nejvýznamnějším faktorem, který vedl k jeho vzniku.
Festival umožňoval uskutečňovat kulturní a společenské iniciativy jako součást politické intervence a pokračovat v praxi, která byla před Karafiátovou revolucí utajovaná.
Karafiátová revoluce
Jednalo se o levicový vojenský převrat, který započal 25. dubna 1974 v Lisabonu, a umožnil tak přechod od tehdejšího režimu autoritářské diktatury, zvaného též »Estado Novo«, k demokratické formě vlády. Masové demonstrace přinutily vládu rezignovat a přední představitelé režimu emigrovali do Brazílie.
Revoluce ukončila tehdejší autoritářský režim založený diktátorem Antóniem Salazarem, který v zemi vládl od roku 1933 a uplatňoval způsob vlády založený na represi politických svobod a občanských práv. Po revoluci byla sepsána nová ústava, zrušena cenzura, obnovena svoboda projevu, došlo k propuštění politických vězňů a portugalské kolonie získaly nezávislost.
Za počátek revoluce je považován protest levicově orientovaných důstojníků nižších hodností z portugalských ozbrojených sil. Na jejich stranu se později přidaly i guerillové složky bojující za nezávislost portugalských kolonií v Africe.
Tisíce Portugalců vycházely do ulic měst, kde se střetávali s vojenskými složkami. Revoluce však probíhala vesměs poklidně, a až na čtyři oběti státní tajné policie PIDE nebyl při revoluci nikdo zabit. Pojem »Karafiátová« vznikl, protože protestující pokládali po ulicích a na zbraně vojáků červené karafiáty. To bylo záměrem, protože červená je též barvou socialismu a komunismu, což byly hlavní ideologické směry této revoluce, jelikož se jednalo o směry ideologicky opačné k režimu Estado Novo.
Po úspěšné revoluci byla do vedení státu dosazena tzv. Junta národní spásy (Junta de Salvação Nacional), která zemi vládla v letech 1974-1976.
Nový režim ukončil koloniální válku a započal vyjednávání s hnutími požadujícími nezávislost jednotlivých kolonií. Na konci roku 1974 byli portugalští vojáci nuceni stáhnout se z Portugalské Guiney, po němž následovalo v roce 1975 vyhlášení nezávislosti Kapverd, Svatého Tomáše a Princova ostrova, Portugalské východní a Portugalské západní Afriky. Byli též staženi vojáci z Portugalského Timoru.
Vzhledem k těmto skutečnostem není překvapivé, že současní portugalští komunisté mají velmi dobré vztahy se soudruhy v bývalých koloniích a jejich delegace se účastní i festivalu Avante!
Cestovatelský deník
Na festival Avante! jsem byl delegován na pozvání Komunistické strany Portugalska. Hned zkraje musím ocenit perfektní organizaci. Po přistání již na mě čekaly dvě mladé soudružky, jež mě nasměrovaly na řidiče, který mě spolu s dalším delegátem odvezl k hotelu. Dostal jsem podrobné informace, včetně programu festivalu, a chvíli po ubytování jsem již seděl v autobuse, který nás měl odvést na místo.
Byl jsem velmi překvapen velikostí akce a množstvím lidí. Přesto jsem zde nezaznamenal jediný incident. Vy, kteří občas navštívíte nějaký koncert nebo větší akci, tak víte, že může být často problém, zejména když lidé něco popijí. Zde jsem nic takového nezaznamenal, dokonce do mě za celé tři dny ani nikdo v davu nestrčil. Všichni se k sobě chovali mile a ohleduplně.
Hned po příjezdu jsme byli rozděleni a každá skupina dostala svého »průvodce«. Já jsem byl ve skupině s dvěma italskými soudruhy a na starost nás měla portugalská soudružka, které bylo něco málo přes 20 let.
První večer se nesl spíše v neformálním duchu, kdy spolu zástupci jednotlivých zemí vzájemně diskutovali nad sklenkou dobrého portugalského vína nebo piva (které už tedy tak dobré nebylo).
Druhý den jsem se účastnil schůzky se zástupcem PCP. Zajímal se jak o stav KSČM, tak o celkovou situaci v naší republice. Pochopil jsem, že jejich zahraniční oddělení funguje na velmi dobré úrovni a snaží se důsledně vyhodnocovat situaci spřátelených stran v jednotlivých zemích. Popsal jsem jim situaci KSČM i stále se zhoršující stav naší země. V této souvislosti mě později mile překvapil italský delegát, který byl obeznámen se zhoršujícím se stavem české demokracie, a dokonce mi ukázal článek v italštině, který se věnoval politickému procesu s Josefem Skálou.
Bylo zde také stanové městečko zahraničních delegací, kde mělo své stánky mnoho partají, od těch marginálnějších až po masové organizace, například vládnoucí Komunistická strana Vietnamu. Dalo se zde zakoupit množství zajímavých suvenýrů z různých kulturních oblastí. Mě nejvíce zaujal kubánský stánek, kde jsem si poměrně levně koupil sombrero, triko s jejich vlajkou a jako občasný kuřák i dýmku a ořezávač doutníků. Charakter akce však byl v naprosté většině portugalský a cizinců tam bylo poskrovnu.
Třetí den následovalo setkání všech zahraničních účastníků s částí vedení PCP a odpoledne se konalo velké prohlášení jednotlivých řečníků PCP k účastníkům festivalu. Zde jsem byl opět překvapen nejen masovou účastí, ale i množstvím rudých praporů, které si lidé přinesli. Tady si na nic moc nehrají, žádné schovávačky. Srp a kladivo bylo možno vidět téměř všude, a nejen na výzdobě, ale i oblečení a různých doplňcích, které měli lidé na sobě. Jsou to zkrátka komunisté a nijak se za to nestydí. A také nemají za co, vždyť to byli právě oni a jejich předchůdci, kteří této zemi přinesli svobodu.
Nicméně boj ještě neskončil, což dokazuje stálá oblíbenost nejen této akce, ale i velkého množství mladých lidí, které oslovila idea socialismu. Všiml jsem si, že poměry v této zemi nejsou zrovna ideální, a i když jsem se většinou pohyboval jenom mezi hotelem a festivalem, některé věci se nedaly přehlédnout. Spousta odpadků kolem hlavních dopravních tahů, neopravené budovy i velké množství opuštěných ruin kolem dálnice. U některých polorozpadlých budov bylo evidentní, že zde nejspíš někdo bydlí, ale jistě se nejedná o oficiální nájemníky. Globální kapitalismus zde funguje jako kdekoliv jinde a na určitou část společnosti dopadá velmi tvrdě. Držme tedy portugalským komunistům palce, aby ve svém boji vytrvali i nadále.
Text a foto – Pavel MRŠTÍK
