V těchto dnech si připomínáme 80. výročí zakončení jedné z největších bitev druhé světové války – u Stalingradu. Dnem vítězství v této bitvě byl 2. únor (1943).
Operace Blau – úder na Stalingrad
Pro vedení války potřeboval wehrmacht ovládnout ropná pole v předhůří Kavkazu. To představovalo hlavní strategický cíl německé ofenzivy v létě 1942. Provedení komplexní operace s kódovým označením Blau (Modrý) připadlo německé skupině armád Jih pod velením polního maršála Fedora von Bocka. Dohromady se jednalo o 1,3 milionu mužů v 90 divizích.
Proti wehrmachtu stály tři sovětské fronty. Dohromady čítala tato sestava přes 1,3 milionu mužů v 74 střeleckých divizích a 6 tankových sborech, což mělo zaručit odražení německého náporu.
Beranidlem německé ofenzivy k Volze se stala 6. armáda, která zahrnovala celkem 30 divizí s 270 tisíci muži a asi 500 tanky. V noci na 23. srpna 1942 zahájily útok jednotky wehrmachtu a jeho satelitů. Ještě v tento den dosáhly čelné jednotky pravého břehu Volhy a němečtí vojáci zírali na více než kilometr širokou řeku, za kterou se již rozkládala Asie. Dne 14. září německé jednotky zahájily útok na město.
Stalingrad bránila sovětská 62. armáda pod velením generálporučíka Vasilije Čujkova. Němci tlačili na stále se zmenšující sovětské území. V této pro obránce kritické situaci vstoupil v platnost Stalinův rozkaz č. 227 z 28. 7. 1942 známý jako Ani krok zpět. Zakazoval vojákům i důstojníkům ústup bez souhlasu nadřízeného. Šlo o svévolný ústup, sebezohavení, dezerci či dokonce přeběhnutí k nepříteli. Po 20. říjnu už Čujkov držel jen necelý kilometr dlouhý úsek pravého břehu Volhy. V polovině listopadu 1942 vypadala situace obránců bezvýchodně. Ve stavu totálního vyčerpání se však nacházelo i mnoho německých oddílů.
Operace Uran
Sověti však v největším utajení chystali svou ofenzivu s kódovým označením Uran. Předpokládala účast tří sovětských frontů, kde se soustředilo okolo 1,1 milionu mužů v 78 divizích, více než 8000 děl a 900 tanků. Ze vzduchu mělo operaci podpořit přes 1100 letadel. Stalin, stejně jako v obklíčeném Lenigradu a Moskvě, pověřil koordinací bojových operací Rudé armády v prostoru Stalingradu nově ustanoveného zástupce vrchního velitele armádního generála Georgije Žukova.
Plán sovětského velení nařizoval zasadit hlavní údery na obou křídlech 800 km dlouhého ofenzivního uskupení (operace Kruh). Sovětská ofenziva začala 19. listopadu 1942 úderem Jihozápadního frontu na severním křídle sestavy. Sovětská kalkulace vyšla, první útočící jednotky liniemi nepřítele rychle prošly. Stalingradský front na jižním křídle sestavy zahájil útok o den později s cílem vázat německé síly v jižních předměstích Stalingradu a zabránit jim zasáhnout do boku postupujících sovětských jednotek. Dne 23. listopadu 1942 jednotky Rudé armády dosáhly Kalače a obě ramena ofenzivy sevřely kolem 22 divizí Osy. Kruh obklíčení 6. armády se uzavřel.
Sověti proti vojskům Osy
V kotli u Stalingradu se ocitlo zhruba 230 tisíc mužů tvořících 6. armádu. Nejednalo se pouze o příslušníky wehrmachtu. Rumunsko nasadilo u Stalingradu nezanedbatelné síly asi 240 tisíc mužů, v obklíčení zůstalo asi 10 tisíc rumunských vojáků. Italská armáda měla koncem roku 1942 v Rusku ve 12 divizích celkem 235 tisíc vojáků. Italové během stalingradské bitvy přišli o 115 tisíc vojáků. Dalšími spojenci Němců u Stalingradu byli i chorvatští a maďarští vojáci, kteří tvořili malou část obklíčených. Pokusy o letecké zásobování a udržení čtvrtmilionové armády při životě výhradně leteckými dodávkami selhaly.
Erich von Manstein převzal 27. listopadu 1942 velení nově vytvořené skupiny armád Don s cílem vysvobodit Paulusovu armádu z obklíčení – operace Zimní bouře (asi 500 tanků a 75 000 vojáků). Přes počáteční úspěchy celá operace zkrachovala a hrozilo jim obklíčení. Aby zabránilo druhému Stalingradu, vydalo vrchní velení 28. prosince 1942 rozkaz stáhnout z Kavkazu veškeré německé síly.
Vítězství a jeho ohlas
Bitva o Stalingrad probíhala od srpna 1942 do února 1943. Boje začaly v horkém létě, zatímco ke konci již vojáky sužovalo mrazivé počasí; 31. ledna 1943 čerstvě povýšený polní maršál Paulus se svým štábem skládá zbraně, 2. února 1943 kapituluje zbytek armády. Po téměř 200 dnech bitva o město na Volze skončila.
Boje si vyžádaly nebývalé lidské oběti a materiální ztráty. Sověti přišli celkem o 1 129 619 vojáků a civilistů (478 741 mrtvých či pohřešovaných, 650 878 raněných a nemocných, 40 tisíc mrtvých civilistů). Ztráty na technice dosáhly 4341 tanků, 15 728 děl a minometů, 2769 letadel.
Agresoři přišli celkem o 841 tisíc až 1,5 milionu mrtvých, nezvěstných a raněných německých vojáků a jejich spojenců (německé ztráty cca 750 tisíc mrtvých, pohřešovaných či raněných a 91 tisíc zajatých). Přišli o 900 letadel. Ztráty tanků a děl byly podobné jako sovětské.
Město dnes nese název Volgograd. V roce 2013 rozhodla městská rada o používání starého názvu Stalingrad po šest slavnostních dní v každém roce během významných výročí, např. na den začátku porážky nacistických vojsk u Stalingradu.
Vítězství vzbudilo značný ohlas i v zahraničí. Bezprostředně po kapitulaci 6. armády gratulovaly Stalinovi hlavy západních velmocí, mezi nimi i americký prezident Franklin D. Roosevelt: »162 dní epického boje o město, navždy nesoucího vaše jméno, a rozhodující vítězství, které dnes oslavuje každý americký občan, zůstanou nejúžasnějšími kapitolami této války lidstva proti nacistickému teroru.« Britský král Jiří VI. zaslal vítěznému městu ceremoniální meč s rytinou Občanům Stalingradu, pevným jako ocel, od krále Jiřího VI. na znamení hlubokého obdivu britského lidu.
Likvidace Paulusovy 6. armády se stala pomyslným umíráčkem celé německé branné moci. Stalingrad zahájil proces, který učinil ze Sovětského svazu jednu ze světových supervelmocí.
Svatomír RECMAN
