V těchto dnech připomínáme dvě životní výročí významné české spisovatelky, překladatelky, vynikající novinářky, divadelní kritičky a fejetonistky, obhájkyně práv žen, veřejné činitelky, členky komunistické strany a bezpočtu spolků a iniciativ Marie Majerové. Šestnáctého ledna tomu bylo 55 let od jejího úmrtí (v Praze), 1. února 140 let, co se narodila ve středočeských Úvalech.
Již dříve jsem na stránkách Ženy a společnost informovala o pozoruhodné knize Femme fatale české avantgardy: Marie Majerová – česká komunistka ve víru feminismu z pera Dany Nývltové (Akropolis, 2011).Tato studie se vyčerpávajícím způsobem soustředí zejména na Majerové feminismus a lze ji jen doporučit.
Dnes však chci přiblížit jinou publikaci, jejíž slavnostní křest za účasti mnohých obyvatel Úval i zájemců z širokého okolí proběhl 20. října 2019 přímo v rodišti Majerové v Úvalech: Od Panenství k Divokému západu od autorky Lenky Mandové. Publikaci vydalo Nakladatelství H&H v roce 2019.
Lenka Mandová (*1949) je vystudovanou středoškolskou profesorkou českého a německého jazyka a dějepisu, věnuje se přednáškové a průvodcovské činnosti, byla vedoucí odborné knihovny, též kronikářkou města Úval, kde žije. Srovnání obou knih o Majerové není možné, protože Femme fatale české avantgardy má parametry vědecké práce, kniha Mandové na 175 stránkách (s bohatou výbavou fotografií a různých přehledů) vykazuje jiné přednosti – osobně si cením velkého důrazu na vztah Majerové ke svému rodišti a na osvětlení dějů, jež v Úvalech probíhaly v poválečném období, tedy ještě za života spisovatelky, ale i v období polistopadovém, přičemž mnohé převrátily vzhůru nohama.
Celebrita své doby
Při čtení publikace Lenky Mandové si čtenář/čtenářka občas pomyslí, že dějinné události, jak je líčí autorka, zkrátka vidí jinak. Ale berme i tuto knihu jako příspěvek do diskuse – diskuse nejen o Majerové a její tvorbě (jejíž úroveň byla různá; od opravdu vynikající po průměr), ale také o době, kterou žila. Majerová, rozená Bartošová, se narodila v Rakousko-Uhersku, prožila první světovou válku, zrod ČSR, boje o její charakter, vznik komunistického hnutí… a jděme dále po časové ose… V době okupace byla gestapem hlídána a prakticky nemohla pracovat, ale nebyla vězněna. Pak si uvědomme turbulenci poválečné doby atd. atd. To všechno se nějak projevilo v postojích Majerové i v její veřejné práci. A že jí odvedla opravdu úctyhodné množství! Dnes bychom řekli, že Marie Majerová byla celebritou.
»Osobnost ženy a spisovatelky Marie Majerové má mnoho tváří,« píše Mandová. »Před rokem 1989 nám byla vnucována jen jedna strana, dílo se sociálně revoluční tematikou, činnost uvědomělé soudružky,« míní autorka. O feminismu se – prý – nehovořilo. Majerová však nebyla zkostnatělou národní umělkyní, byla živoucím člověkem, se smyslem pro humor, ráda se smála, píše Mandová, která vysoce oceňuje její praktický a teoretický přínos dětské literatuře, jenž je ceněn i dnes.
Bojovala za osvobození ženy
Dovolte mi citovat některé pasáže z knihy Od Panenství k Divokému západu: »Marie Majerová zůstala po celý život charakterově stejná, osobně pragmatická a ambiciózní, její pracovitost a cílevědomost jako by vyvěrala z anglického puritanismu, jejím oblíbeným knižním hrdinou byl Robinson. Politicky žila v Rakousko-Uhersku, masarykovské demokratické republice, přežila protektorát a v obnoveném Československu hledala možnost spravedlivého uspořádání společnosti: společenský řád umožňující každému včetně dětí důstojný život s důrazem na nezávislost a rovnoprávnost žen. Dnes bychom spisovatelku nazvali politickou pracovnicí a feministkou. Celý život svými články a knihami bojovala za osvobození ženy v rodině a ve státě, jenž by rovnoprávnost zakotvil zákony a garantoval uskutečnění a dodržování, tedy právní vymahatelnost. Témata panenství, různých podob lásky, rovnoprávného vztahu manželů nebo rebelující ženy v rodině, včetně nastoleného požadavku práva na vlastní tělo a čas, byla nová a provokující.«
A dále autorka shrnuje: »Sama podle svobodomyslných názorů žila, prosadila si svobodu, vyplnění a naplnění svého času i svobodu intimního života. Stala se pragmatickou feministkou. Feministické příběhy spojovala Majerová se sociální otázkou, takže jí stačilo svá díla trochu poopravit v duchu socialistického realismu, aby v 50. letech více než vyhovovala.«
Byla všude, kde se něco dělo
Majerovou Lenka Mandová ve své knize vylíčila jako vzdělanou ženu s širokým obzorem (ačkoli neměla vyšší vzdělání), jazykově vybavenou a zcestovalou. Znala význačnou zahraniční literaturu, studovala filozofická díla, její generace považovala za nejvyšší literární vzory J. W. Goetha, Gustava Flauberta či Emila Zolu, uvádí. Genderově byla ovlivněna spisovatelkami Boženou Němcovou a Růženou Svobodovou. Tvarovala ji kritika literárního vědce F. X. Šaldy. Přátele měla mezi předními literáty a umělci své doby. Vlastně ji všichni znali.
Psala kultivovaným českým jazykem, srozumitelným způsobem, oživovala své vyprávění rčeními a příslovími. Mandová obdivuje, jak odborně se dokázala vyjadřovat, ačkoli neměla žádné odborné školy. Ve všech oborech včetně literárních byla samoukem. Její celoživotní touha po vzdělání byla nevyčerpatelná, píše více než sympaticky Mandová.
Majerová hledala sociální pravdu, demagogie ji odpuzovala. Měla ráda obyčejné lidi, své čtenáře. Její vztah ke všem lidem bez rozdílu jazyka byl laskavý, u horníků či dělníků nerozlišovala, zdali mluví česky, nebo německy. Nevyznávala antisemitské názory. Českoslovenští legionáři a protinacističtí povstalci v květnu 1945 ji považovali za českou vlastenku.
Překvapivým zjištěním byl Majerové zájem o výtvarné a hudební umění, ale i o sport, který aktivně provozovala. »Bývalá proletářská žena cvičila, šplhala po horách, spala pod stanem, plavala v moři. Pobyt v přírodě potřebovala ve svém životě podobně jako studium literatury, historie, filozofie a dalších oborů,« píše Mandová.
Měla příjemný kultivovaný hlas, její mluvené slovo znělo na úrovni profesionální herečky, také v mládí ráda hrála divadlo, později předčítala v rozhlase. Stala se členkou mnoha organizací, spolků a svazů, které spoluzakládala. »Byla všude, kde se v Praze něco dělo,« shrnula Mandová.
Na Úvaly nezapomněla
Nezapomínala na své kořeny, na střední Čechy, na rodné hnízdo. Spisovatelka se narodila v Úvalech v čp. 18 v rodině mistra řeznického. Několik povídek a román Nejkrásnější svět situovala právě do Úval a okolí. Majerová se mimořádně významně finančně podílela na přestavbě úvalského hostince U Komberců na kulturní stánek. Přestavba začala v roce 1951 a zapojili se do ní také úvalští muži, kteří zde odvedli obrovský počet brigádnických hodin. Majerová též darovala úvalské loutkové scéně peníze na vybavení, Divadelnímu souboru J. K. Tyl další prostředky na osvětlení. Je jasné, že nový kulturní dům nemohl nést jiné jméno, než jméno své donátorky a slavné rodačky.
KD Marie Majerové byl slavnostně otevřen 27. března 1954 za přítomnosti spisovatelky. Jak píše Mandová, vznikl akusticky a esteticky vydařený sál, jeviště mělo točnu, vynikající zvukovou a světelnou techniku, oponu, šatny pro účinkující, zázemí pro diváky apod. Pod jevištěm byly uloženy kulisy, v malém sálku se hrálo loutkové divadlo, ve velkém divadelní představení, promítaly se filmy, probíhaly společenské akce…
Po listopadu 1989 nastaly změny: dědicům Kombercových byl navrácen přestavěný dům, který díky své technice sloužil kulturním účelům po desítky let na špičkové republikové úrovni – píše Mandová. Město platilo nájem a provoz, a jakmile klesla návštěvnost kina, město k 31. lednu 1995 ukončilo nájemní smlouvu. Další osud? Majitelé prostory pronajali ke komerčním účelům, na obchod.
Realita této doby
Po převratu nastaly i další změny související s místní rodačkou. Majerová byla v roce 1947 prohlášena čestnou občankou Úval (je jí dodnes), ale hlavní náměstí pojmenované po ní bylo přejmenováno rozhodnutím městského zastupitelstva na náměstí Arnošta z Pardubic.
Na jejím rodném domě byla v roce 1973 osazena pamětní deska. Ta je jedinou památkou na Majerovou, jež zůstala do dnešních dnů a přežila i zemětřesení polistopadová. K této desce k aktuálním životním výročím Majerové zavěsily členky Levicových klubů žen Středočeského kraje v čele s Alenou Grospičovou květiny.
Bývalý zastupitel Úval za KSČM Ladislav Morávek řekl Haló novinám, že současné pravicové vedení města v čele se starostou Boreckým na Majerovou nijak významně nevzpomíná. »Pamětní deska na rodném domě je. Ale někdejší naše nádherné divadlo se přeměnilo na asijskou prodejnu a tam, kde byl nápis Kulturní dům Marie Majerové, je připevněn poutač prodejny.« Co k tomu říci? Taková je smutná realita této doby.
Úvalští pamětníci však na Majerovou vzpomínají s úctou, konstatuje Lenka Mandová. Majerová totiž měla dar promluvit s každým bez rozdílu, mladým i starším. Byla vstřícná, ochotná a laskavá. A všechny Úvalské prý osobně znala.
Monika HOŘENÍ
FOTO – autorka
