Podíl žen ve zdravotnictví ve světě stále roste a týká se to i České republiky. Ta patří v tomto směru k premiantům. Z přibližně čtvrt milionu pracujících v tomto sektoru tvoří z asi 80 procent ženy. Nejde jen o zdravotní sestry, žen přibývá v profesích, kde dříve převažovali muži. Systém ale stále není připraven na skutečnost, že ženy musí zvládat kromě profese také roli matek, což zvyšuje jejich vyčerpání. Vyplývá to z výzkumu Marie Pospíšilové z Národního institutu pro výzkum socioekonomických dopadů nemocí a systémových rizik – SYRI a Sociologického ústavu AV ČR.
Česká republika drží trend se zahraničím. Tam ale roste podíl žen ve zdravotnictví z trochu jiných důvodů. Bariéry zaměstnávání žen v této profesi mizí, flexibilita práce je vyšší, stejně jako nabídka zkrácených úvazků. Obecně se zmenšuje také diskriminace a předsudky vůči ženám lékařkám. V ČR jsou důvody vyššího podílu žen ve zdravotnictví odlišné.
»Sledujeme odchod početně silné generace lékařů–mužů do důchodu. Muži také častěji odcházejí za prací do zahraničí a lékařská profese pro ně nepředstavuje rychlou cestu k vyššímu platu, a mnohdy tak volí profese jiné. I přes určité snahy je patrné, že změny v chápání rovnosti a vstřícnosti vzhledem k pečujícím závazkům jsou oproti západu spíše pomalejší a nejsou formálně zakotveny,« uvedla Pospíšilová.
Podle socioložky, která se zdravotnictvím zabývá, v ČR stále přetrvávají silné představy o tom, že by péči o děti měla zvládnout žena sama, maximálně s pomocí rodiny. Pospíšilová se při výzkumu věnovala ženám s dětmi do 12 let, které během při pandemii covid-19 pracovaly jako zdravotní sestry. Přestože zdravotnice stály v první linii a čelily extrémní náročnosti práce, mnohdy nevyužívaly jakoukoliv externí pomoc pro zvládání domácnosti a po náročných směnách doma zastávaly role učitelek, kuchařek, uklízeček apod.
»Jednak tyto služby nebyly dostupné, ale především, i přes velké zdravotní i psychické vypětí, chápaly zdravotnice zvládání těchto rolí jako svůj úkol. Nechtěly využít např. speciálních škol a školek pro zdravotníky. Situaci mnohdy zvládaly na úkor spánku a na pokraji vyčerpání,« vyložila Pospíšilová.
Doplnila, že některé příklady z výzkumu poukazují na to, jaké může mít dvojí péče dopady na ženy zdravotnice, pokud nemají externí podporu. Snaha vyhovět představě o správné zdravotnici a matce může být vysvětlení, proč nenastaly během pandemie větší protesty, že takové pracovní a domácí zatížení není zvládnutelné.
»Zvětšující se počet žen ve zdravotnictví bude stále častěji přinášet témata kombinace dvojí péče – v domácnosti a v práci, která se týká stále více žen. Bude třeba hledat formalizovaná řešení, jak usnadnit kombinaci domácí péče a práce ve zdravotnictví, a snažit se i o změnu vnímání, kdo je za péči zodpovědný. Ženy jsou dvojí péči zvyklé řešit samy, nebo v rodině, klade to však na ně velké psychické a fyzické nároky, které není možné dlouhodobě zvládnout,« uzavřela Pospíšilová.
(vž)
