Veřejná ostuda ministryně obrany v Žatci

419

V letošním létě uplynulo osm desítek let od vypálení Českého Malína. Jak si čtenáři přečetli v NP č. 27, tyto »volyňské Lidice či Ležáky« 13. července 1943 vyrabovali a jejich obyvatelstvo brutálně upálili a ubili němečtí nacisté. Vyvražděné a zmučené malínské občany uctili 22. července v severočeském Žatci na pietním shromáždění odbojáři, spolek potomků a přátel volyňských Čechů navrátivších se po druhé světové válce do původní vlasti, veřejnost, představitelé armády, samosprávy a státu. Právě v Žatci nalezli mnozí z volyňských krajanů své nové domovy.

Řeknete si: Další vzpomínková akce. Jenže letošní pieta v Žatci, v tomto městě chmele a zlatavého moku, byla přece jen něčím jiná. Někteří účastníci totiž dali hlasitě najevo, že pokyn či snad rozkaz ministryně obrany Jany Černochové (ODS), že vojáci Armády ČR nesmějí při pietách nést a pokládat věnce Českého svazu bojovníků za svobodu, považují za neslušný, ba naprosto nehorázný! To, co pozoruje antifašistická veřejnost již několik měsíců, se nešířilo jen tichou poštou, ale zaznělo z plna plic přímo do mikrofonu, aby Černochová měla z ostudy kabát.

Pietní shromáždění začalo standardně. U velmi důstojného památníku malínské tragédie (sochař F. Rada), jenž je umístěn vedle hřbitova poblíž pomníku Rudé armády a 1. čs. armádního sboru v SSSR, starosta Žatce Radim Laibl zahájil svou řečcitlivě a s osobní vzpomínkou, neboť je vnukem volyňského Čecha. Jenže nechyběl snad v hodinách školního dějepisu? blesklo mi po chvíli hlavou. »Nikdo nedokázal pochopit, proč se to (vyhlazení Českého Malína) stalo. Provinění nebylo jasné, považovalo se to za obrovskou křivdu,« pokračoval. »Po osmdesáté rozjímáme nad hroby malínských mučedníků. Čím se provinili proti nacismu? Bouřili se? Odpírali poslušnost? Ne, žili mírně a klidně,« uvedl starosta. Ví však, oč šlo ve druhé světové válce a co sledoval Hitler operací Barbarossa? Je mu známo, že cílem Němců byla genocida slovanských národů, tedy i národů Sovětského svazu, aby ovládli celý prostor této velké země? Zná německé plány Drang nad Osten a Generalplan Ost?

»Rozjímejte nad Malínem, rozjímejte nad kostmi matek a dětí, ohořelými knihami, ale vězte, že ani my si nenecháme sáhnout na naši zemi, na náš život a naši svobodu. Na tu svobodu, pro kterou několik tisíc volyňských Čechů sloužilo v armádě Ludvíka Svobody.« Na konci války byli mnozí ze svobodovců, vojáků a vojákyň, dislokováni právě v žatecké posádce. Jedním z těchto vojáků byl i starostův děd Vladimír Černý.

Válka nikdy nic nevyřešila, nikdy nikomu nepomohla, nikdy nikomu nic nedala – ano, toto bylo silné závěrečné poselství. Děda nabádal, že je nutné se poučit z historie, jenže »jediné skutečné poučení z dějin je poznání, že lidstvo se nikdy v ničem nepoučilo,« zakončil Laibl.

Mnohočetný příběh

Jako mnohočetný příběh vylíčil osudy volyňských Čechů další řečník, ředitel Odboru lidských práv a ochrany menšin Úřadu vlády Viktor Kundrák. Je to příběh zachování české identity, tradic a kultury, příběh soužití několika národností, příběh snahy o splynutí v tehdejším carském Rusku, poté Polsku, SSSR a Ukrajině. Příběh života, smrti a utrpení. Každou nesnášenlivost, založenou na původu, národnosti či náboženství, Kundrák odsoudil.

Předsedkyně pořádajícího regionálního Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel (SČVP) Olga Nepivodová se ve svém vystoupení zaměřila na vztah vypáleného Českého Malína a Žatce. Již 15. května 1945 byl ustaven Kruh přátel volyňských Čechů, o rok později byl v Žatci založen Svaz Čechů z Volyně a v témže roce bylo z iniciativy volyňských Čechů poklepáno na základní kámen pomníku obětí Českého Malína. Peníze na pomník vzešly ze sbírky, do níž přispěli zejména volyňští Češi. Slavnostní odhalení s projevem gen. Ludvíka Svobody se konalo 13. července 1958. Žatecký monument truchlící ženy je od té doby svědkem každoroční pietní akce.

V Žatci je vůbec mnoho míst, která souvisejí s osudem volyňských Čechů. Výrazem úcty prezidentu Edvardu Benešovi za to, že umožnil a zajistil jejich poválečný návrat do vlasti, jsou dvě Benešovy busty: plastová je umístěna v sympatickém parčíku na Kruhovém náměstí, bronzová v budově radnice. Kromě toho je na místním nádraží pamětní deska připomínající příjezd prvních vlaků s navrátilci v roce 1947. U venkovní Benešovy busty byly vzápětí po skončení hlavní akce položeny květiny – na počest 76. výročí návratu volyňských Čechů do vlasti.

Olga Nepivodová připomněla, že i v nedalekých Podbořanech se díky vstřícnosti vedení města podařilo v muzeu trvale umístit expozici Hlasy Čechů z Volyně. Hlavně však připomněla hrdinství Volyňačky Libuše Mrázkové, příslušnice Svobodovy armády, jež zahynula v roce 1944 poblíž Dukly. V roce 1975 jí byla z iniciativy místních žen odhalena na žatecké mateřské škole pamětní deska. K ní ostatně se přemístili někteří účastníci akce, i když deska se z bůhvíjakých malicherných důvodů nenachází na budově školy, nýbrž vedle ní.

Žatečtí členové SČVP se v polovině července zúčastnili obdobné akce v Novém Malíně (dříve Frankštát, přejmenovaný 13. 7. 1948 na počest vyvražděné obce) v Olomouckém kraji. Pro tuto příležitost Darina Martinovská, dcera přeživšího volyňského Čecha Josefa Martinovského, napsala a s místními dobrovolníky nastudovala divadelní vyprávění Pavučina osudu, zobrazující život ve Frankštátu a Českém Malíně. Všichni hodnotili novomalínský doprovodný program jako velmi zdařilý a dojemný.

Statečná Olga Nepivodová

Předsedkyně SČVP, regionu Žatec, v závěru svého proslovu před pomníkem malínské tragédie vyplísnila ministryni obrany Černochovou: »Došlo dnes k dosti trapné události, neboť vojáci mají nařízeno, že nesmí klást věnce ČSBS. Tady v Žatci máme 50 členů ČSBS. Jsou to potomci volyňských Čechů, vojáků, kteří osvobozovali tuto vlast.« Nepivodová, jež je též členkou ČSBS a její tatínek bojoval ve druhé světové válce a bratr padl na Dukle, zkritizovala opatření šéfky ministerstva obrany slovy »Jak k tomu přijde 50 členů naší organizace, kdy nakonec naše věnce nesla vnoučata a pravnoučata veteránky Nadi Brůhové, která zemřela letos na jaře?«

Paní Nepivodová a další lidé poté oslovili přítomného ředitele odboru válečných veteránů a válečných hrobů ministerstva obrany Pavla Kuglera, který asi takovou sprchu nečekal. Naléhali, aby předal Černochové vzkaz, že takové chování je krajně neslušné. Poté, co k obdobné ostudě došlo 17. listopadu u Hlávkovy koleje v Praze, letos při Lidické tryzně, statečná žena vynesla na světlo to, co je ostudné pro ministerstvo a celou Fialovu vládu.

Na dotaz, zda to řediteli Kuglerovi nepřijde neuctivé, když o jednu až dvě generace mladší vojáci odmítají nést věnce válečným veteránům a jejich potomkům, rozčilení občané nedostali odpovědi, jen výmluvy. Jako nedůstojné, jako morální průšvih mladé političky (míněna Černochová) to označovali i mnozí další a přítomný redaktor ČT kroutil hlavou, že o ničem takovém neslyšel. Přitom každá volyňská rodina měla aspoň jednoho padlého v boji proti fašismu, v boji za naši vlast!

Ke kritice Černochové se připojil starosta Nového Malína Marek Štencl. Neochotu vojáků položit věnce antifašistickým odbojářům z ČSBS vyřešil na »své« letošním pietní akci tak, že zaskočili hasiči. »Pokud má ministryně personálně něco proti jednomu člověku ve spolku, tak to nemůže vztahovat na všechny,« řekl našemu týdeníku a vyjádřil se také k banderovcům, kteří velmi ztěžovali život našich volyňských obyvatel a ostatně všech, kteří se jim jakkoli příčili. »Však 65 procent našich pamětníků se bálo banderovců, je to v jejich vzpomínkách,« podotkl starosta.

Pietní akce v Žatci, jež se konala pod záštitou starosty a dalších složek, se zúčastnili také Ludvík Engel ze Společnosti Ludvíka Svobody, předseda SČVP Miroslav Kučera a další.

Monika HOŘENÍ

FOTO – autorka