Konkordát, latinsky concordatum, znamená souhlas nebo úmluvu. Sluší se zde dodat, že z hlediska českéhoprávního řádu se jedná vlastně jen o další mezinárodní smlouvu, a to mezi Vatikánem (Apoštolským stolcem) a Českou republikou. Ale důležitější je, že mezinárodní smlouva je v hierarchiích právních aktů »mimozákonnou« normou srovnatelnou s ústavou. Tedy vlastně zatím ani nevíme, jakou formu tento konkordát bude mít.
Zda se jedná o prezidentskou, vládní, či resortní verzi mezinárodní smlouvy. Její utajovaný text a formální způsob podpisu bez obvyklé medializace nás stále nechává v pochybách, jakou kulišárnu si připravil premiér Fiala. A tak kvůli vyhlášení informačního embarga na údaje upřesňující a objasňující obsah konkordátu si musíme zatím vypomoci vyjádřením vrcholných reprezentantů druhé strany smlouvy, tedy římskokatolické církve. Ta nepokrytě a s velkou hrdostí hovoří o obrovském úspěchu spojeném s uzavřením konkordátu, dodávajíc slovo konečně! Takže můžeme číst jejich pozitivní očekávání a vnímání této smlouvy jako možné nejvyšší smlouvy mezinárodní úrovně, a tudíž smlouvy podléhající ratifikaci. Také ale smlouvy znamenající možnost přímé použitelnosti ve vnitrostátním právu bez toho, aby byla doplněna zákonnými ustanoveními. O toto římskokatolická církev dlouhodobě usilovala. V praxi to znamená, že stanoví-li vnitrostátní norma něco jiného než mezinárodní smlouva, získává mezinárodní smlouva aplikační přednost před vnitrostátní. Řeklo by se drobnost, ale má dalekosáhlé důsledky.
I Masaryk byl proti
Vraťme se nyní nejdříve k povzdechu »konečně«! Česko- slovensko i samostatná Česká republika byly dosud jedny z nejsekulárnějších ateistických států světa. Za první republiky se zcela jasně a nesmlouvavě proti konkordátu vyjádřil prezident Masaryk a dovolil realizovat pouze nižší normu, modus vivendi, »způsob soužití«. Já jen dodávám, že asi věděl proč, možná se poučil od císařského bismarckovského Německa 1873 nebo spíše z Francie roku 1903. A také věřím, že postoje církve působící před a po první světové válce jej utvrdily v myšlence sekulárního státu prezidentského typu.
Po vzniku samostatné České republiky byl učiněn pokus »konečně« sjednat konkordát. Po velkých diskusích v Poslanecké sněmovně i výrazných pochybnostech vznesených představiteli Ekumenické rady církví, a to hlavně v obavě z výrazného privilegovaného postavení římskokatolické církve, byla ratifikace Sněmovnou odmítnuta. Tato mezinárodní smlouva byla nevyvážená a jednostranně formulována v neprospěch České republiky.
Co z toho kápne?
Nyní nás náš filuta premiér Fiala všechny překvapil a opět začal hrát kartu konkordátu. Nevím, co jej vede ke zradě masarykovské tradice sekularity, a tak jen doufám, že to není jen nějaký slíbený čestný doktorát na Papežské univerzitě, který může mít stejnou hodnotu jako slib významného portfolia v Evropské komisi za podporu Ursuly von der Leyen, či spíše papežem posvěcené odpuštění hříchů spáchaných na občanech naší země.
Nyní se podívejme na možné důsledky konkordátu. Jak již jsem konstatoval, tak pokud máme dvě možnosti výkladu zákonné normy, má ratifikovaná mezinárodní smlouva aplikační přednost. Tak jen naznačím to hlavní, o co šlo římsko- katolické církvi vždy. Opravdu jen naznačím, protože konečné znění nemám k dispozici, a tak ať nejsem označován za dezinformátora nebo dokonce plk. Foltýnem za svini.
České zákony na druhé koleji
Tak říkajíc kruciální je pro církev školství a možnost ovlivňovat budoucí generaci, zde si doplníte postavení církevních škol, vliv na vzdělávací programy a třeba i výuku katechismu.
Další oblast zájmu je jednoduše řečeno »právo na život« a snaha omezit možnost ženy ovlivňovat možné mateřství vyzdvihováním práva plodu na život bez ohledu na způsob početí – znásilnění, nebo zdravotní rizika, ať již matky, tak i plodu. Stačí se podívat na realitu Polska a praktické příklady si tam najdete sami.
Třetí a asi nejhlavnější zájem je omezit dosaženou odluku státu od církve. Schválením církevních restitucí nebyl jen otevřen tunel, přes který proudí desítky miliard korun bez ohledu na inflaci, restrikce či konsolidační balíčky, ale i odluka. To jediné, co z těchto restitucí bylo většinově občany akceptovatelné, je postupná odluka státu od církve a ukončení placení provozu církvím a placení jejich funkcionářů, vše ze státního rozpočtu. To je nyní ohroženo! Ne jako celek, samozřejmě nejsem naivní. Začne se například nemožností soudního prolomení zpovědního tajemství pro laické zpovědníky, za které bude možno považovat každého, kdo navštěvuje pravidelně kostel. Následně třeba uznání pravomocí pouze kanonického práva ve vztahu vůči katolické církvi. Taky se asi objeví požadavek na nezávislost všech finančních sbírek, nákupů a investic církve na státu, ne jenom v oblasti povole- ní a provedení, ale i daňového dohledu.
Všechny právní normy upravující parametry zásahu státu do života občanů jsou z pohledu konkordátu postaveny na druhou kolej aplikování. Pokud bude jen trochu možný výklad znění konkordátu v neprospěch těchto norem, stane se tak. Způsobeno je to hlavně etickou, religiózní a hůře uchopitelnou konkrétností této smlouvy postavené ve svém základu na víře v Boha. A tak věřte, nebude vynechán jediný hříšník a ani jedna koruna bez podrobného zhodnocení, zda to je nebo není v zájmu římskokatolické církve.
Nemám nic proti víře a jsem otevřen všem učením a snahám o sebepoznání, blaho či růst člověka a lidstva. Proti čemu ale jsem, je snaha dogmaticky vychovávat a manipulovat člověka pod záminkou, že se tak děje v jeho nejlepším zájmu. Proto také odmítám jakékoliv snahy o utajování této mezinárodní smlouvy ve zbožné vládní víře, že si mezitím stačí připravit argumenty k oblbnutí veřejnosti.
Leo LUZAR
Autor je bývalý poslanec za KSČM
