Měsíčník Slovanská vzájemnost mi v čísle 285/24 připomněl dosud málo zpracované období v naší historii. Připomněly mi to zde publikované vzpomínky členů Kruhu občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z našeho pohraničí. Spisovatel Jan Kux ve své knize Internační tábor Svatobořice, vydané v roce 1995, má kapitolu nazvanou Období druhé republiky a protektorát Čechy a Morava (1938 až červenec 1942), kde je pár stránek věnovaných nejen našim občanům vyhnaným z pohraničí.
V objektech tamního tábora (mj. postaveného zde ještě Rakousko-Uherskem) se po mnichovském diktátu děly události, které naše historie dosud příliš nezaznamenala. Prvním dokladem o jejich dalších obyvatelích je výnos Prezídia ZÚ v Brně z 27. 9. 1938 označený jako Přísně důvěrný. Tento oznamuje okresnímu hejtmanovi v Kyjově, že Prezidium Zemského úřadu v Brně zřizuje z příkazu MV uprchlický tábor ve Svatobořicích dnem 28. září 1938.
Neobvyklou situaci řešil Zemský úřad v Brně vydáváním tzv. výnosů. Například 8. října 1938 se v něm praví: »Poslední události měly za následek velký pohyb obyvatelstva z pohraničí do vnitrozemí, bude zavedena přísná evidence osob.« Výnos z 19. října 1938 je konkrétnější, když upravuje poměry uvnitř i vně demarkační čáry, a zejména režim s uprchlíky s cílem udržet pořádek v jejich evidenci. Přípis ZÚ v Brně z 28. října 1938 hovoří i konkrétně ke svatobořickým vystěhovalcům-emigrantům ve věci německých sociálních demokratů, kteří se vystěhovali z okupovaných území právě sem.
I několikatýdenní pobyt konfinovaných jiných osob byl dramatický. Záhy se však tábor plnil dalšími českými uprchlíky z pohraničí obsazeného Německem. K 27. říjnu zde bylo již 262 osob. I kronika obce tyto události zřetelně popisuje – »uprchlíci zde budou tak dlouho, než se pro ně najde práce«. Je třeba dodat, že zde za drátěným plotem byli od roku 1938 internováni i henleinovci, kteří organizovali nepokoje na našem území v tzv. Sudetech.
Počátkem prosince 1938 zde bylo kolem 400 uprchlíků, když denně sem přicházelo 10–125 osob, v této době zejména z Ostravska. K datu 31. prosince 1938 je v táboře 561 ubytovaných v celkem nehostinných táborových podmínkách. Život zde byl trojí – na jedné straně němečtí sociální demokraté, a na druhé naši vyhnanci z pohraničí, a konečně henleinovci. Postupně se však nemělo bránit německým sociálním demokratům-emigrantům v další emigraci mimo okleštěnou ČR.
Ale zpět k našim táborovým obyvatelům vyhnaným z pohraničí. Do práce byli zařazeni jen Češi a Moravané. Takto se měl tábor postupně uvolňovat. K 1. únoru je zde celkem evidováno 925 osob, k 1. 3. 1939 1400 obyvatel. Ale už k 15. 3. 1939 jen 161 Čechů a Moravanů, 82 Němců a dva Poláci. Tentýž den nastává okupace republiky říšským Německem a nacistickými vojsky. Československá republika přestala existovat.
Tábor byl používán dále jako zbytková ubytovna pro uprchlíky, práce neschopné, choré a přestárlé v užívání ministerstva sociální a zdravotní správy. Na podzim zde bylo nadirigováno dalších 150 osob.
Další archivní údaje jsou sporadické. Ze zprávy o činnosti tábora přistěhovalců k 1. 1. 1941 je patrno, že zde bylo 106 osob. Po likvidaci ostatních ubytoven pro uprchlíky byl ponechán tábor ve Svatobořicích jako jediná hromadná ubytovna na Moravě pro ty vystěhovalce, kteří jinak umístěni být nemohli. Tedy práce neschopní, nemocní atp. V poslední době sem byli »dodáni« i vystěhovalci z wehrmachtem vyklizených obcí na Vyškovsku a Rokycansku. Stav ubytovaných k 31. 12. 1941 činil 86 osob. Někteří práce schopní přistěhovalci chodili pracovat mimo tábor a svůj pobyt si hradili.
A pak rozkaz k zatýkání Čechů
Dalším písemným dokumentem byl přípis ze 4. srpna 1942, jímž byl uprchlický tábor zrušen a zbytek rodin ho musel neprodleně vyklidit. Tím skončila sudetská rapsodie našich uprchlíků z českého a moravského pohraničí.
A záhy přichází písemný rozkaz vyklidit uprchlíky z objektu tábora, kvůli zřízení Internačního tábora Svatobořice (17. 9. 1942 až 14. dubna 1945). Nejhrůznějšího lágru na tomto místě u Svatobořic v 36leté historii zdejších táborů (1914-1950).
Jan BOŘICKÝ
