Městský úřad Plzeň 4 s účastí Plzeňské městské rady KČP, zástupců krajského vojenského velitelství, krajského úřadu a městské policie uskutečnil 26. května pietní vzpomínku u památníku 23letého telegrafního úředníka plzeňského nádraží Stanka Vodičky, rodáka z Lobzů (dnes část statutárního města Plzně), jednoho z popravených vůdců Rumburské vzpoury.
Rumburská vzpoura bylo protiválečné vystoupení českých vojáků náhradního praporu 7. střeleckého pluku rakousko-uherské armády, která vypukla 21. 5. 1918 v severočeském městě Rumburk. Jednalo se zejména o reakci na nedostatečné a špatné zásobování, nevyplacené žoldy a šikanu německých důstojníků. Vojákům hrozilo opětovné poslání na frontu.
Vzpoura začala 21. 5. 1918 po šesté hodině ranní. Jejími organizátory bylo 65 mužů v čele s Františkem Nohou, kteří odepřeli poslušnost svým velitelům tím, že nenastoupili oproti rozkazu na ranní nástup s puškami. Postupně se přidávali další vojáci a celkový počet byl asi 700. Přestože vzpoura vypukla spontánně, její vůdcové navázali rychle kontakt s českými vojáky královéhradeckého 18. pěšího pluku, kteří byli umístěni v České Lípě. Jedině toto by mohlo přenést vzpouru do dalších oblastí, což mohlo přerůst v revoluci, která byla v českých zemích v tuto dobu na spadnutí. Spravedlivý hněv hnal vzbouřence, kteří nejprve obsadili město Rumburk a poté se vydali na pochod k Novému Boru, kde byli obklíčeni vojáky rakousko-uherské armády složené převážně z česky mluvících vojáků 18. pluku a byli rozehnáni.
Tři vůdcové povstání Stanko Vodička, František Noha a Vojtěch Kovář byli 29. 5. 1918 v časných ranních hodinách zastřeleni. Stanným soudem v Rumburku a v Novém Boru byli odsouzení k trestu smrti také Jakub Bernard, Jiří Kovařík, Jakub Nejdl, František Pour, Jan Pelnář, Antonín Šťastný a Jindřich Švehla. Ti byli 29. května večer popraveni zastřelením. U dalších 14 odsouzených k smrti byl nakonec rozsudek zmírněn na mnohaleté vězení.
Z více jak 580 obviněných vzbouřenců jich bylo 116 za trest posláno na frontu a zbytek byl uvězněn v terezínské pevnosti. Zde někteří z nich na následky hladu a nemoci zemřeli. Ostatní vzbouřenci byli z vězení propuštěni až po vyhlášení České republiky v říjnu 1918.
Není sporu o tom, že Rumburská vzpoura byla největším protiválečným vystoupením českých vojáků v posledním roce existence rakousko-uherské monarchie. Vzpoura je příkladem českého vlastenectví. Čest památce hrdinů, kteří položili svůj život v boji proti válce, útlaku a za lepší budoucnost a svobodu českého národa.
Pplk. v. v. Jan BOŠTÍK, KČP Plzeň
FOTO – archiv KČP Plzeň
