Svět prý ovládají tři konglomeráty: vojensko-průmyslový komplex, farmaceutický průmysl a média. Zamyslím se nad fungováním toho třetího – hromadných sdělovacích prostředků, jak se dříve média nazývala. Snad mám na to nárok, protože se v těchto »vodách« pohybuji půl století. Většinu z těch pěti desetiletí jsem se domníval, že novinář musí přistupovat maximálně odpovědně k tomu, co napíše, řekne na mikrofon nebo do televizní kamery. Ověřit fakta, být objektivní. Vždyť sděluje informace veřejnosti.
Dnes jsou tyto otázky nanejvýš aktuální, protože velkou měrou média ovlivňují dění kolem nás, včetně události staré týden – volby prezidenta České republiky. Novou hlavou našeho státu se stal Ing. Petr Pavel, celoživotní voják, který získal naši nejvyšší vojenskou hodnost – armádní generál. Nyní je i z titulu své funkce vrchním velitelem Armády České republiky.
Kdo platil Pavlovy besedy?
V minulém vydání našeho týdeníku jsme uvedli už v titulku, že je generálem v cizích službách. Na kandidaturu se armádní generál v. v. Pavel připravoval už před čtyřmi roky, kdy z iniciativy velvyslance USA v ČR Steva Kinga vznikl v březnu 2018 právní subjekt, zapsaný spolek Pro bezpečnou budoucnost. Od této chvíle Pavel společně s bývalým velvyslancem ČR v USA Petrem Kolářem začali objíždět školy a pořádat zde přednášky a diskusní fóra pro studenty, převážně gymnázií. Jak sám Pavel píše na svých webových stránkách kandidáta na prezidenta, uskutečnil kolem 300 takových přednášek a besed. Co však neuvádí, je sídlo spolku a kdo spolek financuje. Spolek sídlí v Americkém centru blízko sídla Velvyslanectví USA na Malé Straně a peníze dostával především od Nadace George Sorose (Open Society Foundations), z větší části od velvyslanectví USA a z menší od Norských fondů. Vše pod pláštíkem Aspen Institutu, mezinárodní organizace, jejímž cílem rozhodně není hájit zájmy České republiky. Toto jsou informace z veřejně dostupných zdrojů. Za pomoci těchto financí tedy odstartoval projekt Petr Pavel prezident, nejprve pod heslem bezpečné budoucnosti a poté, po ohlášení kandidatury, s otevřenou podporou vlády Petra Fialy.
Nový český prezident při vší úctě nemá žádné zkušenosti z jakékoliv exekutivní funkce, na rozdíl od svých dvou předchůdců. Nikdy nebyl ani poslancem, ani zastupitelem v obci nebo městě, politická praxe je mu cizí. Jako občané neznáme jeho názory na fungování naší společnosti. Tedy pokud to nejsou jeho úvahy z předvolebních mítinků nebo prezidentských debat, které musíme brát s rezervou, neboť na naučených odpovědích pracoval rozsáhlý štáb poradců. Nevíme, jestli je ideově politicky spíše pravicového nebo levicového smýšlení. Až příští měsíce a roky uvidíme, s kým máme tu čest, i když už lze leccos vydedukovat.
Pravda, v armádním žebříčku se postupně vypracoval na náčelníka generálního štábu AČR a v letech 2015–2018 působil jako předseda vojenského výboru NATO a zvláště tuto funkci v Severoatlantické alianci považuje 61letý elegán za diplomatickou činnost. S vysokou politikou, ať již na domácí nebo na mezinárodní scéně, však jeho vojenské funkce nemají nic společného.
Co však o generálovi Pavlovi víme, že při působení ve vysokých vojenských funkcích v průběhu posledních 20 let (!) schvaloval a podporoval agrese NATO po celém světě. Signifikantní je např. tento fakt: V průběhu invaze USA do Iráku v roce 2003, kdy byl styčným důstojníkem amerického velitelství v Kataru, tvrdil, že Irák by mohl použít zbraně hromadného ničení, což se později ukázalo jako účelové lhaní pro ospravedlnění invaze. V souladu s doktrínou NATO tak podporoval agrese v Afghánistánu, Iráku, Libyi, Sýrii, Jemenu a další. Samozřejmě, že bývalý vysoký představitel NATO bude tyto akce popisovat jinak…
Petra Pavla jako prezidenta stvořila některá česká média, je to jejich »majstrštyk«, a právě proto tak málo toho víme o čtvrtém českém prezidentovi. Zvítězila mediální manipulace prováděná doslova v přímém přenosu.
Už tehdy jediná pravda
Velkou trhlinu dostal pohled na objektivní novinařinu hned pár roků po Listopadu 1989. Vznikala řada novin a časopisů a pochopitelně byl nedostatek dobrých novinářů. A tak se vzápětí vyrojily přímo zástupy žurnalistů, většinou mladých a sebevědomých, kteří svými komentáři nám sdělovali jediný správný názor. Bez špetky pochybností. Ano, už tehdy… Ale také bez zkušeností a novinářských zásad.
Informační svět obrovsky akceleruje. Od chvíle nástupu internetu, počítačů a chytrých mobilních telefonů, sociálních sítí, spousty aplikací se na nás valí masa informací, v nichž je složité se orientovat. Tištěné noviny a časopisy už jsou v pozadí, převahu mají elektronická média včetně televize a rozhlasu. Člověk je zahlcen zprávami. Buď je před nimi obrněn a odmítá je (TV nesleduji, noviny nečtu), nebo si vybírá. A které si vybírá? Ty snadno dostupné, nebo ty méně dostupné? A protože mu stačí jen omezený okruh, co chce vědět a slyšet, tak volí nejsnadnější cestu nejrozšířenějších a nejsledovanějších médií.
Obludné rozměry mainstreamu
Ovšem to, co se dělo v 90. letech v médiích, je slaboučký odvar současné reality. Během své roční vlády pětikoalice zařídila, že mediální prostor z velké části ovládli její příznivci. Jejich masáž obyvatelstva v informačním prostoru nabyl naprosto obludných rozměrů a každý jiný názor alternativních médií je okamžitě dehonestován, ba přímo zakazován – viz vypínání tzv. dezinformačních webů v březnu loňského roku či připravovaný dezinformační zákon – pod záminkou ochrany demokracie. Jedinou pravdou jsou slova Fialy a spol., i kdyby to byly do nebe volající nesmysly. Jako že často jsou.
Velkou informační moc má Česká televize a její zpravodajství. Ač je tzv. veřejnoprávní a podléhá zákonu, tak ho flagrantně porušuje, o vyváženosti a objektivnosti zpráv si můžeme nechat jen zdát. Hlavní tváře zpravodajství ČT – Michal Kubala, Martin Řezníček, Jakub Železný a jejich ženské kolegyně – mají instrukce od vedení této instituce, jak jednostranně informovat a manipulovat veřejnost. Jak bránit a nedávat v diskusích prostor politikům a odborníkům s jinými názory na řešení např. energetické krize nebo armádního vyzbrojování. Musejí si být vědomi, že nedělají dobře svou práci. Jinak si nelze vysvětlit, že do zpravodajských pořadů nejsou zváni, třeba i v omezeném množství, zástupci mimoparlamentní opozice, zatímco někteří zástupci vládní garnitury opakovaně, ačkoliv jsou nekompetentní a přímo z nich čiší politický aktivismus. Naprosto otřesným případem a ukázkou hraní si na objektivitu jsou Otázky Václava Moravce. Výběr hostů moderátorem často už předem nemá nic společného s vedením diskuse různých názorů a směrů. Výsměchem divákům bylo např., když pan Moravec po propuknutí kauzy Dozimetr, obrovského korupčního skandálu hnutí STAN, dal k obhajobě hodinový prostor předsedovi hnutí Vítu Rakušanovi. Bez účasti oponenta. To je prostě skandální a nikdo z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ani »neceknul«. Proč taky, když pětikoalice si členy pečlivě vybírá a nyní k tomu ještě přibrala i pravicový Senát, aby existovala úplná názorová shoda rozšířených Rad. Podobná situace je i ve veřejnoprávním Českém rozhlase. Jaké zděšení zde nastalo, když zřejmě málo informovaná redaktorka pozvala do studia vojenského analytika Martina Kollera a najednou posluchači slyšeli něco jiného, než od prověřených stálých politiků a sociologů.
Přitom všichni televizní diváci a posluchači rozhlasu platí koncesionářské poplatky a rozhodně polovina nechce takto tendenční zpravodajství. Tato situace se dříve či později šéfům obou institucí vymstí, budou muset s potupou opustit své dobře placené funkce a totéž platí o aktivistických novinářích v redakcích zpravodajství. Všeho do času.
Neštítí se ničeho
Jiná je situace v soukromých médiích, která táhnou za jeden provaz s vládní pětikoalicí. Většinou je vlastní miliardáři (Bakala, Křetínský, Lukačovič a další) a ti mají své vlastní byznysové a lobbistické zájmy. Tím, že vláda, Sněmovna a Senát jim jdou na ruku, tak oni jim to oplácejí masivní podporou. Český mainstream fandí velkým korporacím, mezinárodní řetězcům, bankám aj., a proto se tvrdě vymezuje proti opozici, která chce vést společnost jiným směrem. Bohužel, zvláště internetová média s velkým dosahem – SeznamZprávy, Novinky, Altuálně.cz, Deník N, Forum24 -, když budeme jmenovat ta hlavní, se neštítí už ničeho. Novinářská etika je pro některé žurnalisty z těchto médií už prázdným slovem. Jak je možné, že majitele Novinek Iva Lukačoviče nechává chladným, jakým způsobem píše Alexandr Mitrofanov? Jeho fejetony jsou plné sprostých a nechutných nadávek na každého, kdo se mu znelíbí. To už je na trestní stíhání, kdyby to např. Zemanovi nebo Babišovi stálo za to se tím zabývat. Podobným zjevem je Pavel Šafr, šéfredaktor Forum24, internetového deníku úzce propojeného s ODS. Ty potoky žluče bývalého šéfredaktora MFDnes už nemají nic společného s novinařinou. Člověk z oboru to prostě nechápe, takto psát přece nestojí za žádný peníz. Jak je možné, že tzv. investigativci Sabina Slonková a Jiří Kubík už dávno nestanuli před soudem za manipulativní reportáže o duševně nemocném synovi Andreje Babiše? To proto, že Babiš st. na tuto nehoráznost takto nereagoval. Ale měl konat státní zástupce. Další příklad, jak v ČR »funguje« spravedlnost. To je jen pár ukázek, kam až klesla česká žurnalistika. Skoro na dno.
Marná snaha
Vláda a pětikoaliční politici prostřednictvím médií dělí občany na demokraty, populisty a extremisty, na vzdělané lidi z města, a na ty zaostalé, bez maturity, na venkově, na důchodce, kteří ubírají peníze mladým, pro ně perspektivním lidem. Zloděj křičí, chyťte zloděje. Společnost podle nich prý rozdělují ti druzí. Lze se jen domnívat, zda lidi pětikoalice podceňuje, bojí se nebo je to začátek »posledního tažení«. Neboť takhle to dál nejde.
Při všech těch snahách sešněrovat a podmanit si obyvatelstvo pětikoalice nechápe, že zcenzurovat internet se jí nepodaří žádným zákonem ani nařízením, a že nezastaví šíření alternativních myšlenek. Hlavní proud bude postupem času rozprášen, i když je momentálně silný v kramflecích. »Mainstream si zve do diskuse jen přikyvovače, názorový střet se neodehrává, veřejné diskuse neexistují nebo scénář diskuse je předem dohodnutý,« říká bezpečnostní expert Jan Schneider a dodává, že tímto způsobem jen štve lidi čím dál více. Současně je to ukázka toho, jak se vláda bojí. Snaha o cenzuru je zářným příkladem, byť Fiala a spol. tvrdí, že se o cenzuru ani v nejmenším nejedná. Slova se říkají, voda teče.
Straší antisystémem
Další mantrou Fialovy vlády a jejích nohsledů jsou tzv. antisystémové směry, prý nesmírně nebezpečné, které ohrožují samotnou podstatu demokracie. V jejich pojetí, tzv. liberální demokracie. Tady je také hlavním motivem strach o svá dobře placená místa a moc, a proto ta nálepka. Známá právnička Klára Samková říká: »V tomto případě opět vítězí ideologie a mocenské struktury si myslí, že je to správné. Ovšem v celé společnosti dochází k mimořádně nebezpečnému jevu, tzn. ztrátě zpětné vazby. Společnosti se blokováním jiných informací dostávají neúplné informace, nemá tady možnost zpětné vazby. Může to mít jen jeden důvod – ideologické a mocenské zájmy, není jiná možnost. Tento trend vidíme na nejrůznějších úrovních. Známé přísloví říká, polovina pravdy je celá lež.«
Pojmy »veřejnoprávní« a »provládní« se pětikoalice snaží dávat do jedné roviny. Takto uvažují, takto konají, takto pracují spříznění novináři. Generál Pavel mluví o dvou světech, v prvním vládne klid a pořádek, v druhém chaos. Demokraté jsou ti správní lidé, ostatní – jak je neuvěřitelně titulovali J. X. Doležal a A. Mitrofanov – jsou Nelidi. Tedy ti, co mají jiný názor a jsou nevzdělaní, jak tvrdí oni žurnalisté. Uveďme jeden příměr: O židech nacisté také tak dlouho mluvili jako o podlidech, až Němcům nepřipadalo divné je pronásledovat, bít, věznit a poté zplynovat ve vyhlazovacích táborech. Antisystém se dostává v myšlení pětikoalice do kategorie »Untermensch«. Kdo je antisystémový, je něco míň a pozor na něj. To je ten druhý svět podle generála Pavla.
Vladimír SLOBODZIAN
