Předseda strany Evropská levice v Praze

Počátkem května přijel do Prahy na krátkou návštěvu Heinz Bierbaum, předseda strany Evropská levice (EL). Po velmi dlouhé době se nejvyšší funkcionář strany EL setkal s českým levicovým aktivem. EL sdružuje 27 politických stran a uskupení, které jsou jejími členy, a dalších osm stran, které jsou pozorovateli. Z České republiky je členem strana Levice, jež se přetransformovala ze Strany demokratického socialismu, pozorovatelkou pak KSČM. Heinze Bierbauma k návštěvě pozvala Společnost pro evropský dialog a připravila s ním seminář pro levicový aktiv. V současné době, která je velmi komplikovaná a nebezpečná, bylo zvoleno téma tomu odpovídající: Levice v Evropě v nelehké době.

Organizátorům se podařilo, že semináře se účastnilo na naše poměry velmi široké a zajímavé spektrum účastníků. Vedle aktivu KSČM byli přítomni například Jan Kavan, mluvčí SPaS a člen ČSSD, zástupce ředitele Masarykovy demokratické akademie Patrik Eichler, nový ředitel Institutu české levice Josef Skála a samozřejmě, že i představitelé českých stran zastoupených ve straně Evropská levice – spolupředseda Levice Jiří Hudeček a místopředseda ÚV KSČM Leo Luzar. Spolu s Heinzem Bierbaumem přijela i spolupředsedkyně nadace Transform!europe Conny Hildebrandtová, která je zároveň výzkumnou pracovnicí Nadace Rosy Luxemburgové z Berlína. Na druhou stranu pořadatelé přece jen očekávali poněkud vyšší účast než jen o něco více než třicet posluchačů a diskutujících.

Host Heinz Bierbaum (narozený v roce 1946) patří mezi nejzkušenější německé levicové politiky. Je to vystudovaný sociolog a ekonom, působil ve vysokém školství, publikuje. Dlouhá léta působil v největším průmyslovém odborovém svazu IG Metal. Byl místopředsedou strany Die Linke a poslancem zemského sněmu ve spolkové zemi Sársko. Od sjezdu strany Evropská levice v roce 2019 je jejím předsedou. Ve svém vystoupení kriticky zhodnotil levicovou evropskou krajinu. Zde jsou některé myšlenky z jeho vystoupení.

Levici v Evropě čekají těžké časy. Je konfrontována s hlubokými ekonomickými, sociálními a politickými otřesy. Nejprve pandemie, nyní válka na Ukrajině. Spolu s tím nové výzvy, způsobené především změnou klimatu. Evropská levice sama o sobě je spíše slabá a heterogenní, projevují se v ní různé politické pozice. A je také velmi často fragmentovaná. Potkaly ji hořké porážky, jako třeba ta, kterou utrpěla německá Die Linke. Ale také dosáhla velkých úspěchů jako nedávno ve Francii v prezidentských volbách. Navzdory všem obtížím a navzdory rozdílným politickým postojům Evropská levice mohla a může představovat důležité společné prvky pro alternativní politiku v Evropě, pro demokratičtější, sociálnější, ekologičtější a mírumilovnější Evropu.

Pandemie a její dramatické ekonomické a sociální důsledky jsou pro levici příležitostí volat po lepší, veřejně organizované zdravotní péči a po rozšíření veřejných služeb. Strana Evropská levice požaduje radikální změnu hospodářské politiky směrem k sociálně ekologické transformaci, která se rozchází s neoliberální politikou úspor v Evropě. To zahrnuje rozšíření sociálních práv. Tato strana hájí demokracii a usiluje o mír a odzbrojení. Celá levice odsuzuje ruskou invazi na Ukrajinu, kterou nelze v žádném případě ospravedlnit, a požaduje politické řešení. Strana Evropská levice si klade za cíl posílit evropskou a mezinárodní spolupráci mezi levicovými silami. Cestu k tomu vidí i prostřednictvím každoročního Evropského fóra, které má ambice být platformou pro politický dialog mezi levicovými, progresivními a ekologickými silami.

Heinz Bierbaum nedávno publikoval rozsáhlejší text k dosavadní činnosti strany a jaká by měla být její role v aktivitách levice v Evropě. Brzy by měl být zpřístupněn našim čtenářům v českém překladu například na webu Institutu české levice. Tento analytický článek ukazuje, že v některých zemích se levici daří nejen »držet pozice«, ale také dosáhnout i nečekaně dobrých výsledků. Jako příklad zde může posloužit výsledek členské strany Evropské levice v Dánsku – Rudozelené aliance, která je nejsilnější stranou v metropoli Kodani s více než 25 procenty hlasů. Ale v dnešní době pouze dvě strany sdružené v EL dosahují v parlamentních volbách lepšího volebního výsledku než 20 procent: jsou to řecká Koalice radikální levice (SYRIZA) a kyperská Pokroková strana pracujícího lidu (AKEL).

Tradiční komunistické strany uvolňují místo a v některých případech masivně ztrácejí na významu a vedoucí roli v levici musely přenechat novějším, více »levicově socialistickým« nebo levicově zeleným stranám. Důležitá je ale perspektiva levice. V prosinci se bude konat další kongres strany Evropská levice a tam by měla být představena její koncepce v nových, obtížnějších podmínkách. Ve straně Evropská levice je vcelku shoda na tom, že Evropská unie je místem pro politickou diskusi, ale evropská politika se musí zásadně změnit, a že na základě Maastrichtské a Lisabonské smlouvy není možné dosáhnout sociální, ekologické, demokratické a mírové Evropy. Levice vidí pandemii jako eskalaci již systémové, sociální a politické krize. Požadavek na sociálně ekonomickou transformaci – Green New Deal jako alternativa k neoliberální politice, nacionalismu a pravicovému rasismu, je v centru pozornosti této strany. Podporuje koncept odborů, který kombinuje ekologickou transformaci se sociálním zabezpečením. Jde o spravedlivý přechod, jehož cílem je, aby »zelené hospodářství« bylo schopno poskytovat pracovní místa za slušných podmínek. Levicový koncept Green New Deal musí jít ruku v ruce s rozšířením práv pracujících.

Strana Evropská levice a její předseda jsou si vědomi, že letošní její kongres musí reagovat na měnící se a spíše se komplikující situaci. Roli levice EL směřuje na posílení spolupráce s co největším počtem levicových stran v Evropě, i když ty, jako například belgická Dělnická strana Belgie (PTB), nejsou členy strany Evropská levice. K tomuto účelu slouží zejména každoroční Evropské fórum, které je platformou pro politický dialog mezi levicovými, progresivními a ekologickými stranami a organizacemi.

Samozřejmě, že skutečně výrazného rozšíření, které by se týkalo i sociálně demokratických či socialistických stran, se zatím nepodařilo dosáhnout. Na tom je třeba dále pracovat. Výrazně se ale zlepšilo napojení na evropské odbory. Důraz je kladen na sociální práva a průmyslové transformační procesy. V této souvislosti je třeba zmínit i spolupráci s nezávislou sítí levicových odborářů TUNE (Trade Unionists Network Europe). EL také udržuje četné mezinárodní vztahy, se zvláštním důrazem na úzkou spolupráci s Foro de Sao Paulo – sdružení latinskoamerických levicových a progresivních stran a organizací. Přes veškerou snahu strana Evropská levice zatím nemá jako zástupce levice na evropském kontinentu takovou váhu, jakou potřebuje. To závisí také na tom, do jaké míry se příslušné národní strany zaměřují na evropskou politiku a evropskou spolupráci. Zejména německá levice zde má stále co dohánět.

Ukazuje se, že je nejvyšší čas, aby se i české radikálně levicové struktury zapojily do celoevropského úsilí dodat levici na našem kontinentu potřebný impuls.

Jiří MÁLEK, Pavla ŠVEPEŠ ŠLAHÚNKOVÁ