Ještě před vypuknutím husitského revolučního dění v Praze se na vyvýšených místech naší vlasti uskutečnily tzv. poutě na hory. Tato shromáždění velkých zástupů lidí byla ovlivněna dvěma motivy.
Prvním motivem bylo očekávání druhého Kristova příchodu na pozemský svět, v důsledku tzv. chiliastických proroctví o ukončení dějin a nastolení tisícileté Kristovy říše. Druhým motivem se stala skutečnost, že mnozí kněží již tehdy neměli možnost realizovat svá kázání jinde než právě na vrcholcích kopců v otevřené krajině pod širým nebem. Na Táborsku můžeme jmenovat např. horu Beránek u Mladé Vožice či vrch Burkovák poblíž Bechyně, později přejmenovaný na horu Tábor. Ve východních Čechách se podle biblicky pojmenovaného vrchu Oreb dokonce tamější husité nazývali orebité.
Hora se tedy stala dobovým symbolem blízkosti ke Kristu, blízkosti ke spravedlivému a čistému společenskému řádu. Věrní křesťané zde věřili ve spasení a v nástup království nebeského. Shromažďovaly se zde četné zástupy v řádech tisíců až desítek tisíců věřících.
V 19. století, v rámci slavné epochy národního obrození, se dávné reformační »poutě na hory« znovu aktualizovaly prostřednictvím tzv. táborů lidu. Tentokrát se motivem výstupů na slavné a symbolické vrchy české národní minulosti stala upřímná snaha lidí deklarovat své vlastenectví. Vlastenci si oblékli národní kroje a cestou na hory zpívali vlastenecké písně. Tato krásná kontinuita reformace a národního obrození ukazuje cenný fundament národní hrdosti i duchovní identity našeho lidu. A to ani nemluvím o duchovně energickém náboji takových míst!
Podstata Palackého koncepce dějin, ukazující zápas Slovanů za ideály demokracie a humanity proti nadnárodnímu útlaku Anglosasů, je trvale platná a pravdivá. A hledání Krista v sobě navíc implikuje víru v sociální spravedlnost a solidaritu. Neboť učení Ježíše Krista a učení raných křesťanů je založeno na podobném principu jako původní ideje socialismu.
Svoboda, rovnost, bratrství.
Marek ADAM
