Dvanáctého prosince přišla smutná zpráva – zemřela profesorka Ing. Zoe Svobodová Klusáková, CSc., členka mnoha protifašistických a odbojářských organizací, sama aktivní účastnice antinacistického odboje za druhé světové války, dcera válečného hrdiny a prezidenta Ludvíka Svobody. Bylo jí úctyhodných 97 let.
V osobě paní profesorky Zoe Klusákové Svobodové odešel poslední svědek dramatického, pohnutého, hrdinného i tragického osudu rodiny Svobodovy. Tu němečtí nacisté stíhali za to, že Ludvík Svoboda jako vlastenec a voják odešel z protektorátu do zahraničí, aby se tam zapojil do zahraniční armády, která bojovala za osvobození své vlasti od fašismu a nacismu. Ale i za to, že manželka Ludvíka Svobody Irena, samotná Zoe a její starší bratr Miroslav byli zapojeni do aktivního odboje. Převáděli odbojáře za hranice a poskytli azyl paradesantní skupině S1-R vyslané ze Sovětského svazu.
Zoe s maminkou Irenou prchly před gestapem doslova v posledním možném okamžiku, Mirek byl bohužel dopaden, brutálně mučen a zavražděn jako sedmnáctiletý v koncentračním táboře Mauthausen. Tragický osud provázel i širokou rodinu, do níž patřili i strýcové, babička, švagr… Jen těžko si lze představit, co prožíval Ludvík Svoboda, na míle daleko od svých nejbližších, aniž by jim mohl pomoci, aniž by věděl po celou válku o jejich osudu.
»S maminkou jsme měly štěstí, přežily jsme díky prostým, odvážným a čestným lidem, kteří se nebáli poskytnout nám úkryt. Bylo nutné dodržovat přísnou konspirační disciplínu, a to jak ze strany skrývajících se, tak ze strany těch, u koho jsme se skrývaly,« řekla Zoe Klusáková Svobodová v jednom rozhovoru, v němž hovořila i o dlouhodobém skrývání za války, díky čemuž obě ženy přežily. Skrývaly se v Novém Telečkově či ve Džbánicích.
Aktivní editorka spisů Ludvíka Svobody
Zoe Klusáková Svobodová se aktivně zapojila s bývalými spolubojovníky Ludvíka Svobody do založení společnosti, která nese jeho jméno a ctí světlou památku všech antifašistů, vojáků 1. čs. armádního sboru bojujícího ve svazku s Rudou armádou proti hitlerismu. Byla čestnou předsedkyní Společnosti Ludvíka Svobody.
V její péči byly vydány Svobodovy knihy. Připravila k vydání druhý díl pamětí svého otce Cestami života II a druhé vydání prvního dílu Cestami života I. Sepsala životopis Ludvíka Svobody. Připravila k vydání jeho Deník z doby válečné. Deníkové záznamy přepsala z rukopisu, opatřila poznámkami a celé knižní vydání doplnila předmluvou a životopisem Ludvíka Svobody. Velmi dojemný je v Deníku otištěný dopis Ludvíka Svobody před odchodem na frontu datovaný 29. lednem 1943 s oslovením Moje nejdražší Iruško, Zoenko a Mirku – Ludvík Svoboda nemohl tušit, že jeho syn byl zavražděn Němci již v roce 1942.
Zoe Klusáková Svobodová se velmi zasloužila o to, že je současníkům k dispozici všechna tato literatura, která je cenným příspěvkem k co nejpravdivějšímu poznání historie čs. vojenských jednotek na území Polska a Sovětského svazu.
»Kéž by mládež nemusela prožít žádnou válku!«
Kdo se chce seznámit s její životní cestou, všemi jejími peripetiemi, s názory na různé události, nechť si pročte její knihu O tom, co bylo (Mladá fronta, 2005). V závěru knihy prof. Zoe Klusáková Svobodová napsala: »Je pochopitelné, že pro dnešního mladého člověka je nesnadné pochopit některá jednání příslušníků válečné a poválečné generace, proč to či ono naše generace dělala, proč se chovala tak, jak se chovala. Ta doba, ty konkrétní podmínky zapadají do mlhy minulosti. Stojí snad za připomenutí, že my jsme tehdy neznali svou budoucnost. Nezná ji žádná generace, ani ta současná.
O jednom jsem však dnes přesvědčena, že přes mnohé záporné jevy, které bychom raději v minulosti neprožili, dědictví, kterého se současné mladé generaci našeho národa, naší společnosti dostalo, není malé. Kéž by nemusela prožít žádnou válku a kéž by s oním dědictvím dobře hospodařila, rozvíjela a rozmnožovala hmotné i kulturní bohatství naší společnosti, aby všichni naši spoluobčané měli příležitost k práci a ke spokojenosti.«
Zoe Klusáková se ve své profesní činnosti věnovala ekonomice zemědělství, v tomto oboru získala profesuru. Byla činná jako překladatelka a autorka odborných prací.
Čest její památce!
Monika HOŘENÍ
