Členky Komise žen ÚV KSČM navzdory době, jež přináší lidem spíše vrásky na čele než radost ze setkávání, připravily na podzimní termín pro ostatní členky strany vzdělávací seminář na téma Ženy v ohrožení. »Myslím, že náš seminář byl opravdu úspěšný a prospěšný po stránce odborné, a zároveň prodchnutý citem, kdy jsme zcela jistě udělali radost mnoha ženám,« svěřila se po skončení akce pořádané 22. října v Praze předsedkyně Komise žen Soňa Marková.
Ta se také chopila první ze tří dílčích přednášek na dané téma – sexuálního a domácího násilí. Jiné formy ohrožení žen zvolili další vystupující. Ekonom Jiří Dolejš se věnoval ohrožení žen chudobou a k tématu žen strádajících ve válkách a násilných konfliktech hovořila autorka této stati.
Přehlížený problém
Problém domácího a sexuálního násilí bývá často přehlížen,zdůraznila Marková. Tato problematika nebyla na půdě Komise žen nadhozena zdaleka poprvé, právě ženy v KSČM se jí zabývají systematicky nejméně po dobu deseti let a pozvaly si na své předchozí semináře i odbornice z různých specializovaných organizací.
Marková rozebrala nejzákladnější otázky: Jaká je situace v České republice? Jaké ženy patří k nejvíce ohroženým? Jaké jsou důsledky domácího násilí? Co dělá a nedělá ČR? Je nutné ratifikovat Istanbulskou úmluvu? Co potřebujeme aktuálně? Co bychom neměli dopustit?
Více než pětina Čechů, resp. Češek, zažila na vlastní kůži domácí násilí (fyzické, sexuální, psychické či ekonomické). Osobní zkušenost s domácím násilím potvrdilo 30 procent žen a 12 procent mužů. Dvě třetiny obětí vzešly z partnerského vztahu a více než 17 procent obětí vypovědělo, že zažilo týrání v dětství či dospívání. Nejvíce ohroženi jsou děti, starší lidé, ale nejčastější skupinou zůstávají ženy. »Domácí násilí je vědomý, a často velmi promyšlený způsob, jak blízkou osobu trýznit. Typické jsou stupňující se útoky proti lidské důstojnosti a zdraví, manipulace, vydírání, vynucená sociální separace a v nejhorších případech ohrožování na životě,« vysvětlila Marková s tím, že nejvíce ohroženými jsou nezaměstnané ženy a ženy, jež získají dojem, že by se o sebe samy nedokázaly postarat – ženy na mateřské nebo ty, které jsou dlouhodobě v domácnosti; dále seniorky, kdy tyrany bývají obvykle jejich vlastní děti či vnuci. Ovšem domácí násilí se nevyhýbá ani úspěšným a bohatým ženám. Čím úspěšnější nebo movitější žena je, tím je pravděpodobnější, že partner s násilnickými sklony její úspěch nezvládne a pak se sníží ke shazování jejích úspěchů a schopností.
Každý rok u nás umírá v důsledku domácího násilí a vražd motivovaných osobními vztahy několik desítek žen, 150 tisíc jich je ošetřeno kvůli napadení partnerem, což je nepěkná vizitka společnosti. Drtivá většina agresorů jsou muži.
Česká republika kromě jiného ztrácí ročně kvůli násilí za dveřmi domovů miliardy korun. To jsou ekonomické dopady domácího násilí, které byly konkrétně vyčísleny – jedná se o součet nákladů na výkon činnosti policie, státních zastupitelství, soudů, přestupkových řízení, poskytovatelů sociálních služeb, zdravotní péče, jsou v tom náklady na vyplacené nemocenské a podpory v nezaměstnanosti. Součet se odhaduje na 1328,2 milionu Kč! Odhadované náklady vynaložené na zdravotní péči v souvislosti s domácím násilím v roce 2014 činily přibližně 3 mld. korun, z toho 1,8 mld. činily náklady veřejného zdravotního pojištění na ošetření a léčbu. Rada Evropy odhadla roční náklady související s násilím na ženách v jednotlivých členských státech až na 34 mld. eur.
Domácí násilí se sice týká především žen, nevyhýbá se ale ani mužům. Ve většině případů se jedná o psychickou formu teroru v podobě deptání a ponižování ze strany partnerky. Muži skutečnost, že se stali obětí, přiznávají ještě obtížněji než ženy. Jejich společenská role vyžaduje, aby byli silní a stateční, jinak vzbuzují posměch, vysvětlila Marková. A pokud je partnerka napadá fyzicky, okolí něčemu takovému nevěří. Agresorky také často vyhrožují, že se odstěhují i s dětmi a týraný partner je už nikdy neuvidí.
Stát spoléhá na neziskovky
Situace v oblasti pomoci obětem domácího násilí není v České republice příliš dobrá a stát se spoléhá prakticky pouze na neziskové organizace. »Nedávný sběr dat o dostupnosti služeb pro oběti v Evropské unii ukázal, že v ČR jsou výhradně obětem domácího násilí k dispozici pouze tři utajené azylové domy a neexistuje žádné specializované centrum pro oběti sexuálního násilí. Řadíme se tak mezi devět členských zemí EU, kterým tato zařízení výrazně chybějí,« zdůraznila Marková nelichotivý fakt. V ČR jsou také jen dvě poradny pro oběti sexuálního násilí poskytující odborné a právní poradenství. V současnosti u nás pracuje pouze devět organizací, které poskytují intervence těmto osobám.
Nízká je dostupnost specializovaných služeb i v případě pomoci dětem v rolích obětí. Může pak trvat léta, než se děti dostanou k odborné pomoci. Právní systém v oblasti sexuálního násilí je celkem dobře nastaven ve více než deseti zákonných normách, připustila Marková, ale problém spočívá v tom, že část společnosti oběti stále považuje za spoluviníkya samotné trestní řízení je v ČR nevyzpytatelné.
Velké vášně v uplynulých letech před pandemií covidu budila Istanbulská úmluva (Úmluva Rady Evropy proti násilí na ženách a domácímu násilí), která vznikla v roce 2011. Její smysl spočívá v tom, že shrnujícím způsobem odsuzuje domácí násilí, sexuální obtěžování, znásilnění, nucené sňatky, takzvané zločiny ze cti či mrzačení genitálií. K 1. září 2020 ji ratifikovalo 33 států, další desítka zemí včetně České republiky ji jen podepsala (ČR v roce 2016) a nyní se stále čeká na ratifikaci. Marková zdůraznila, že se neprokázalo nic z té kritiky, která se do úmluvy nemilosrdně trefovala. Kvůli Istanbulské úmluvě se vůbec nemusí měnit právní rámec ČR, jen je třeba zlepšit aplikační praxi, kdy není dostupnost komplexních služeb pro oběti, zdůraznila. »Nejčastější obavy nebyly naplněny, protože žádná země například nemusela rušit své tradice ani nezačala přijímat více žen v rámci azylového řízení.«
Nebezpečí bagatelizace
Marková také uvedla, že se společnost musí popasovat s novou definicí znásilnění, protože dosavadní systém zatím neumí znásilněné ženy ochránit a ošetřit jejich potřeby. Za znásilnění by měl být považován jakýkoliv sex bez souhlasu obou stran (jak to navrhují organizace kooperující v České ženské lobby) a kromě změny definice by měly být zpřísněny i tresty, míní.
Legislativa je ale jen částí problému, uvedla referující, která se jako lektorka tomuto tématu věnuje dlouhodobě, a to po dobu výkonu mandátu poslankyně i nyní. Tou další součástí problému je nastavení společnosti, jejíž někteří příslušníci bagatelizují násilí na ženách. Ženy, které prošly znásilněním, bývají během trestního řízení často dál ponižovány. Podle výzkumu se dokoncetéměř polovina lidí v ČR domnívá, že je žena za znásilnění zcela nebo částečně zodpovědná, pokud se chovala koketně nebo byla opilá. Odpovědnost je tedy přenášena na oběti místo na pachatele, navíc oběť v 75 procentech případů pachatele zná. Z těchto důvodů bývá nahlášeno pouze 3-8 procent případů sexuálního násilí.
Na závěr prvního přednáškového bloku se Marková zamyslela nad otázkou: Co bychom neměli dopustit? Návrat do středověku v otázce základního práva ženy rozhodovat o svém těle, žijeme přece v 21. století, zněla její odpověď. Protipotratová politika v Polsku či například v USA je odstrašujícím příkladem. »Ale ani čeští katolíci nezůstávají pozadu…«
Je třeba zavést nulovou toleranci vůči násilí, změnit příslušnou legislativu a zavést potřebná praktická opatření k zajištění bezpečnosti a pomoci při zotavení a návratu k normálnímu životu obětem násilí. Důležité je také vyčlenění dostatečných finančních zdrojů.
(mh)
