Není mnoho příležitostí, setkat se se stoletou pamětnicí, která je ještě velmi čilá, neztrácí paměť a umí vyprávět, a také sleduje stále společenské dění a rovněž se účastní akcí několika spolků a politické strany. Takovou pamětnicí je Marta Kolesová (za svobodna Svobodová) z Hradce Králové.
»Nepila jsem, nekouřila…, hodně jsem chodila do přírody. Už špatně vidím a slyším – to mne trápí nejvíc. Stále jsem dost soběstačná.
Chodím pro malé nákupy – s chodítkem, jinak jen s francouzskou holí. Také si ještě uvařím oběd a občas něco upeču. Hodně mi pomáhá dcera, která ale dojíždí z Prahy. Ráno cvičím čtvrthodinku vleže, pak vsedě a vestoje. Snažím se jít každý den na procházku nebo na nějakou akci, když je pěkné počasí. Třeba jen obejdu dva dlouhé bloky panelových domů na Benešovce – půl kilometru, nebo udělám 4krát či 5krát stometrovou štreku v ulici kolem sokolovny s chodícím vozíkem. Když se mi nechce, řeknu si: Babko, děláš to pro sebe!«
Od dětství se producírovala…
»Jak jsem se narodila? V té době byly ještě zabíjačky, tak se maminka najedla ‚prdelačky‘… Ale měla bolesti, tak otec šel pro porodní babku. Já jsem najednou vylétla… a škytla… Porodní babka mě dala na chvíli pod stůl, abych byla chytrá. Tak se to dříve dělalo.«
Marta se narodila 2. března 1923 v Dřetovicích na Kladensku mamince z havířské rodiny, která sloužila u sedláků. Otec byl kočárovým kočím. Jezdil do Prahy a tam vozil zákazníky. Měla o čtyři roky mladší sestru Věru (ta zemřela před třemi lety). »Sestru jsem měla moc ráda, pomáhala mi. Ona žila celý život na Kladně. Teď mi hodně chybí.«
Potom bydleli v Praze (otec pracoval v letovací dílně) a pak na statku v Žitovlicích na Nymbursku. Tam chodila do první třídy. Otec ve 30 letech zemřel na tuberkulózu, to bylo Martě sedm, a začali bydlet u dědečka. Maminka se pak s děvčaty živila všelijak. Naštěstí měly po otci nárok na podporu 120 Kč na děti.
»První republika se nyní moc vykresluje k lepšímu. Tenkrát bylo deset korun na týden na rodinu. Chudí si mohli chodit pro mléko zdarma – na mlíčenku. Občas jsem tam potajmu vzala žemli a s mlékem to byla dobrota. Ale majitelé si to nechali líbit, věděli, že si ji koupit nemůžu….Byla jsem zkrátka chudý dítě, které se chtělo nějak prosadit. Tak se na to dívám. Matematikou to nebylo, ale zajímal mě zeměpis a historie… Krejčovou jsem se šla učit později, protože 23. ročník byl populačně velmi silný a nebyla místa na vyučení. Chvíli jsem jezdila do Prahy do dílny…«
Nakonec se rodina dostala do Kladna–Švermova. »Mám pět let obecné školy a tři roky měšťanky. Tu jsem dochodila v Kladně. V novinách byla rubrika Slovíčko pro děti s básničkou. Tak jsem se ji do druhého dne naučila a ve škole pak recitovala.«
Smutný den 15. březen
Od 16 let hrála Marta občas s ochotníky. Ještě před příchodem Němců (v r. 1939) založili děvčata z reálky a mladí dělníci z Poldovky a hutí Malé kladenské divadélko MOS. A Marta vzpomene Mnichova a následného vyhánění Čechů z pohraničí.
»Pamatuji si, jak Henlein Němce zfašizoval. Myslím, že Němci čekali, až zemře Masaryk, a tak to už měli připravené… Byla mobilizace, ale Beneš do obrany pak nešel, myslel si, že nejsme tak silní a zbytečně by pak umírali lidé. I když armáda byla vycvičená podle francouzského modelu. A odjel z republiky, protože by ho popravili. Už měli připravené seznamy. Beneše si vážím, že byl velice vzdělaný. Měl však handicap, že byl malý a měl skřípavý hlas. Předvídal ale rozbití republiky…
To byl tak smutný den, ten 15. březen 1939. Když jsem šla přes náměstí do školy, tam už stály německé rodiny, děti v krátkých kalhotách a bílých podkolenkách. Němečtí inženýři pracovali na Kladně ve fabrikách. Všichni čekali, až hitlerovci přijedou na radnici. Ti hned lidi z radnice odváděli. Tak jsem se rozbrečela, pak ve škole už plakali všichni. Všichni byli smutní, když zavírali spisovatele a významné lidi. Třeba Čapka proněmečtí novináři uštvali…«
Divadelní anabáze
Ale vraťme se k divadlu, kdy zužitkovala své zkušenosti z kladenského ochotnického divadla. Na kariéru ji připravovala emeritní členka Národního divadla Marie Marková Nekolová, která působila i v Kladně. Posléze hned po osvobození nastoupila do náchodského divadla.
»V Náchodě jsem se seznámila s budoucím manželem Radomilem Kolesou – hráli jsme spolu v jedné hře takovou citovku a začali jsme spolu chodit. Divadlo však bylo odstřiženo od financí z ministerstva kultury, tak brzy skončilo. Z Náchoda jsme odešli do Přerova do Hanáckého divadla. Ředitelem byl Josef Zajíc, výborný člověk. Na jeho radu jsem nastoupila jako inspicientka, abych si neznepřátelila stávající herečky. Později jsem dostala pěkné role.«
Po roce 1948 pak z Přerova přešli Marta a Radomil do Slezského divadla v Opavě.
»To už jsem byla těhotná a v Opavě jsem porodila dceru Radunu. Kdo neměl divadelní školu, musel absolvovat rekvalifikační zkoušky. Ty jsem už udělala v Náchodě, a pak v Opavě. Manžel ale ne, a tak odešel hrát do Českého Těšína. Já jsem zůstala v Opavě s dcerou. Některé herečky nepochopily, když jsem někdy měla malé zpoždění, že jsem se nečekaně musela dítěti věnovat, a proto mi dělaly peklo. Dala jsem proto v Opavě výpověď.«
Hlediště udělalo: Neee!
S manželem pak přešli do čerstvě založeného Slováckého divadla v Šumperku. Jako režisér tam působil i Jiří Šotola s manželkou. Později se z něj stal významný dramatik, prozaik a básník.
»Bylo to dobré divadlo. Začínala jsem tam hlavní rolí – Vojnarkou. Po dvou letech jsem dostala nabídku ke Karlu Novákovi, výbornému režisérovi, do Beskydského divadla v Novém Jičíně. Na ten ráda vzpomínám. Když jsem končila v Beskydském divadle, tak ředitel po skončení představení oznámil, že odcházím do Hradce Králové – a hlediště udělalo: Neee! Tak to mi vyhrkly slzy do očí. Hrála jsem pěkné role a diváci mne tam měli rádi. Vydržela jsem tam hrát sedm let.«
Manžela Radka si Marta chválila, že byl inteligentní, schopný, měl reálku a hudební vzdělání, pocházel z důstojnické rodiny. Staral se vždy, aby měli slušné angažmá. Jenže na Martu dost žárlil. »Po jedné velké ‚rodinné scéně‘ jsem zažádala o rozvod. Netrvalo to dlouho, a protože se manžel po samostatných štacích v divadlech chtěl vrátit, smířila jsem se s ním.«
Role hlavní i menší
Spolu pak v roce 1960 získali angažmá v královéhradeckém divadle, ředitelem byl tehdy Milan Pásek.
»Když herci nově nastoupili do divadla, dostali roli, aby se uvedli. Dostala jsem hlavní roli ve hře Pět večerů. Byl to příběh starší slečny, jíž se vrací po letech z války její milý.«
V hradeckém divadle, které se několikrát přejmenovalo, odehrála Marta Kolesová Svobodová na stovku rolí. Například hlavní roli v Tvrdohlavé ženě nebo královnu v Hamletovi. Měla velký žánrový rozsah, uměla výborně zahrát ženy z lidu i závažné role od klasiků. Zakotvila zde na třicet let. A konec její divadelní kariéry?
»Rozloučila jsem se rolí v detektivní hře Všechno na zahradě. Byla jsem za takovou kuplířku ve vile, kde došlo k vraždě. Ona kryla viníky, zkrátka záporná postava, ty se dobře hrají… Ta postava byla důvodem, že jsem se s divadlem už nějak vnitřně rozloučila.«
Z divadla odešla sama
Za tuto roli byla Marta navržena Svazu dramatických umělců na ocenění. V Praze jí ho komise však dát nechtěla, i když byla na předávání pozvána. Naštěstí se jí zastala Jiřina Švorcová a Marta obdržela ocenění za celoživotní práci v divadle. Tou dobou jí bylo 66 let a tzv. přesluhovala.
Její »vedlejší divadelní rolí« byla starost o herecký kolektiv z pozice předsedkyně strany a odborů. Divadelníci jí byli vděčni za obstarané rekreace, dokonce byli třikrát u moře. Zastupovala je i ve Svazu dramatických umělců.
»V r. 1989 jsem dostala informaci, že se ve společnosti bude něco dít. Odešla jsem tedy před Listopadem raději sama. Nemuseli mne vyhazovat, jako třeba Švorcovou, protože jsem byla předsedkyní stranické organizace a také odborů.«
Co se dělo v divadle po roce 1989, se jí moc nelíbilo, ale s lidmi z královéhradeckého Klicperova divadla je nyní zadobře.
Stále veřejně aktivní
Dobrá paměť Martu Kolesovou neopustila ani ve vysokém věku, stále může na akcích recitovat zpaměti. V republice patří nejen k nejstarším členkám strany, ale i k nejstarším žijícím herečkám. Její společenská aktivita ani ve stovce mnoho neochabla a je zapojena do činnosti jak KSČM, Levicového klubu žen, tak Česko-ruské společnosti i Svazu bojovníků za svobodu. Je v kontaktu s dcerou i vnuky a vnučkami. Rozdává optimismus, dobré nápady a vede k aktivitě seniory v Harmonii. Přejeme jí ke stovce jen to pro ni nejlepší – stálé udržení zdraví, dobré nálady a dosti sil do dalších dní.
Vzpomínky zapsala Mirka VOHRALÍKOVÁ
FOTO – archiv autorky a Marty KOLESOVÉ
_____________________________________________
Nejstarší česká herečka
Nejstarší žijící česká herečka je Alexandra Myšková, která počátkem dubna 2022 oslavila 100. narozeniny. Po rozvodu s Vladimírem Rážem (†77) odjela se synem Martinem do Norska a tam už zůstala.
