Mírovou iniciativu Mír a spravedlnost jsme zahájili v polovině letošního ledna. Výzva je adresována české vládě, od níž žádáme především ukončení podpory válce i šíření nenávisti vůči jinému státu a ukončení potlačování všech jiných názorů. Největší kritika se soustředila na náš požadavek přerušit dodávání zbraní a prosadit příměří, které by umožnilo diplomatům zahájit jednání o stabilním míru.
V těchto dnech jsme dosáhli zhruba 17 000 signatářů, což není zas tak málo vzhledem k soustředěné mediální kritice i k několika případům diskriminace signatářů v zaměstnání. Jsem si jist, že bychom získali větší podporu, pokud by nám současná cenzura neznemožňovala byť odpovídat na nenávistné mediální útoky, natož, abychom mohli zveřejňovat naše názory a texty. A tak se musíme spoléhat na shromáždění, jako byly například Pochody za mír a jiné akce, abychom lidi mohli vyzvat k podpisu. Ten můžete přidat elektronicky na www.miraspravedlnost.cz (nebo také podepsat petiční arch).
Jadernou velmoc nelze porazit
Politici a novináři se sice slovně hlásí k tzv. západním hodnotám, ale třeba jejich jistou svobodu tisku ignorují. A tak mám problémy v mainstreamových médiích zveřejnit třeba názor nejvyššího amerického vojenského představitele generála Marka Milleyho, který jasně prohlásil, že vojenské vítězství Ukrajiny je »nedosažitelné« a že ten konflikt nemá žádné vojenské řešení. Míru prostě nelze dosáhnout tím, že jedna strana porazí tu druhou. I Výbor předsedů Valných shromáždění OSN minulý měsíc vyzval k příměří a diplomatickému jednání o míru. Ani tuto Výzvu se mi zatím nepodařilo u nás zveřejnit v hlavních (mainstreamových) médiích.
Pokud jde o OSN, tak sehrála pozitivní roli nejen pro umožnění vývozu ukrajinského obilí, ale i pro záchranu mnoha lidí v Mariupolu. Dokud se ovšem nezmění pravidla fungování Rady bezpečnosti dohodnutá v roce po konci války, tak bude role RB paralyzována právem veta mezi soupeřícími velmocemi. OSN může předcházet konfliktům, skvěle vyjednávat a zajišťovat rekonstrukci po konfliktech, ale nemůže vojensky podpořit jednu velmoc proti druhé.
Česká vláda nám vnucuje absurdní myšlenku, že »ruskou armádu nelze zastavit diplomacií, jen silou«, jak v Právu prohlásil Tomáš Pojar, dnes šéf přes bezpečnost i cenzuru. Bohužel to nemyslel jako špatný vtip, ale vážně. Měl by si přehrát projev Roberta Fica, který se může stát příštím slovenským premiérem, který jasně vysvětlil, že domnívat se, že lze porazit jadernou velmoc, je hloupostí a nepředstavitelnou naivitou. Mimochodem i Putinův spojenec, běloruský Lukašenko, varoval, že pokud by se Rusko octlo v úzkých anebo mělo obavu ze ztráty třeba Krymu, tak Putin je připraven použít taktickou jadernou zbraň. Tzv. kolektivní Západ, včetně české vlády, je přesvědčen, že Putin blafuje. I pan Pojar zmiňuje, že Putin »straší apokalypsou«, a z tohoto nezodpovědného a nebezpečného postoje mi jde mráz po zádech. Na tom jsem se před několika dny shodl i s generálem Šándorem. Jen o něco ještě absurdnější představě hovoří ministr zahraničí Lipavský, který straší úvahou, že když nezastavíme Rusy na Dněpru, tak přijdou až do střední Evropy. A to s vážnou tváří tvrdí ve chvíli, kdy se zasekli u malého Bachmutu a nebyli ani schopni si udržet Charkov, v podstatě ruské město asi 30 km od ruských hranic. Účinně se tak šíří iracionální strach.
Zelenskyj bez USA ztracen
Válkychtiví lidé jsou přesvědčeni, že i jen ochota jednat, natož jakákoliv mírová dohoda, je mnichovanstvím a kapitulací a zradou statečné Ukrajiny. Já naopak jsem přesvědčen, že největší zradou Ukrajiny je podpora pokračování války, která povede jen k většímu krveprolití, většímu počtu obětí a k většímu zničení Ukrajiny. To je pochopitelně jasné i prezidentu Zelenskému, který však veřejně opakuje americkou mantru, že díky západním moderním zbraním vyžene Rusy z celé Ukrajiny. Nevěřím, že by tomu sám věřil. Nyní je proti jednání, ale připomínám, že už loni v březnu byl ochotný v Istanbulu podepsat 15tibodovou »dohodu o neutralitě«, což mu však USA i Británie vzápětí zakázaly. A nyní sice odmítl čínský 12tibodový mírový plán, ale současně vyjádřil ochotu se Si Ťin-pchingem jednat.
Nedivil bych se, kdyby měl Zelenskyj obavu ze ztráty americké podpory, bez níž by byl ztracen, neboť si uvědomuje, že se blíží americké prezidentské volby a již nyní asi 50 % republikánů se domnívá, že USA pomáhají Ukrajině až přespříliš a jejich prezidentští kandidáti uznávají, že vítězství Ukrajiny není národním zájmem, ale jen zájmem zbrojařského průmyslu. Dodnes Ukrajina získala větší finanční a vojenskou podporu než Afghánistán, Izrael a Egypt dohromady. Jakmile strýček Sam uzavře kohoutky své podpoře, tak Ukrajina bude muset začít jednat bez ohledu na aktuální situaci na bojišti. Výhodnější by pro ni bylo začít jednat ihned.
Pokrytecký dvojí metr
Poznámka k současné výzvě dostat Putina před mezinárodní trestní soud v Haagu a snaze zakázat ruským a běloruským sportovcům účastnit se olympiády a dalších velkých sportovních turnajů, což podporují i čeští politici a český olympijský výbor, navzdory postoji MOV. Jde o pokryteckou ukázku dvojího metru. Americkým sportovcům nikdo nekladl žádné překážky ani v době války ve Vietnamu, Afghánistánu či Iráku. Ani Rusko ani USA nejsou signatáři ICC a Haag tedy nemá žádnou jurisdikci. Ale především vyzval někdo prezidenta George W. Bushe, aby předstoupil před soud v Haagu, když v Iráku zahynulo více než 650 000 lidí? A zdůrazňuji, že USA a tzv. koalice ochotných (kam Cyril Svoboda zařadil i ČR) věděly už v březnu 2003, že záminka k invazi do Iráku, tedy že Husajn má zbraně hromadného ničení, je vylhaná. Byl jsem v té době předsedou VS OSN a znali jsme tehdy předběžné závěry zbrojní komise OSN vedené Švédem panem Blixem. Říkal jsem to hlasitě v řadě zemí světa, ale např. v Česku to nikdo nechtěl slyšet.
Mezinárodní společenství by mělo podpořit např. referendum pod dozorem OSN na Krymu a v Donbasu, a pokud by tam většina rusky mluvících občanů odmítla kyjevský režim, tak bychom to měli respektovat. Mimochodem uznali jsme samostatnost Kosova, ale ne Luhanské a Doněcké republiky. Princip sebeurčení platí jen tam, kde nám to dovolí naši spojenci. Ukrajina jim nedala ani tu autonomii, kterou stipulovaly (smluvně určily – pozn. red.) Minské dohody.
Vnímám, že termín mír je dnes krajně podezřelé a sprosté slovo. My, kteří ho prosazujeme, jsme nálepkováni jako »banda mírových štváčů a chcimírů«. Klidně se k tomu hrdě hlásím. Ano, chci mír. Heslem mé generace bylo, že »válka je vůl«! To platí i dnes. A zástupná válka mezi NATO a Ruskem, tedy mezi velmocemi, je super vůl!
Má generace se rovněž hlásila k Johnu Lennonovi. Jeho výzva »Dejme míru šanci!« je dnes velmi aktuální. A tak, prosím, podpořte tuto mírovou iniciativu a odmítněte válečné štváče ve vedení našeho státu i mezi jejich novinářskými stoupenci. Náš hlas musíme nechat zaznít co nejhlasitěji!
Jan KAVAN
