Součástí letošního festivalu Meeting Brno, jehož mottem bylo Patříme k sobě, byla i tzv. Pouť smíření, která se konala na pozadí, nebo popředí, diskusí o česko-slovenských vztazích a jejich proměnách v novodobé historii. Společným jmenovatelem tedy bylo, že zkrátka patříme k sobě, a basta.
Brněnští zastupitelé, kteří přijali tzv. Deklaraci smíření, mohou být spokojeni, že se proces vypořádání české společnosti s kapitolou našich dějin, týkající se vysídlení německého obyvatelstva z Brna v roce 1945, úspěšně naplňuje. Letáček iniciativy Nové Moravské Vyrovnání navrhující, aby rakousko-česko-německé dějiny Brna znovu ožily dvojjazyčnými nápisy a tzv. Benešovy dekrety byly zrušeny a prohlášeny za neplatné a nespravedlivé od samého počátku, rozdávaný na této akci v roce 2022, byl zřejmě jen takovým malým nedopatřením, které se vymykalo strategickému záměru tvůrců deklarace.
Zda bude pravdou, že doba požadavků na zrušení dekretů prezidenta Beneše je pryč, jak je uvedeno v optimistickém závěru článku Mirka Prokeše Omluva přišla po třech dekádách (NP 27/2023), ukáže až čas, jak se slova budou shodovat s činy. Neměli bychom se však nechat překvapit, protože historická zkušenost sahající až do dnešní doby nás spíše nabádá k fučíkovskému Lidé, bděte.
Pokud jde o vlastní Pouť smíření z Pohořelic do Brna, která se uskutečnila 24. června, byla trochu jiná než v letech minulých. Nejen moderátorem (Petr Kalousek), ale i menší účastí osobností veřejného života, které zastupoval jen starosta Pohořelic, jenž tradičně položil věnec a zapálil svíčku. Tradice však byla dodržena, pokud jde o srovnávání pochodu vysídlených Němců z Brna do Pohořelic s válkou na Ukrajině a bojem za svobodu a demokracii. Dříve se tak připomínali disidenti v Bělorusku a nyní je v kurzu zase Ukrajina. Ve svých projevech na to nezapomněli řečníci z Německa ani starosta Pohořelic, který navíc rozebíral pomoc města Ukrajincům. Akci přijelo tradičně podpořit kolem 130 účastníků z Německa. To vše pod vlajkou Evropské unie a samozřejmě Ukrajiny. Jen vlajka České republiky, na jejímž území se akce konala, jaksi chyběla.
Letos se příliš nepřirovnávala pouť k pochodům smrti, tak jako to bylo v minulých letech, ale nějak se nám těžko chápe, proč se vlastní pochod konal i pod vlajkou Ukrajiny, když si chtějí jeho účastníci na našem území připomínat pochod Němců z Brna do Pohořelic. Tehdy přece stáli Ukrajinci na druhé straně barikády. Jde organizátorům skutečně o vzpomínku na své předky, kteří tehdy zemřeli, nebo má akce jiný podtext?
Po skončení projevů na místě nouzového tábora se část účastníků vydala na vlastní pochod do Brna. V čele pochodového proudu byla opět vlajka EU a Ukrajiny. To chtějí jít společně do budoucnosti (jak uvedla velvyslankyně Rakouska v projevu v Augustiniánském opatství) pod vlajkou Ukrajiny? Otázkou tedy je, kdo je skutečným režisérem pouti.
Žádné připomenutí obětí Čechoslováků v době protektorátu, a přitom jen v Kounicových kolejích v Brně bylo za prvního a druhého stanného práva popraveno 537 osob a v dubnu 1945 na tzv. písečku zastřeleno kolem 120 osob. Jen Kounicovými kolejemi prošlo za pět let přes 35 000 antifašistů, jejichž cesta vedla odtud do nacistických věznic a koncentračních táborů. Nakonec z naší obce bylo několik občanů popraveno v brněnských Kounicových kolejích. Jednou z obětí byla i Karolina Rechová, matka dvou dětí, která se nepatřičně vyjádřila o atentátu na Heydricha. Několik dalších našich spoluobčanů se také »těšilo laskavé péči« koncentračních táborů.
Rudolf VALÁŠEK