Vyhlášení stanného práva jihokorejským prezidentem Jun Sok-jolem a pozastavení činnosti parlamentu je temným příkladem autoritářské politiky, kterou čeští politici paradoxně přehlížejí, přestože se na domácí scéně rádi pasují do role obránců demokracie. Tento krok, jenž zřejmě odráží vliv Spojených států na jihokorejskou politiku, odhaluje nejen krizi demokracie na Korejském poloostrově, ale i pokrytectví české zahraniční politiky.
Stanné právo na rozkaz z Washingtonu?
Prezident Jun Sok-jol byl dlouhodobě znám svou bezvýhradnou orientací na Spojené státy, jejichž vliv na Jižní Koreu je klíčový nejen vojensky, ale i politicky. Rozhodnutí umlčet opozici a zavést stanné právo tak zřejmě nebylo pouze vnitřní reakcí na údajné »ohrožení národní bezpečnosti«, ale mohlo být inspirováno potřebou udržet Jižní Koreu ve sféře vlivu Washingtonu.
Americká zahraniční politika, postavená na konceptu hegemonie, totiž tradičně podporuje autoritářské režimy, pokud slouží jejím strategickým cílům. Stejně jako Spojené státy dlouhodobě podporují Izrael, a to navzdory opakovaným porušením mezinárodního práva v Palestině, mohou nyní mlčky tolerovat i kroky jihokorejského prezidenta, pokud to zajistí jejich geopolitické zájmy v regionu.
Dvojí metr české politiky: Od Ukrajiny po Gazu
Je zarážející, že čeští politici, kteří důrazně kritizují ruské válečné zločiny na Ukrajině, stejnou měrou neodsuzují zločiny Izraele v Gaze. Nedávné masivní bombardování civilní infrastruktury a zabíjení tisíců nevinných Palestinců jsou přehlíženy pod záminkou »obrany Izraele«. Stejně tak nyní mlčí o jihokorejském potlačení opozice, přestože jde o zásadní útok na politickou svobodu.
Tento dvojí metr odhaluje, že česká zahraniční politika není vedena univerzálními principy spravedlnosti, ale spíše geopolitickou loajalitou k Západu. Zločiny »nepřátel« jsou kritizovány, zatímco stejné nebo horší praktiky »spojenců« jsou bagatelizovány či zcela ignorovány.
Nacionalismus a manipulace jako nástroj moci
Jun Sok-jolova vláda obvinila opozici ze sympatií k Severní Koreji, čímž se snažila ospravedlnit potlačení politické plurality. Tento krok však připomíná širší vzorec využívání nacionalismu k manipulaci veřejnosti a umlčování vnitřní kritiky. Zatímco Jižní Korea tvrdí, že bojuje proti »totalitě severu«, sama přijímá totalitní praktiky, které jí dovolují udržet se u moci.
Podobnou rétoriku vidíme i v české politice, kde je jakýkoli nesouhlas s mainstreamovou zahraniční politikou často označován za »prokremelský« nebo »proti-demokratický«. Tento diskurz nejenže ochromuje veřejnou debatu, ale také legitimizuje autoritářské kroky spojenců Západu.
Co znamená demokracie pro české politiky?
Je stále zjevnější, že pro současnou českou vládu není demokracie univerzální hodnotou, ale spíše selektivním nástrojem, který se používá tam, kde to vyhovuje jejím zájmům. Je na čase, aby česká veřejnost začala požadovat důslednější přístup: pokud odsuzujeme zločiny Ruska na Ukrajině, musíme stejně důrazně odsoudit zločiny Izraele v Palestině nebo autoritářské praktiky Jižní Koreje.
Závěr: Potřebujeme konzistentní a spravedlivou politiku
Dvojí metr českých politiků, ať už jde o Ukrajinu, Gazu nebo Korejský poloostrov, podkopává důvěru ve schopnost naší vlády hájit skutečnou demokracii a lidská práva. Pokud si Česká republika chce uchovat morální autoritu, musí přestat sloužit geopolitickým hrám mocností a začít prosazovat spravedlnost bez ohledu na to, kdo stojí na straně obviněného. Demokracie nemůže být jen prázdným slovem – musí být zásadou, která platí pro všechny, bez výjimky.
Vojtěch Mišičák, levicový aktivista
