»Buržoazie sehrála v dějinách neobyčejně revoluční úlohu.« To ona »vytvořila během sotva jednoho století mohutnější a obrovitější výrobní síly než všechny dřívější generace dohromady«. Ta slova nejsou z reklamy dnešních oligarchů. Od chvíle, kdy vyšla poprvé, uběhlo rovných 175 let. Stojí v Manifestu komunistické strany.
Tandemu autorů nebylo ani třicet. Karlu Marxovi už za tři měsíce. Bedřichu Engelsovi až skoro za tři roky. Honosný rodokmen – a tedy výnosný sociální kapitál – nechyběl ani jednomu. Vyrazili přesně opačným směrem. Obnažit nadoraz, že »ta samá moderní buržoazní společnost, která vykouzlila tak mohutné výrobní a směnné prostředky, se podobá čaroději, který už není s to zvládnout podzemní mocnosti, jež vyvolal v život«. Ukázat, v čem tkví jejich podstata i původ – a kudy z té pasti vede východisko, jež nezůstane planým snem.
Mraveniště jalových vizí
Mraveništi vizí, které to měly v genech, zasvětil Manifest jednu ze čtyř kapitol. Počínaje »feudálním socialismem«, drtícím buržoazii »břitkým, duchaplně drásavým úsudkem«, ale »směšným pro svou naprostou neschopnost porozumět chodu novodobých dějin«. »Maloburžoazní socialismus« už uměl dokonce i »nezvratně dokázat zhoubné účinky strojové výroby a dělnické práce, koncentraci kapitálu a pozemkového majetku, nadvýrobu, krize, nutný zánik maloburžoů a malých rolníků, bídu proletariátu, anarchii výroby, křiklavý nepoměr v rozdělování bohatství, vzájemnou vyhlazovací válku mezi národy, rozklad starých mravů, starých rodinných vztahů a starých národností«. Sám se zmohl jen na snahu »moderní výrobní a směnné prostředky znovu násilně vtěsnat do rámce starých vlastnických vztahů«. Takže i ten byl – navzdory ušlechtilým pohnutkám – »reakční a utopický zároveň«.
Jako z dob, které už pamatujeme, zní i pasáž Manifestu o »buržoazním socialismu«. Tedy směsce »ekonomů, filantropů, humanitářů, oprávců pečujících o blaho pracujících tříd, organizátorů dobročinnosti, členů spolků proti týrání zvířat, zakladatelů abstinentních spolků, pokoutných reformátorů nejrozmanitějšího druhu«. Ti všichni chtějí kapitalismus stůj co stůj zachovat, jen »ale bez nebezpečí a živlů, které ho revolucionují a rozkládají«. A místo »odstranění buržoazních výrobních vztahů« tak razí jen »administrativní reformy«, jež »by nic neměnily na vztahu mezi kapitálem a námezdní prací«. A »v nejlepším případě zmenšovaly náklady buržoazie na její panování« a »zjednodušovaly její státní hospodářství«. I tady se tedy »jen žádá, aby proletariát v nynější společnosti zůstal, ale odložil své nenávistné představy o ní«.
»Kriticko-utopický socialismus a komunismus,« pokračuje Manifest, už »útočí na všechny základy existující společnosti«. Volá však po »odstranění třídního protikladu, který se teprve počíná vyvíjet«, a je »tak znám jen ve své počáteční beztvárné neurčitosti«. To proto to znovu a znovu končí »blouznivým potíráním třídního boje bez jakékoli praktické ceny a jakékoli teoretické oprávněnosti«. A postupem času i »vždy už jenom reakčními sektami«, které »sní o uskutečnění společenských utopií na zkoušku«. A v zajetí svých »vzdušných zámků« jsou nakonec »nuceni se dovolávat lidumilnosti buržoazních srdcí a měšců«.
Co nám jde naproti a nesmí zůstat ladem
Kdo nechce přijít o salonfähig reputaci, drží o Manifestu bobříka mlčení. Poruší-li ho aspoň na moment, plká o »úplně jiném světě«, v němž prý »beznadějně zastaral«. Chytlavou mrákotu drtí i postavy, jimž bontón velí se klanět. Například Warren Buffett. Na špici globálních oligarchů trůní půl století. »Ano, to my vedeme třídní válku. A znovu a znovu ji vyhráváme,« prohlásil bez okolků už před lety. Má si pak třídní optiku, argumentační páteř Manifestu, zakázat hnutí za sociální emancipaci? Nebo dnes platí stonásob víc, co k tématu podotkl jistý Vladimir Iljič? Citujme doslova: »Lidé vždy byli a budou velmi naivní obětí klamu a sebeklamu, dokud se nenaučí za nejrůznějšími morálními, náboženskými, politickými a sociálními frázemi, prohlášeními a sliby hledat zájmy určitých tříd.« Třídy prohlásil za vyhynulý druh i náš letitý lídr. Máme-li napravit, kam až nás srazil, skoncovat s tímto dědictvím je první podmínkou.
Nakolik umíme i my, o čem je Manifest především – vysvětlit, proč jsme právě komunisty? Dokázat svůj cíl nezatloukat ani nijak nekastrovat – a právě tím lidi získat, a ne vydat prolhané demagogii? Dnešní kapitalismus tomu nabízí ještě pádnější fakta, než o něž to opřel Manifest. »Vlastní prací získané vlastnictví« – »základ veškeré osobní svobody« i pro jeho autory – totiž rabuje i »znárodňováním«. Mnohonásobně větším než hodnota všech statků znárodněných doposud. »Socializují« se manka, bez nichž to neumí »elity« u koryt. Teď už se balíkují hlavně spekulantskou alchymií. Zády ke všem lidským potřebám. A na cizí riziko i dluh. Oč méně zbyteční jsou než parazitní kasta, již zbavily moci buržoazní revoluce? Co jiného je trumfem naší legitimity, než právě toto panorama? »Předčasným« tématem je jen pro ty, koho to do našich řad zaválo omylem.
Horory o znárodnění, co prý máme v plánu my, šíří vítěz loupeže tisíciletí. Z většiny podniků, které zcizil, trčí rez a lebeda. Znárodnění té spouště by republiku neuživilo. Nezbývá, než zakládat nové zdroje. O to se zasadí levice, která není na prodej, spolu s každým, kdo se s dnešním úpadkem nesmíří. Naší přidanou hodnotou je to, co odstartoval už Manifest. Cokoli polovičatějšího neskončí o nic lépe než mraveniště vizí, jalových už tehdy.
Josef SKÁLA
Komunistický manifest byl vydán poprvé 21. února 1848. Na výstavě Zneužitá muzea v Národním muzeu v Praze je možné mezi vystavenými exponáty vidět také jeho první vydání v Londýně – »jeden z raritních výtisků revolučního spisu Karla Marxe a Bedřicha Engelse ze sbírky Muzea Klementa Gottwalda«, jak je uvedeno na webových stránkách této první české muzejní instituce. Výstava probíhá do 30. dubna.
(mh)
