Jiří Málek: Naše levice a Evropa

Zdá se, že Evropa má dostatek levice. Máme tu levici progresivistickou, právě tak levici konzervativní, je tu i ekolevice, levice umírněná, levice jako taková (i s velkým L), středolevice, trockistická levice a mnoho dalších levicí. Nicméně asi většina čtenářů bude se mnou souhlasit, že levicové politiky je málo a v evropské společnosti minimálně v poslední dekádě občanů, kteří se deklarují jako levičáci, ubývá.

Podíváme-li se na poslední česká sociologické šetření o sebeidentifikaci na pravo-levé škále, pak s levicí se identifikuje 25,8 % (oproti 38,5 %, těch, kdo se identifikuje jako pravice a relativně silnému »středu« – 27,9 %). Z uvedených levičáků je necelých 11 %, těch radikálnějších, nejvíce vlevo (ale 6 % z nich je již blíže levému středu). Z nich by se mohli (pozor, jen mohli!) rekrutovat voliči, které by si STAČILO! přálo mít na své straně. Z tohoto poznatku vyplývá, že relevantní volební úspěch širších levicových sil ve volbách bude záviset hlavně na tom, jak se podaří oslovit různé levicové skupiny, »ideová programová čistota« do voleb kladný výsledek neslibuje.

Vraťme se ale k Evropě. V posledních 10 letech si levice v Evropě vedla se střídavými úspěchy i s některými porážkami. Česká levice byla zde účastna na obou stranách. Dlouhodobě se etablovala v Evropském parlamentu (i když s poklesem jejího zastoupení – postupně méně poslanců u komunistů a v roce 2019 se do EP sociální demokraté již nedostali). Nikdo další, hlásící se k levici u nás, se do EP za celou dobu nedostal. V evropských levicových strukturách dlouhodobě a aktivně působí strana Levice (spíše ale její předchůdkyně), která ale tuto svoji cestu začala již v roce 2004 jako Strana demokratického socialismu (SDS), kdy byla jednou ze zakladatelských stran. Paradoxně SDS dosahovala většího uznání a společenské autority v evropských strukturách než od českých partnerů a voličů. ČSSD byla integrována do sociálnědemokratických struktur v rámci Evropy a plní tam svoji úlohu (i nyní, kdy je mimo oba parlamenty, evropský i národní).

V případě KSČM byla politická cesta složitější. Vnitrostranický postoj k levicové evropské integraci byl v období před vstupem do EU a i v následujících letech po roce 2004 rozporný. Někteří čtenáři si možná pamatují na její heslo do prvních eurovoleb S vámi a pro vás, doma i v EU, v nichž KSČM získala přes 20 % hlasů (vůbec nejvíce za celou historii). Přestože se do voleb strana vyjadřovala o tématu EU dosti negativně (v referendu v roce 2003 vyzývala voliče k tzv. měkkému »ne«), v programu prohlásila, že se chce jednoznačně podílet na řešení otázek sociální, demokratické a mírové Evropy. Tento vztah k evropské integraci, v podstatě rozporný, s rozdílnou intenzitou přetrvává celou dobu až dosud. A promítá se i do dalších celoevropských struktur vč. levicových, jako je strana Evropská levice (SEL). Tak KSČM i zde zvolila pozici »ano i ne« a celou dobu od vzniku strany v roce 2004 je pouze stranou pozorovatelskou.

Z mého pohledu to mělo své výhody i nevýhody. Má volnost volby, do jakých aktivit se chce zapojit a kterým se chce vyhnout. Dovnitř strany to také umožňuje »vyhovět« oběma protikladným skupinám (jedna pro aktivní zapojení do levice v Evropě, druhá přesně naopak). Ale je to cesta i do dalších let?

Méně znalého čtenáře »Evropy« může napadnout, proč se komunisté nezapojují do jiných, jim bližších struktur. Problém je, že stejně relevantní »komunistické« uskupení se soustavnou a formalizovanou aktivitou v rámci Evropy fakticky neexistuje (nebo je neviditelné). A jiná alespoň trochu evropsky významná alternativa, přijatelná pro KSČM, neexistuje (odbory, mírové aktivity, nemluvě o ekologických levicových strukturách apod.).

V Evropě existuje 48 subjektů hlásících se k rodině komunistických a dělnických stran (v regionu evropského hospodářského společenství), dále dalších 5 stran mimo tuto oblast (Kavkaz + Turecko) a 8 v Bělorusku, RF a Ukrajině. Přitom část těchto stran je současně členem SEL (Francie, Španělsko, Belgie, Finsko, Itálie, Moldavsko, kyperská AKEL – pozorovatel). A velká část z ostatních v Evropě patří mezi velmi okrajové subjekty s malým vlivem na jejich domácí politiku.

Kriticky k EU, ale ne bojkot

Po posledních evropských volbách se levice v Evropě propadla do další krize. Ta doutnala pod povrchem již delší dobu. Ve všech dosavadních volbách ale kandidátka KSČM získala nejméně jednoho europoslance. Z toho lze odvodit, že její voliči si myslí, že má smysl posílat své zástupce do europarlamentu. Na druhou stranu to v žádném případě neznamená souhlas s neoliberální »evropskou politikou«. Je zajímavé, že se stejným »posláním« čeští levicoví voliči již 10 let nevyslali zástupce jiné levicové strany nebo hnutí (tedy hlavně sociální demokracie). Nejspíše mají důvěru v kandidátky komunistů a předpokládají, že splní jejich očekávání.

Čtu to i tak, že to odráží kritický postoj k evropské integraci a EU především, ale voliči nechtějí »bojkot« EP. Na argument, že obecně v evropských volbách je poloviční účast, pak lze namítnout, že naopak lepší výsledek STAČILO! v eurovolbách než výsledky KSČM v tuzemských volebních průzkumech (maximálně 5 %, spíše poněkud méně) by mohl svědčit o tom, že relativně větší podíl voličů této kandidátky přišel k evropským volbám, než by jich bylo v parlamentních volbách. Je otázkou, zda z toho lze odvodit i vztah voličů STAČILO! (KSČM) k dalším evropským strukturám, levicově orientovaným. Ale určitou logiku by mohl mít závěr, že jim to není proti mysli. Abych byl dobře pochopen, logicky je rozdílný průměrný názor u současných členů KSČM a u voličů STAČILO! (ti jsou věkově více rozrůzněni), mezi nimi a dalšími levicovými subjekty. A to se odráží i ve vztahu k »evropským otázkám«.

I ze sociologických průzkumů vyplývá, že voličská skupina STAČILO! je daleko rozmanitější (sociálně i věkově) a názorově »roztaženější« do poloh i odlišných od většinového názoru komunistů. Pak je otázka, co je pro volební výsledek důležitější, zda »ideová čistota« a jednoznačné »správné« postoje, nebo slušný volební výsledek, který bude konvenovat s názory širší voličské komunity. A toto není problém jen u nás v Česku. S různou intenzitou se s tím setkávají i levicové struktury v řadě zemí.

Francouzská zkušenost

Výsledky francouzských parlamentních voleb a období po nich ukazují, jak složitý je levicový politický život a jak se liší od přání (a možná i od teorie). Je třeba se dívat po Evropě, protože v tom je zdroj poznání, jak efektivněji politicky působit. Jistě jednoznačné a »správné« názory jsou snáze formulovatelné a pro část lidí i pochopitelnější. Jejich chyba je v tom, že mnohdy jsou politicky nesprávné nebo jen částečně správné. Francouzský prezident ukázal, jak se vede politický zápas a jaké jsou limity »demokracie«, jde-li o zachování kapitalistického »práva na zisk«.

Výsledek Nové lidové fronty ve volbách byl úctyhodný. Ještě inspirativnější asi je, jak se ji podařilo zformovat v tak krátkém čase a při tak velké názorové různorodosti. Jenže hodina po vítězných volbách byl vrchol a pak to šlo již z kopce. Prezidentu Macronovi se podařilo eliminovat všechny snahy o prosazení levice v exekutivních pozicích. Ukázalo se, že tento levicový blok nebyl připraven na »výhru« a následně se začaly prosazovat partikulární zájmy i proti potřebě vzájemné tolerance a společného postupu. To ji částečně rozložilo. A vývoj ukázal, kdo je v domě pánem. Pro českou levici, která sice stále volá po tzv. jednotě, ale jednotlivé subjekty si spíše vzájemně život komplikují, by to mělo být poučením i inspirací přemýšlet v širších souvislostech.

Tzv. jednota je sci-fi, při mnoha různorodých postojích a odlišných preferencích jednotlivých subjektů. Ale domluva na jednom konkrétním cíli (například porážka současné vládnoucí entity) je možná i při rozdílnostech v názorech na řadu dalších, možná i důležitých politických aspektů. A Francie by mohla inspirovat, jak se úspěšně mobilizovat. Je ale třeba mít připraveny a prodiskutovány další kroky i pro období po volbách.

Chybí široká levicová česko-německá spolupráce

Poslední pohled v tomto článku by mohl směřovat k našim sousedům, do Německa. Před několika dny tam proběhl »záchranný« sjezd Die Linke. Nebyl to sjezd triumfujících. Ale velmi bych chtěl varovat před nezájmem o německou levici a před radostí nad »potrestáním« Die Linke. Náš stát ekonomicky a i sociálně stojí a padá s německými výsledky. Největší ekonomický partner naší země musí vždy zajímat naše odpovědné občany. A neplatí, čím hůře v Německu, tím lépe pro nás. Německo bez efektivní levice znamená neskonale horší pozici i pro levici u nás.

Zdá se, že většina české levice má sice názorově blíže k novému uskupení Sahry Wagenknechtové (BSW), ale nelze dnes s určitostí říci, že to je ve všech oblastech. Určitě to platí pro otázky války a míru, militarizace EU, kritického postoje k migraci. Ale opravdu se shodují aktivisté KSČM s BSW, jejímž základem zahraniční politiky je odkaz W. Brandta a M. S. Gorbačova, jak se praví v programových dokumentech BSW, i v tomto? Také se podle dosavadních kroků zdá, že BSW by mohlo být vstřícnější k domácímu kapitálu a v sociální oblasti, jde o sociální demokratismus tradičního provedení. I to konvenuje s radikálně levicovými českými názory? Proto by se měly hledat různé cesty spolupráce se všemi relevantními německými levicovými partnery a také v rámci Die Linke (a přitom překousnout i minulé skutečné či domnělé křivdy).

Mnoho mých setkání s lidmi z Die Linke, z tzv. komunistické platformy, z Fóra demokratického socialismu, z uskupení SFEL-R (Stálé fórum evropské levice-regionů), se kterým existuje dlouholetá a velmi úspěšná česko-německá spolupráce (na naší straně pod záštitou KSČM), s těmi, kdo pocházejí především z východního Německa, se kterým máme i dlouhou společnou politickou historii, mne utvrzují v tom, že právě široká a diverzifikovaná česko-německá levicová spolupráce je to, co nám chybí. Die Linke není a nejspíše po sjezdu nebude jen (západo)evropská »kulturní« levice, již nyní stoupá relativní podíl členů Die Linke z východních spolkových zemí (nyní již 50 %). Současná členská základna Die Linke je cca 50 tisíc členů, BSW zatím okolo 1000 registrovaných členů (stále je ale v organizační výstavbě). Je pro naši levici až ostudné, že prakticky všechny české relevantní subjekty mají efektivnější a promyšlenější spolupráci se svými německými partnery (to se týká také SOCDEM) než KSČM či Levice.

Hledejme lávky a mosty mezi lidmi s levicovým přístupem v Německu i Česku a na tom stavme. Zbourané mosty se obnovují daleko hůře.