Jaroslava Obermaierová je výrazná tvář československé a posléze české kinematografie. Na svém kontě má desítky filmů, účinkovala v seriálech, v divadlech a zahrála si také v několika muzikálech. Herečka, která se jako jedna z mála nebojí prezentovat své politické názory, i když nekorespondují s oficiální verzí prezentovanou současnou pravicovou koalicí. Naše pravda si s touto významnou českou umělkyní povídala v době vánočních svátků na její chaloupce na okraji Vysočiny, kde žije se svým synem.
Vánoce jsou sice už za námi, dá se ale říct, že vánoční nálada ve většině z nás přetrvává až do konce roku. Co pro vás znamenají Vánoce, jak je prožíváte?
Já osobně Vánoce moc nemusím, vždy jsem ráda, když už je po nich. Těším se tak asi na 3. ledna, kdy se prodlužují dny. Nesnáším listopad a prosinec, kdy je už od čtyř hodin tma, to mi hrozně vadí, je to takový depresivní čas. Ale nebylo to vždy tak. Samozřejmě jako dítě a i potom, když jsem byla mladá, jsem milovala Vánoce. Žila maminka, s níž jsem měla výborný vztah, všechno připravila, a celkově to bylo moc fajn.
Jenomže když mi bylo zhruba 34 let, maminka těžce onemocněla, a do toho já jsem byla těhotná. Maminku jsem neviděla skoro dva měsíce, protože jsem byla na rizikovém těhotenství, ležela jsem u Apolináře a najednou jsem dostala do porodnice zprávu, že maminka není. Můj syn se s maminkou minul na světě zhruba o týden. Byla jsem na tom špatně fyzicky i psychicky. Na Štědrý den mě pustili z porodnice. Najednou přijdete do bytu, musíte sice kvůli dítěti fungovat, ale od té doby je vánoční doba pro mě za trest.
Tím, že jsme pak zůstali se synem sami, tak jsem to řešila tím, že jsem se během Vánoc snažila ujet z domácího prostředí. Vzpomínám na náš pobyt v hotelu na Srní, kde byli lidé, kteří na tom byli podobně jako my. Měli jsme si o čem povídat, a to mi hodně pomáhalo. Dneska se musím smát tomu, že ten čtyřdenní pobyt mě tehdy stál asi 800 korun. Ale abych neutekla od otázky, skutečnost je taková, že po smrti mojí maminky Vánoce pro mě ztratily kouzlo, raději jsem před nimi utíkala a jsem ráda, když už jsou pryč.
Hrála jste v řadě filmů, vzpomeňme např. Kladivo na čarodějnice, Babička, Radúz a Mahulena a v oblíbených seriálech Byl jednou jeden dům nebo Třicet případů majora Zemana, ale i v řadě dalších. Je některá role, na kterou nejraději vzpomínáte?
Těžko říct, na který z filmů nebo her nejraději vzpomínám. Každá z těch rolí byla pro mě zajímavá, ať už kvůli režisérovi nebo kolegům. Myslím, že to byly dobré filmy. Pořád jsem se něco učila, poslouchala jsem chytré lidi.
Nebylo to jako nyní, že lidi běhají z jednoho divadla do druhého. Dnes je málo stálých souborů. Já jsem kolegy, třeba paní Medřickou, Hlaváčovou nebo pana Munzara, měla možnost poznat, když se něco točilo, v divadle jsem neměla možnost se s nimi potkat. Hodně jsem si vážila nabídky alternace v Tylově divadle, dneska je to Stavovské divadlo, v krásné hře Měsíc na vsi od Turgeněva, kterou režíroval Rudolf Hrušínský. Hráli tam herci jako Lukavský, Höger, Fabiánová, Šejbalová, Tříska, a na to vzpomínám moc ráda, bylo to krásné a taky poučné.
Vzpomínám si, že díky filmu Žert jsem se poprvé ocitla ve sklípku na Moravě. Za mlada jsem pila víno a pamatuji si, že mě tam trošku »ovínili«.
Ale jinak vám to působení ve světě filmu a divadla splývá.
Díky filmu jste se ale dostala i dále než do moravského sklípku…
Měla jsem štěstí, a to s filmem Dita Saxová, který podle předlohy Arnošta Lustiga režíroval pan Antonín Moskalyk. Je to krásný film, který popisoval osud dívek, jež přišly z koncentračního tábora. Bohužel, také ho moc často nehrají. Na práci na něm ráda vzpomínám. S Yvonne Přenosilovou a Danou Syslovou jsme hrály kamarádky hlavní postavy, kterou hrála polská herečka Krystyna Mikołajewská.
V roce 1968 se film dostal na Mezinárodní filmový festival v San Sebastianu, kde získal Stříbrnou mušli.
Ten čas, který jsme tam strávili, byl pro nás všechny krásný zážitek a mám na něj i celkem úsměvnou vzpomínku. Motal se tam kolem nás jeden Bask, který zbožňoval Emila Zátopka. Věnoval se nám, povozil nás po pobřeží, byli jsme také na býčích zápasech. Bylo to sice hodně zajímavé, ale mně je strašně líto těch zvířat, připadá mi to barbarské. Pak jsme byli ještě tři dny v Madridu. Všechno to bylo nádherné, ale mělo to jednu vadu. Tento Bask mi dal dvě štěňata, jedno pro pana Zátopka, jedno pro mě. Od té doby si pamatuji, jak se řekne španělsky mléko a chléb – leche y pan. Objednala jsem to pejskům, když jsem je na hotelu nechala v koupelně, jenomže potom jsem musela tu krásnou koupelnu, kde bylo téměř všechno pozlacené, vytírat, no bylo to hrozné.
Přepravit štěňátka do Čech tehdy nebyl žádný problém. Ten pán mi sice dal nějaké doklady, nikdo je ale po mně nechtěl a já jsem ta štěňata dovezla v letadle normálně na klíně v košíku domů. Horší to bylo potom. Pan Zátopek vzkázal, že pejska nemůže mít, a tak skončil nějakým zvláštním řízením osudu u pana Oty Pavla. Ten druhý, protože my jsme doma už měli pejska a maminka druhého nedovolila, skončil u někoho jiného, takže dá se říct, že jsem tady založila chov nějakého španělského plemena.
Dnes vás diváci mohou vidět především v nekonečném seriálu Ulice, kde hrajete paní Nyklovou. Bude drbna Nyklová v Ulici i dále?
To je to, co nevím. Volal mi kamarád, já mu říkám »můj osobní Rus«, Saša Minajev, který tam léta hrál bratra mé snachy, a ptal se mě, jestli budu ještě točit. To dneska opravdu nevím. Naposledy jsem točila začátkem října. Změnilo se to tím, že jsem se tam jako vdala, musím říct, že to bylo proti mé vůli, nevím, proč vymysleli, že v sedmdesáti se lidi berou. Je pravdou, že znám jednu paní, která se v sedmdesáti vdala a o tři roky později rozvedla, ale můj styl to není, mně to stačilo jednou, a už nikdy.
No, nicméně v seriálu to bylo tak, že se s ním odstěhuji na vesnici. A tím, že jsem jako šťastně vdaná na vsi, tak si nejsem jistá, co s tou postavou zamýšlejí. Takže osud Vilmy Nyklové je zatím nejasný, nikdo mi zatím nic neřekl. Ale uvidíme, jak to nakonec dopadne. Člověk v tomhle věku a s tak vysokým důchodem ani neví, co s penězi. No řekněte, najdete na ulici 17 tisíc?
Jak složité je v dnešní době vyjít s takovýmto důchodem? Byl to důvod, proč jste se odstěhovala na venkov?
Já jsem pražské dítě, žižkovské. Žižkov je pro mě příjemná čtvrť. Jenomže syn, protože není zdravý, potřeboval žít v nějakém jiném prostředí. Tuhle chaloupku jsme zdědili, napřed část, potom celou a je to takové »oprav si dům po babičce«. Trvalo nám to 40 let. Dali jsme sem zavést plyn, proto jsem tak zoufalá z toho, jestli bude a jak bude drahý, protože jsem na něj odkázána. Takže já jsem sem za synem hrozně ráda jezdila, v Praze jsem byla stále méně.V našem třípokojovém bytě na Žižkově jsem najednou byla sama, byl tam strašně vysoký nájem a většinu času jsem stejně trávila tady se synem. Takže jsem na úřadě požádala o výměnu za garsonku a náhodou byla volná hned vedle v domě. Byla jsem ráda, že k té výměně došlo. Garsonka mi na to, když potřebuju přespat v Praze, úplně stačí.
A jak těžké je tedy vyjít s důchodem 17 tisíc?
No to já zatím nevím, to se budu ještě jen učit. Protože jsem zatím vždycky něco dělala, ať už divadlo, nebo Ulici, tak jsem to zatím tak neřešila, protože jsem ještě vždy měla něco k důchodu. Asi to bude napínavé, ale člověk se s tím musí naučit žít.
Nestýská se vám po Praze?
Někdy možná ano, ale není to daleko, na kraji Prahy jsem autem za 35 minut. Horší to je, když je nějaká akce v centru. Praha je neprůjezdná a musím říct, že se stala pro mě tak trochu nepřátelským prostředím kvůli zácpám a množství lidí. Když si člověk zvykne na klid tady na venkově, tak vlastně zjistíte, že tady vám je líp. Najednou se mi Praha odcizila.
Myslela jsem například posezení s kamarádkou.
Já všem říkám: Když mě chcete vidět, přijeďte do Hulic.
Jak jste se dostala ke hraní v muzikálech?
Už je to asi 10 let, když mi zavolal šéf Divadla Broadway pan Lichtenberg, že by potřeboval záskok za Ljubu Skořepovou v muzikálu Vánoční zázrak, který se hraje na písničky Janka Ledeckého. Dělám tam takovou babičku. A tímto záskokem to začalo. Pak přišel pan režisér Balaš a nabídl mi úlohu v muzikálu Mata Hari. Byl to fakt pěkný muzikál, hezky napsaný, pěkná muzika, ale nehrál se dlouho. Myslím si, že lidi od muzikálu očekávají, že bude vtipný, ale osud Maty Hari byl tragický, skončila na popravišti, a i když muzikál byl velmi dobře udělaný, hrál se jen asi dva roky.
Potom následoval Mýdlový princ s písničkami Václava Neckáře, Kvítek Mandragory aneb Sladké mámení na písničky Helenky Vondráčkové.
Hrát v muzikálu mě baví, je to jiné prostředí, úplně jiný způsob divadla, než jsem byla zvyklá. Například v zákulisí divadla se má mluvit šeptem a byla jsem překvapená, že v muzikálu lidi, i když jsou metr od jeviště, mluví hodně nahlas a na to jsem si musela zvyknout.
Na rozdíl od většiny umělců se nebojíte k dnešní situaci ve společnosti vyjadřovat poměrně kriticky. Co vám na současné situaci nejvíce vadí?
Dnešní situace mi přijde hodně ošklivá. Nechápu ty válečné snahy zapojit nás do války na Ukrajině. Když vidím některé kolegy, kteří sbírají peníze na zbraně, tak si říkám, že snad nemají rozum, protože to je příšerné. Bohužel naše vláda tomu dává zelenou a dělá to taky.
Vzhledem k tomu, že mě na důchodu obrali o tisíc korun, tak bohužel i těch mých tisíc korun jde taky na zbraně a s tím já nesouhlasím. To, že se zabíjejí i za moje peníze, mě štve.
Kousek od nás je Trhový Štěpánov, kde pan Jandejsek jednou za měsíc dělá taková setkání, na která zve různé lidi. Byli tam třeba pánové Ševčík, Drulák, Klaus, Krejčí, Noveský, paní Švihlíková a další, prostě lidi, kteří k určité věci mají co říct, kteří tomu rozumí. Člověk se tam dozví něco jiného než na Čtyřiadvacítce (ČT24). Slyšíte, jak by to šlo udělat, v podstatě snadno, abychom neměli tyhle »příšerný pálky« za energie, od lidí, kteří to dělají celý život, a vědí jak na to. Ale není jim dovoleno tyto své názory prezentovat, v televizi je nevidíte, protože – co si budeme namlouvat – cenzura je.
Vadí mi, jak nepřátelsky se naši politici vyjadřují ke slovenskému premiérovi Robertu Ficovi nebo k maďarskému předsedovi vlády Viktoru Orbánovi. Vadí mi, že se rozbila V4.
Neříkají nám pravdu, ve společnosti panuje nepřátelství, se spoustou kolegů už ani nemůžu mluvit, protože, když říkám to, co si myslím, tak mě považují za nějakou, pomalu, špionku. Ve společnosti je strašně silná nenávist.
Čím si to vysvětlujete?
To by mě taky zajímalo, ale je to spíš otázka pro psychology. Já si myslím, že ti lidé jsou nemocní nenávistí k něčemu, ani nevědí k čemu. Naším největším nepřítelem je Rusko, okupovali nás, ale že tu v roce 1968 přišli také Ukrajinci, Němci nebo Poláci, to se nesmí říkat. To není pravda. Přitom to ale tak je.
Příští rok nás čekají volby do Poslanecké sněmovny. Chodíte k volbám?
Samozřejmě, i když jeden můj kolega říká, že to nemá cenu, stejně tam dají, koho chtějí.
Dá se podle vás očekávat nějaká změna? Jak byste si přála, aby volby dopadly?
Já bych samozřejmě chtěla, aby dopadly dobře. Nevím, jestli do toho zasáhnou Motoristé nebo STAČILO!, ale chtěla bych, aby tam někdo z nich byl, aby tam byla nějaká protiváha, někdo, kdo s Babišem, který pravděpodobně tu většinu bude mít, dokáže komunikovat tak, aby to bylo dobře pro Čechy. Říkám si, nepřítel mého nepřítele je můj přítel, a současná vláda mi přátelská ke mně nepřipadá. Hodně mi toho zakázali, všechno mi zdražili, zkomplikovali, lidem s postižením dávají málo a jenom furt tvrdí, jak to udělali dobře. Jak to udělali dobře, to vidím na každém kroku. Přála bych si, aby se do parlamentu dostali lidé, kteří budou chtít, aby to tady fungovalo, abychom nebyli chudáci, kteří žebrají u Němců, jestli nám laskavě dají z naší elektřiny něco levněji a jestli nám Ukrajinci otevřou nějaký kohoutek s plynem. To je úplně absurdní.
Ovlivnit výsledky může korespondenční volba…
To považuju za svinstvo. Jestli někdo žije v zahraničí, tak žije tam, neplatí tady daně, tak proč by měl ovlivňovat život tady? To je od vlády arogance. Jenomže my Češi si necháme všechno líbit, necháme si tancovat po hlavě.
Je před námi několik posledních dnů v roce. Máte ráda Silvestra?
Vydržím ho, ale vždycky koukám, ať už je půlnoc, a jdu si lehnout. Jednou jsme byli se synem v Egyptě přes celé svátky, odletěli jsme před Štědrým dnem a vrátili jsme se 2. ledna. To se mi líbilo. Někdy jsem byla u známých, ale letos budeme tady na chaloupce. Televizi si asi pouštět nebudu, to nestojí za nic, ledaže by pustili Menšíkovy Silvestry, to bych se asi dívala.
Jinak televizi nemusím. Ale stalo se mi, že koukám a tam velký titulek Zrádci. Říkám si, že by už konečně padla vláda? A ona to byla soutěž.
Zprávy si pustím, jen abych viděla, co se mi zase budou snažit nalhat. Myslím si, že redaktoři veřejnoprávní televize by měli být nestranní. Nelíbí se mi ale, jakým způsobem komunikují například s opozičními politiky, které obdivuju za trpělivost, že vydrží takové jednání. Já bych někdy na jejich místě odešla ze studia v přímém přenosu.
Je něco, co byste přála v novém roce sobě, ale i celé společnosti?
Především zdraví. Dneska už vidím, že to je to hlavní, že to není žádná fráze.
Také bych si přála, aby se lidé naučili získávat informace z více stran, aby mohli situaci posuzovat objektivně, nespoléhat se pouze na jeden zdroj. Aby k nim dolehlo nejen to, že je drahé máslo, ale aby také věděli, proč to tak je.
Samozřejmě bych si přála, aby po volbách došlo ke změně, abychom tady měli vládu, která bude myslet na lidi.
Jan DUBNIČKOVÁ
FOTO – archiv NP
