Na vzpomínkovém večeru věnovaném mladému slovenskému antifašistovi Marku Frauwirthovi, popravenému německými nacisty 17. listopadu 1939, jsem se seznámila s Olgou Šteklovou, jejíž teta coby studentka žila na stejné pražské koleji jako Frauwirth. Už to samo o sobě je novinářsky zajímavé. A co více – paní Olga je dcerou antifašisty, novináře Gustava Máry, zavražděného za protektorátu za odbojovou činnost. Jako děvčátko vídala z okna domu u Veletržního paláce průvody Židů směřujících na bubenské nádraží…
»Díky našemu seznámení jsem si přečetla tři dopisy, které tatínek napsal mamince z vazby v Lipsku. Dříve jsem k tomu neměla odvahu. Pochopila jsem, jak silný vztah rodiče měli. O co maminka ztrátou manžela přišla, já ztrátou otce,« zavzpomínala paní Olga, původní profesí laborantka ve Státním ústavu pro kontrolu léčiv, když jsme usedly v jejím pražském bytě a pokojem se rozvoněla káva. »Mám dopisy, které maminka psala otci, a dopisy, které psal tatínek mamince ještě v době, kdy se namlouvali. A pak za protektorátu z vyšetřovací vazby. Není to pro nikoho zajímavé, měla bych to zlikvidovat.« Ale to určitě ne, oponuji pohostinné hostitelce, však je to důležitý svědek historie, cenný pro všechny – nejen pro badatele a historiky, kteří se zabývají obdobím německé okupace a odporu proti ní.
Rané Olžino dětství bylo šťastné. Narodila se v roce 1935 manželům Barboře a Gustavu Márovým. Ale s nástupem nacistů a okupace následoval sled tragických událostí, které idylické dětství rázem proměnily v trudné. Rodina bydlela v Praze u Veletržního paláce. Poblíž se za protektorátu nacházelo seřadiště židovských obyvatel, takže jejich tichý přesun na nádraží Praha Bubny měli před očima. »A jistě nežije už mnoho lidí, kteří šli po chodbách Petschkova paláce, viděli a slyšeli tam naposledy svého blízkého člověka. Ale nerada o tom hovořím…« jihne jí hlas. Do paměti se jí nadosmrti vryly silné okamžiky z roku 1940, kdy při čekání na tatínka v tzv. Pečkárně viděla, jak Němci chodbou vláčeli jiného muže, vlastence, zcela zbitého a zmučeného. Olinka tehdy nakrátko vyděšeně pohlédla do očí tohoto člověka, a tento moment se jí vryl do paměti nadosmrti. A ty hrůzné zvuky, které v sídle gestapa slyšela!
Vlastní setkání s otcem, při němž s matkou seděli »za přepážkou« za asistence jednoho z věznitelů, nebylo tak krutě okázalé. Ale tatínka tehdy viděla naposledy. Otec byl vězněn v pankrácké věznici a z ní byl transportován do vyšetřovací vazby v Lipsku, kde za nevyjasněných okolností v lednu 1941 zemřel. »Jak došlo k jeho úmrtí, nevím, a už se to nikdy nedozvím,« krčí rameny Olga. Německý ordnung, zvláště v počátku války, byl ještě pověstný, takže – opět není jasné, z jakého důvodu – byl převezen do vězeňské nemocnice, kde dodýchal. Manželka Gustava Máry dostala ještě poštou písemné vyrozumění, že manžel byl hospitalizován. Bylo jí dokonce umožněno zajet za ním, jenže to již byl mrtev. Pravděpodobně se již nikdy nevyjasní, zda šlo o smrt v důsledku mučení, zda zdraví nevydrželo útrapy vyslýchání… Nezodpovězenou zůstane i otázka, jak došlo k vyzrazení odbojové skupiny, do níž Gustav Mára patřil. Olga v tom má jasno: »Nějaký ‚charakterní‘ Čech ho udal Němcům. Výsledek byla tragédie pro celou rodinu.«
A nedosti na tom. Zbylá rodina se, jako příbuzní politického vězně, »nepřítele říše«, ocitla na seznamu nežádoucích, kteří měli být odvlečeni do koncentračního tábora a zlikvidováni, dovozuje Olga. »Babička, maminka, sestra otce, její syn a já. Válka ale skončila dřív, než tento genocidní scénář mohl být naplněn,« zamýšlí se.
Setkání s historikem
Odbočme od příběhu rodiny Márových a věnujme se seznámení Olgy Márové, provdané Šteklové, se slovenským historikem, velkým odborníkem na historii 17. listopadu 1939 a vše, co s tímto datem souvisí, profesorem Jozefem Leikertem. Leikert ji před několika lety oslovil, neboť hledal další pamětníky, případně jejich potomky, kteří by si pamatovali Marka Frauwirtha a mohli do jeho bádání i připravované knihy vnést nové světlo. A Olžina teta Františka, jak již bylo řečeno, bydlela během vysokoškolských studií v Praze s Frauwirthem na stejné koleji, byli přátelé. Dokonce spolu cestovali po Evropě. Dnes bychom řekli stopem, tehdy pěšky či na kole. Frauwirth jistě ochutnával buchty, které pekla Olžina matka a nosila je, s malou Olinkou za ruku, studentům na kolej.
Poté, co se prof. Leikert ohlásil na návštěvu, se Olga domnívala, že ji navštíví »starý pan profesor«, možná s bílými vlasy i vousy. Avšak jaké pak bylo její překvapení, když před dveřmi jejího bytu stanul muž mladistvého vzhledu.
Dnes je nadšenou čtenářkou nejen historických pojednání a knih již renomovaného spisovatele a historika Jozefa Leikerta, ale také jeho básní, které ji zvláště v době splínu osloví a zlepší náladu. Leikertova kniha Rozčísnutý čas Marka Frauwirtha (vydaná česky 2022), kterou jsme v Naší pravdě čtenářům také přiblížili, je podle paní Olgy »napsaná jazykem velké světové literatury, o tom není nejmenších pochyb«. Často při jejím čtení potřebovala kapesník, neboť ji leccos dojalo. Jak se mnohé podobalo osudu její rodiny! Pocity matky, které zastřelí mladého syna, si lze těžko představit, poznamenává. »Pro dnešní mladé je 17. listopad jen Národní třída, o 17. listopadu 1939 nevědí nic. Pokud jsem se s někým mladým setkala, vždy se mi dostalo stejné odpovědi – to jsme se ve škole neučili,« hodnotí kriticky současnou mladou generaci a její neznalosti. Přitom prarodiče současné mládeže by mohli něco vyprávět, domnívá se paní Olga.
Levicový žurnalista
Olžin otec Gustav Mára za první republiky dopisoval do tehdejších Haló novin, jež byly náhradním listem komunistické strany, když státní cenzura zakazovala Rudé právo. Psal i do dalších tiskovin – Večerníku, Ranních novin. »Nebylo to jeho hlavní povolání – byl úředníkem v pojišťovně Čechoslavie. Druhým povoláním byl žurnalista. Psal hodně, mám i jeho ručně psaný nepublikovaný román o klukovi, který jako černý pasažér cestoval po světě. A nějaké povídky,« říká o svém tatínkovi a jeho novinářské a literární činnosti Olga. Náměty pro román jistě čerpal ze svých cest, jež absolvoval s minimálním rozpočtem. Byl výrazně levicově zaměřen, členem komunistické strany nebyl.
Listina, kterou napsala po válce Olžina matka Barbora Márová pro potřeby Sdružení vězněných novinářů při Svazu českých novinářů, obsahuje stručný manželův životopis: »Gustav Mára, nar. 2. 3. 1910 v Kdyni, zemřel 2. 1. 1941 v Lipsku. Studoval reálku v Praze VII, kde také složil maturitní zkoušku. Působil novinářsky nejprve Právu lidu, dále v Halo-novinách a v Rudém Právu. V době studii byl stálým přispěvatelem do všech tehdy vycházejících studentských časopisů. V odboji plnou silou svého ducha zúčastnil se sestavování letáků, hlavně komunistických. Distribuci prováděla skupina v Praze VII a s. Čaban, aktivista Halo-novin. Byl zatčen 11. září 1940 a vězněn do smrti 2. ledna 1941 v Lipsku, v Německu. Jeho zaměření bylo vysloveně socialistické.«
Paní Márová upřesnila, že manželovy postoje a činnost směřovaly k odstraňování křivd a vyzdvihování hodnot »malého« člověka. Novinářsky zpracovával sportovní rubriky, kde propagoval a vášnivě zastával myšlenku sportovní morálky, chtěl přibližovat sport běžnému člověku. Bojoval proti velkým klubům, žádal sport pro každého. Činil tak nebojácně, i když mu to přineslo nepřízeň tehdejších vedoucích sportu i politiky.
Významnou činností byly postřehy, jež získal jako cestovatel po všech evropských zemích. Cestoval pěšky, na kole a živil se jakýmikoliv příležitostnými zaměstnáními – mytím nádobí v hotelích, skládáním zboží v přístavech atd. Myšlenkově a stylisticky se stále vyvíjel, napsala paní Barbora. A celá jeho činnost směřovala k tomu, aby získal předpoklady k dráze spisovatele. Takové pokusy jsou patrné např. v jeho pracích Trampoty slepého pasažéra – Vltavan.
Svého tatínka viděla Olga naposledy ve svých necelých šesti letech při povolené návštěvě v Petschkově paláci. Maminka jí však hodně o otci vyprávěla. Měla doma schovány i některá vydání novin s jeho příspěvky, jeho dopisy a kresby – byl totiž i talentovaným amatérským malířem. Vše s plnou důvěrou předala do Národního archivu ČR.
Františka
Olžina teta Františka byla za protektorátu také zapojena do odboje. Stýkala se například s komunistickým novinářem Vratislavem Šantrochem (1910-1941), jenž proslul svými reportážemi ze španělské občanské války. Za prvního stanného práva byl popraven v Ruzyni. I jeho jméno se řadí ke slavné plejádě komunistických novinářů, kteří padli v boji za svobodu naší vlasti. »Šantrocha si trochu pamatuji, chodil k nám na návštěvu. Když ho za heydrichiády popravili, babička říkala – ‚to velké tělo, když padlo, to musela být hrůza‘. On byl totiž hodně vysoký, a pohledný člověk,« zavzpomínala Olga.
Františka byla, zřejmě kvůli blízkému vztahu se Šantrochem, za okupace také vězněna. Do věznice jí něco na přilepšení nosila Barbora Márová. Fany naštěstí válku přežila, poté se vdala, založila rodinu a vychovala tři dcery. Vedla si objemný archiv, protože prý korespondovala s mnoha zajímavými lidmi. Po její smrti přešel archiv na dcery a vlastně oklikou přes ně se historik Leikert při svém bádání o Frauwirthovi dostal až k Olze Šteklové.
Olga Šteklová je i navzdory svému věku stále aktivní ženou. Dobrý základ získala v mládí, kdy vrcholově veslovala. Tento koníček ji těšil až do vyššího věku, kdy se sportu věnovala za veterány. Dnes už sice nevesluje, ale rozhodně nesedí doma se založenýma rukama. Zajímá se o veřejné dění a trápí ji, pokud mají lidé zkreslený pohled na 17. listopad 1939 a vůbec na historické okamžiky, které jsou stěžejními pro náš národ – a takovými byly německá okupace a odboj statečných lidí proti ní, osvobození vykoupené statisíci příslušníků domácího odboje a vojáků spojeneckých armád, zejména Rudé armády. Pečuje o odkaz svého tatínka-hrdiny a vděčí osudu i za to štěstí, že měla možnost seznámit se s historikem Jožkou Leikertem, neboť přátelství s ním je pro ni velmi obohacující.
Monika HOŘENÍ
FOTO – autorka a archiv Olgy Šteklové
