Armády v roce 2021 provedly převrat ve čtyřech afrických státech: v Guineji, Mali, Súdánu a v Čadu. Upozornila na to minulý týden katarská stanice Al-Džazíra, podle které se tak Afrika vrací k praxi změn politických poměrů vojenskými převraty, o rok dříve se tam totiž armádní puč odehrál jen jeden.
V říjnu súdánská armáda uvěznila většinu členů vlády včetně premiéra, v září byl svržen guinejský rezident Alpha Condé. Armáda v Mali provedla puč v květnu a byl v této zemi druhý za deset měsíců. V Čadu se armáda ujala moci v dubu po smrti prezidenta Idrisse Débyho.
Ve druhé polovině 20. století měnilo politický řád prostřednictvím vojenských převratů mnoho afrických států. V letech 1960-2000 se jich na kontinentě stávaly v průměru právě čtyři za rok, zjistili Jonathan Powell a Clayton Thyne z univerzit na Floridě a v Kentucky. Do roku 2019 se tento průměrný údaj vlivem tlaku na demokratické reformy a ústavnost snížil na dva puče ročně. V roce 2020 převrat zažilo jen Mali. Loňská situace už generálního tajemníka OSN Antónia Guterrese vedla k odsouzení toho, co označil za »epidemii státních převratů«.
Na vině i vměšování mocností
Analytici připisují militarizaci politiky stále častějšímu vměšování zahraničních zemí, které si chrání vlastní zájmy, a také vzrůstající domácí nespokojenosti s korupcí, nekvalitním vládnutím a špatnou bezpečnostní situací.
Guinejský převrat se odehrál po rozsáhlých protestech proti Condého rozhodnutí nedodržet pravidlo pouze dvou prezidentských mandátů. Armáda však své kroky zdůvodnila rostoucí chudobou a šířící se korupcí. Přisvojila si roli zachránce a svůj neústavní krok odůvodnila všeobecnou nespokojeností lidí.
Také v případě Mali byly motorem obou tamních převratů celonárodní protesty proti prezidentovi Ibrahimovi Boubacarovi Keitovi. Lidé jeho vládě připisovali korupci, nepotismus a odpovědnost za horšící se bezpečnost. Vojsko v Mali použilo stejnou taktiku jako později súdánská armáda. Nejprve vznikly společné přechodné vlády armád a civilistů, ale vojáci se pak snažili civilisty z vedení odstranit.
Súdánská armáda nejprve civilní ministry zatkla, později propustila premiéra do domácího vězení, a nakonec se s ním v listopadu dohodla na návratu do vlády. Zůstala však hlavním mocenským hráčem a Súdánci jsou znovu v ulicích.
Ačkoli Africká unie a Hospodářské společenství západoafrických států (ECOWAS) pučistické státy s výjimkou Čadu dočasně vyloučily ve snaze přinutit armády jednat s civilisty, mělo to jenom malý vliv.
Přibývá ochoty spolupracovat s žoldáky
Podle Powella chybí jednotné a důrazné odsouzení ze strany mezinárodní komunity. Přibylo zemí ochotných spolupracovat s vojenskými režimy, což povzbuzuje vojáky k dalším neústavním krokům bez obav, že to povede ke globální nebo regionální izolaci.
Největším obchodním partnerem afrických zemí je podle ČTK Čína. Praktikuje politiku nevměšování, pokud země dodržují dlouhodobé ekonomické dohody. Svou roli v regionu posiluje i Rusko.
Ale nejde jen o Rusko a Čínu, svůj vliv uplatňují na černém kontinentu také USA a Evropa, jak tomu bylo např. při podpoře egyptského autoritářského prezidenta Abdal Fattáha Sísího v roce 2013 nebo při schvalování armádních kroků, jež přinutily v roce 2017 v Zimbabwe k rezignaci prezidenta Roberta Mugabeho.
(rj)
