Před 80 lety se v těchto únorových dnech začal formovat pod velením Ludvíka Svobody první československý samostatný polní prapor, který se během druhé světové války proslavil v bitvách u Sokolova, Kyjeva, v Karpatsko-dukelské operaci a dalších těžkých bojích s fašisty a německými okupanty.
Základy budoucího československého armádního sboru byly položeny v ruském Buzuluku, ve městě na hranici kazašské stepi a úpatí Uralu. Cesta k formování praporu byla náročná. Dne 8. prosince 1941 bylo sděleno sovětskou stranou čs. vojenské misi vedené Heliodorem Píkou, že jsou vyjasněny všechny organizační podmínky a může se začít v povolžském Buzuluku organizovat první samostatná československá jednotka na území Sovětského svazu. Již v prosinci přebíral Svoboda ubytovací prostory od polského vojska generála Anderse, které se rozhodlo Sovětský svaz opustit a přenechalo čs. vojenské jednotce zásoby konzerv i výstroj.
Od února 1942 odvodní komise
Pátého února 1942 začala pracovat odvodní komise. Na zveřejněnou výzvu v rozhlase a novinách se začali sjíždět ze všech konců sovětské země mladí i staří, muži i ženy, kteří se hlásili k české a slovenské národnosti, popř. měli československé státní občanství, jako ti z Podkarpatské Rusi, Židé, Němci-antifašisté. Ti, co se přihlásili na tuto výzvu, byli propuštěni i z pracovních táborů a taktéž byli uvolněni ti, co byli ve vyhnanství nebo evakuovaní do Střední Asie a na Sibiř.
Patnáctého července 1942 dosáhla jednotka plného početního stavu a byla s ohledem na to, že vystoupí na sovětské frontě v rámci vyšších sovětských svazků, reorganizována v 1. čs. samostatný polní prapor. Situace na sovětské frontě byla velmi těžká, Britové a Američané stále váhali s otevřením druhé fronty, německá vojska, která měla obsazenou celou Evropu, pronikla na Kavkaz a ke Stalingradu. A právě v této, pro sovětskou frontu těžké době Ludvík Svoboda splnil 28. srpna 1942 spontánní přání vojáků, se kterým se plně ztotožnil, a obrátil se dopisem k vrchnímu veliteli Rudé armády J. V. Stalinovi, v němž nabídl síly jednotky a žádal o nasazení na frontu (viz ludviksvoboda.cz).
Čechoslováci úkol splnili
Bojový výcvik v Buzuluku trval rok, 30. ledna 1943 byl téměř tisícihlavý útvar odvelen na frontu, kde mohl naplnit svůj prvořadý cíl – boj proti nacistickému Německu. Před odjezdem na frontu všichni vojáci, i jejich velitelé, napsali ještě poslední dopisy svým rodinám. Bojovým křtem praporu byla obrana vesnice Sokolovo jižně od ukrajinského Charkova. Aby prapor mohl splnit bojový úkol, byl posílen o bojové prostředky, kterými sám nedisponoval. Plukovníku Svobodovi byly přiděleny a jemu podřízeny sovětská tanková brigáda, gardový raketometný oddíl, dva dělostřelecké oddíly a v průběhu bojů další protitankové dělostřelecké palebné síly. Byl to projev veliké důvěry sovětského velení československému veliteli i vojákům.
U Sokolova Čechoslováci splnili svůj úkol. Zadrželi německá vojska, aby nemohla s tanky přejít přes řeku Mžu, zabránili obklíčení větších sovětských vojenských částí a způsobili nepříteli několikanásobně větší ztráty, než sami utrpěli, jak je uvedeno na webových stránkách ludviksvoboda.cz.
Vojáci se vyznamenali i v bitvách u Kyjeva, Dukelského průsmyku či Liptovského Mikuláše. Budování čs. bojových jednotek v SSSR bylo završeno v dubnu 1944 vytvořením 1. československého armádního sboru, ten byl posílen zejména o volyňské Čechy.
Probili se přes spáleniště
»Ludvík Svoboda velel obdivuhodným rytířům bez bázně a hany. Po bok Rudé armády se postavili, už když svět trnul obavami, že Hitlera nic nezastaví. ‚Přes spáleniště a přes krvavé řeky‘ se z ruských dálav probili až do Prahy,« řekl k výročí kandidát na prezidenta komunistický historik Josef Skála. »A teď se o ně otírá kdejaký ňouma. A ‚elity‘ antikomunismu nás vlečou do nového hazardu ‚nach Osten‘. Zkrotit tu zaprodanou vzteklinu je nejvyšší čas!« varoval.
(mh)
7 komentáře
,,rytíři bez bázně a hany” se dostali ven z bolševických gulagů díky Heliodoru Píkovi,kterého pak soudruzi komunisté popravili … gen. František Fajtl : ,,komunisté-co slovo,to lež,co čin-to zločin”
Většina toho co se přes čtyřicet let zatloukalo už byla diskutujícími řečena. Dodejme, že v samotném Buzuluku během výcviku zemřelo asi šedesát příslušníků formulující se jednotky, a to v důsledku podvýživy a nemocí v souvislosti s vězněním v gulazích.. Druhou tragedií, která ukazuje na zločinecký sovětský režim rovnocenný s fašismem je vysoký podíl vojáků židovského původu v čs.armádním sboru. Přihlásit se do čs.armádního sboru byla pro ně jediná cesta jak se dostat z gulagů na sice problematickou, ale na svobodu. Přes všechny peripetie a zcela zbytečné ztráty u logisticky naprosto nezajištěném přechodu Karpat je třeba “svobodovcům” vyjádřit úctu a poděkování v boji za znovuobnovení Československa. Tak jako se bohužel po únoru 1948 snižoval či zamlčoval západní odboj tak po roce 1989 se v rámci standardního “odezdizmu” snižuje tento východní…
Děda prošel jako dělostřelec 1.sv, válku “přes” Rusko.
Vždy mi říkal o Leninovi -“Učit se, učit se ,učit se”
Je neuvěřitelné jakými školami-až na vršek a školeními naprosto speciálními a špičkovými jsem se
“zúčastnil”…!
A já si tak “Lenina” představuji a i spojuji….
To je otázka, o jaké tábory se jednalo. Vojáci z válčících zemí bývají v neutrální zemi internováni do konce války. Nelegální přechod hranic civilisty byl trestným činem.
Pokud jde o oběti excesů spojených s kultem osobnosti, viz XX. sjezd KSSS v roce 1956…
Dovolím si rovněž přispět jednou vzpomínkou pamětníka, který měl shnít v gulagu, ale nakonec se na něj usmálo štěstí, dostal se do Bozuluku a později své zážitky sepsal. Svědectví Jana Demčíka dokumentuje zrůdnost stalinismu a zároveň vinou katastrofálních podmínek v lágrech bědný stav obyčejných lidí, z nichž bylo vytvořeno československé vojsko:
„Od svého zatčení až do osvobození z lágru jsem se nikdy dosyta nenajedl. Neviděl mléko, maso, cukr, sůl, ovoce, zeleninu, trávu, květiny, listnaté stromy, zvířata, ptactvo. Nikdy jsem na sobě neměl spodní prádlo, ponožky (po unošení vlastních). Nikdy jsem se neholil, nestříhal, nemyl (pouze jednou v poltavské „sprše“), nenapil se studené vody nebo jiné tekutiny (kromě kypjatoku). Na vězních jsem nikdy neviděl jiné šatstvo (vaťáky) než po mrtvolách. Nikdy jsem nespatřil úsměv ani u bachařů, ani u vedoucích lágru. (…) Mrtvoly jsem neviděl jen ve spánku. Ještě včera jsme jim s mým sousedem záviděli jejich skon. Dnes již i tomuto sousedovi závidím pouze já sám. Zda zítra bude mně závidět soused jiný, to ví pouze zdejší tundra. Tu se spojily temné stránky člověka se zdejším krutým okolím, a společně ponižují vězně až na samé dno lidskosti.“
SOUDRUZI, PRIZNEJTE SI TO! Jediná možnost ven z lágrů. Tak se Čechoslováci dostali přes ruský Buzuluk na svobodu. 1. čs. polní prapor se v sovětském Buzuluku začal formovat před 80 lety na přelomu ledna a února 1942. “Byl to náš nejradostnější den. Byly jsme vyzdviženy z velikého utrpení,” svěřila se Heliodoru Píkovi vězenkyně gulagu Štěpánka Cejzlarová, kterou Sověti propustili až kvůli vznikající jednotce. Stejně jako stovky dalších Čechoslováků. Byla to pro ně jediná možnost, jak se dostat z lágru.”Nacházíme se v Sorockém lágru, kde nás ještě v červnu bylo 360 lidí, teď už nás není ani polovina, většina z nás zemřela… většinou jsme z Podkarpatské Rusi. Chceme umírat za svobodu Československa, ale neumírat od té hrůzy, bídy a hladu,”
Zavřít nevinné Čechoslováky do gulagu, zotročit je tam a pustit ty, kteří zatím nezahynuli, až v okamžiku, kdy teklo Sovětskému svazu do bot, je (zlo)čin hodný Džugašviliho. Hitlerův vpád do SSSR znamenal paradoxně naději na záchranu pro – v bolševických lágrech – uvězněné Čechoslováky, kteří by se z gulagu jinak nikdy živí nedostali. Také na tento fakt nesmíme zapomenout, vzpomínáme-li na formování “rytířů” bez bázně a hany v Buzuluku.
Komentáře jsou uzavřeny.