V rámci operace Barbarossa (Rudovous), která začala 22. června 1941, se do Sovětského svazu valila vojska nacistického Německa a jeho satelitů třemi hlavními směry. Jižním směrem vojska postupovala na Ukrajinu, Kyjev, Doněck až k černomořskému pobřeží. Armáda Střed postupovala ve směru Minsk a Smolensk s cílem obsadit Moskvu. Severní část fašistických vojsk, pod vedením polního maršála Wilhelma von Leeba, zaútočila z východního Pruska ve směru na Leningrad s cílem dobýt město a obsadit pobřeží Baltského moře. Dne 21. července 1941 navštívil von Leeba v jeho lotyšském hlavním stanu Hitler a požádal jej o co nejrychlejší dobytí Leningradu. Dobýt město se Němcům přes veškeré úsilí nepodařilo, ani po nahrazení von Leeba generálplukovníkem Georgem von Küchlerem v lednu 1942.
Sověti mezitím za pomoci tisíců civilistů opevňovali pozice kolem města na Něvě. Ve snaze Němce zpomalit podnikla Rudá armáda ještě v červenci a srpnu protiútok, který uvázl na mrtvém bodě. Dne 8. září wehrmacht dobyl pevnost Šlisselburg na jižním břehu Ladožského jezera (40 km od Leningradu) a přerušil poslední spojení města se zbytkem země. Železný kruh se uzavřel. Místo finálního úderu však Hitler nařídil von Leebovi město obklíčit a vyhladovět. Nepřítel vybudoval na přístupových cestách k městu a v celém pásmu skupiny armád Sever celý systém obrany a držel zde silné uskupení vojsk, jež zahrnovalo německou 16. a 18. armádu.
Začala blokáda Leningradu trvající téměř 2,5 roku, od 9. září 1941 do 27. ledna 1944, celkem 872 dnů, vojsky Německa a Finska. Dějiny neznají podobný případ, že by mnohamilionové město vydrželo tak dlouhé obležení, a nakonec dosáhlo vítězství. V těchto dnech si připomínáme 80. výročí proražení a ukončení blokády Leningradu.
Bezpříkladná hrdinná obrana města
Dne 14. ledna 1944 se na nacistická vojska soustředěná u Leningradu snesla lavina dělostřeleckých nábojů a leteckých bomb Leningradského frontu a Baltského loďstva. Začaly boje o úplnou likvidaci blokády Leninova města. Vojskům operujícím na severozápadním směru bylo uloženo rozdrtit hlavní síly skupiny armád Nord, úplně zlikvidovat blokádu Leningradu a vytvořit podmínky pro osvobození sovětských pobaltských republik.
Volchovský front pod vedením generála K. A. Mereckova, který zahájil útok 14. ledna, prolomil v těžkých bojích nepřátelskou obranu severně a jižně od Novgorodu a toto starobylé město 20. ledna osvobodil. Leningradský front, jemuž velel generál L. A. Govorov, uzavřel 19. ledna kolem části nepřátelského uskupení, jež proniklo v roce 1941 k okraji Leningradu a k Finskému zálivu, obkličovací kruh. Den nato byla tato vojska zničena. V polovině ledna přešel do útoku 2. pobaltský front pod vedením generála M. M. Popova. Jeho vojska udeřila na Starou Russu, aby znemožnila nepříteli přesunout další zálohy proti Leningradskému a Volchovskému frontu, jež koncem ledna připravily skupině armád Nord porážku a postoupily na třistakilometrovém úseku fronty o 60 až 100 kilometrů. Útokem všech tří frontů v lednu a únoru 1944 byla nepřátelská obrana prolomena na úseku širokém asi 600 kilometrů, nacistická vojska byla zahnána od Leningradu o 220 až 280 kilometrů.
Celá země oslavila 27. ledna 1944 definitivní likvidaci nepřátelské blokády. Skončila bezpříkladná hrdinná obrana města. Za vynikající zásluhy leningradských pracujících, za statečnost a hrdinství, kázeň a vytrvalost v boji proti nacistickým vetřelcům v těžkých dnech nepřátelské blokády byl Lenigradu udělen Leninův řád, Zlatá hvězda a čestný název Město hrdina.
Mezinárodní ohlas
Události měly i přímé mezinárodní důsledky, neboť oslabily vliv Německa ve skandinávských zemích. Přiměly finskou vládu zahájit bezprostřední jednání se Sovětským svazem, aby zjistila sovětské podmínky pro zastavení válečných akcí a ukončení války.
Generál Hans Guderian napsal: »Těžké zimní boje (1943/1944), v nichž jsme utrpěli velké ztráty, plně zaměstnaly velitelství našeho pozemního vojska. Na přípravu sil pro západ, kde se na jaře 1944 s jistotou čekala invaze, nebylo ani pomyšlení.«
Vytrvalost a statečnost jeho obránců ohromily celý svět. Americký prezident Roosevelt v pamětním listě Leningradu napsal: »Jménem lidu Spojených států amerických věnuji tento pamětní list městu Leningradu na paměť jeho statečných vojáků a jeho věrných mužů, žen a dětí, kteří izolováni uchvatitelem od svého národa a přes neustálé bombardování a nevýslovné utrpení způsobené zimou, hladem a nemocemi úspěšně bránil své milované město.«
Česká stopa
Češi žijící v tomto městě za druhé světové války dobrovolně vstupovali do našich zahraničních vojenských jednotek, ale jejich přesný počet neznáme. V databázi Vojenského historického archivu (VHÚ) nacházíme deset osob české národnosti, které sloužily v čs. vojenských jednotkách. Devět, včetně jedné ženy, sloužilo v našich jednotkách na východní frontě. Jejich počet však byl zřejmě vyšší, neboť VHÚ evidoval osoby podle narození, ne podle bydliště před vstupem do čs. vojenských jednotek.
Bojů v okolí Leningradu se zúčastnil kyjevský rodák Eduard Jirák (1923-1991), který za hrdinství na leningradské frontě obdržel sovětský Řád rudé hvězdy a byl povýšen do hodnosti nadporučíka. Jako zdravotnice se bojů na leningradské frontě zúčastnila Věra Tichá-Fišmanová (1921-2011).
Několik našich krajanů dokonce prožilo blokádu. Jejich přesné počty však neznámé. Rok v obleženém městě žila Lidie Obstová, provdaná Štímová. Lidie stejně jako její otčím a matka vstoupili do našich jednotek, se kterými došli z Buzuluku až do Prahy. V České republice žijí občané bývalého SSSR, kteří přežili blokádu, např. Maja Fundová (nar. 1931), Vladimír Hrozný (nar. 1923).
Z historického hlediska musíme vzít v potaz možný podíl Čechů, kteří narukovali do wehrmachtu a účastnili se obléhání města.
Návštěva Leningradu
Město jsem osobně navštívil, nejprve v roce 1974 z Vlakem družby CKM a později v době mého studia v Sovětském svazu. Navštívil jsem muzeum věnované obráncům a občanům Leningradu v době blokády, prohlédl si deník, který vystihuje krutou realitu během blokády a kde na devíti stránkách zachytila nejmladší dcera Táňa život rodiny Savičevových a jejich postupné umírání. Poklonil jsem se na Piskarevském hřbitově, kde je pohřbeno 600 000 lidí, kteří zahynuli v době blokády hladem, mrazem a na následky zranění. Seznámil se s historií »něvské pětikopějky«. Vyslechl jsem 7. symfonii Leningradskou, kterou zkomponoval v prvních dnech blokády města Dmitrij Šostakovič a která neodráží jen hrůzy a krutosti války, ale je také poselstvím světu, jež mělo demonstrovat houževnatost obránců města. Fascinoval mě rytmus metronomu, který, když rádio nevysílalo žádný program, oznamoval rychlým tempem brzký letecký poplach a zaháněl lidí do krytů, pomalý rytmus uklidňoval – nyní nebezpečí nehrozí. Metronom se záhy stal jedním ze symbolů blokády. Jeho rytmus připomínal tlukot srdce, který jako by říkal: Ještě jsme tu, ještě žijeme.
Za svůj život jsem neprožil takový hluboký emocionální zážitek jako při návštěvě Leningradu a jeho pamětních míst věnovaných období blokády města. Po více než 50 letech při vzpomínce na něj, při psaní těchto řádků či prohlížení suvenýrů z návštěvy města, ve mně stále vyvolává silné emoce, svírání žaludku a vhání slzy do očí. Lepší jednou vidět než stokrát slyšet, moudrá a pravdivá slova.
Svatomír RECMAN
Blokáda Leningradu vojsky Německa a Finska
Trvala téměř 2,5 roku, od 9. září 1941 do 27. ledna 1944, celkem 872 dnů. Dějiny neznají podobný případ, že by mnohamilionové město vydrželo tak dlouhé obležení a nakonec dosáhlo vítězství. Během blokády zahynulo 800 000 Leningraďanů, z toho 97 % hlady a zbylí v důsledku německého bombardování a ostřelování.
V těchto dnech si připomínáme 80. výročí proražení a ukončení této blokády.
