V tomto roce si 12. července připomeneme nedožitých sto let od narození Zbyňka Sekala (1923-1998), jednoho z nejvýznamnějších středoevropských sochařů, výjimečné intelektuální osobnosti a překladatele. Sekalovy práce hovoří o osobní zkušenosti člověka, jeho práce symbolizují kontinuální pracovní proces s důrazem na paměťové obsahy materiálových forem. Jeho dílo je svědectvím stálé změny našeho světa i interpretací minulosti.
Výstavu připravilo Moravské zemské muzeum v brněnském Památníku Leoše Janáčka (Smetanova 14), kde potrvá do 25. června.
Zbyněk Sekal byl v roce 1941 jako osmnáctiletý zatčen za šíření letáků a následně vězněn v Praze na Pankráci, v Malé pevnosti v Terezíně a další tři roky až do konce války v Mauthausenu. S tímto traumatizujícím zážitkem se pak vyrovnávat po celý život, a to i ve své tvorbě. Po válce vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v ateliérech Františka Tichého, Františka Muziky a Emila Filly, kde byli jeho spolužáci a přáteli např. Mikuláš Medek či Zdeněk Palcr. Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa Sekal odešel do Berlína a v roce 1970 se usadil ve Vídni, kde se jako nemnohý z tehdejších emigrantů prosadil a stal se respektovaným a vyhledávaným výtvarníkem.
Sekalova tvorba je velmi rozsáhlá, od mladistvých kreseb ovlivněných kubismem a surrealismem, přes figurativní, poté geometricky zjednodušené sochy až po skládané obrazy – objekty sestavené z nalezených, odložených předmětů či schránky, které tato torza opatrují, chrání.
Posedlost materiálem
»Na výstavě v Památníku Leoše Janáčka jsou prezentovány právě skládané obrazy z celého období jejich vzniku od 60. až po 90. léta. Tyto obrazy nebo lépe obrazové objekty jsou komponované ze dřeva a různých kovů, všelijakých odpadových materiálů, které Sekal jako náruživý sběratel hledal, sbíral a včleňoval do svých prací. Byly to povětšinou věci nepotřebné, vyřazené a pohozené, jejichž různé tvary spojoval, montoval a skládal do intarzovaných, řemeslně neobyčejně precizně sdružených složených obrazců,« vysvětluje doc. Jiří Zahrádka. »Z nich je jasně patrná Sekalova posedlost materiálem a náruživé potěšení z pracovního procesu,« dodal. Znovupoužité materiály se odhalují v nových souvislostech, v rituálu, jehož jsou zdánlivě neoddělitelnou součástí. Paměť nalezených pracovních materiálů je zrcadlem individuálních vzpomínek tvůrce, rekonstrukcí prožitých událostí, jejichž podoba a význam jsou Sekalem stále znovu interpretovány. Paměťové, neustále se měnící mozaiky spojují různé fragmenty do nových celků a vytváří stále nová interpretační schémata.
V Brně měl Zbyněk Sekal výstavu naposledy před 20 lety, přičemž současná výstava alespoň částečně napravuje tento kulturní prohřešek.
(vž)
