Znovu přicházejí vánoční svátky, prastarý svátek, ve kterém se odjakživa slaví narození bohů a hrdinů, poznamenaných tímto charakteristickým obdobím zimního slunovratu. Naše zažitá tradice diktuje oslavy a výzdobu. Tu, kterou dnes všichni vidíme, s jesličkami, betlémem, božským dítětem, kouzelníky, pastýři, hvězdou, anděly, koledami, Mikuláši a ozdobenými stromečky. Je užitečné si však připomenout další tradice, které známe z legendy o narození Ježíše a obecně z příběhů Evangelií. I dnes má hluboký smysl znát předkřesťanské motivy a vlivy z antických mýtů, které křesťanství zahrnuje a které pravděpodobně neznáme.
Starověké národy
Starověké národy si představovaly pohyb Slunce spjatý se životem muže narozeného o zimním slunovratu, který postupně stárnul s přibývajícími hodinami, kdy Slunce ozařovalo Zemi. Následně zhynul a pak byl vzkříšen v březnu, v den jarní rovnodennosti, což symbolizovalo regeneraci rostlinné říše prostřednictvím lůna Země. Tak 25. prosince Egypťané oslavovali narození boha slunce Ra, Atona nebo Osirise. Babyloňané nazývali boha Slunce Samach, Baal, Marduk nebo Nergal. Peršané uctívali narození nepřemožitelného boha Slunce Mithry, jehož mýtus je velmi podobný tomu křesťanskému.
Starořecké náboženství
Zde byl bůh Dionýsos nazýván mj. Spasitel a Božské dítě. Narodil se z panny Semele. Byl to dobrý Pastýř, jehož kněží drží pastýřskou hůl, jako tomu bylo v případě egyptského boha Osirise. Tak se uctívání boha Dionýsa a narozeniny boha Slunce postupně proměnily v narozeniny Syna Božího. Řekové oslavovali Dionýsa a také Světlonoše Apollóna-Hélia tím, že ho zobrazovali na jeho létajícím voze roznášejícím světlo. Z Apollónova vozu se posléze staly sáně, z koní sobi a dar světla, který dal Apollón lidem, si dáváme dnes symbolicky o Vánocích nebo na Nový rok. Krájení královského koláče – chleba, později Kristova, řecky christopsomo, je rozvinutím starověkého řeckého zvyku svátečního chleba, který staří Řekové nabízeli bohům na velkých slavnostech, jako byly Thalisia a Thesmoforia. Od Řeků tento zvyk v podobě podávání chleba se solí převzali Slované.
Jak nabyly podobu křesťanského svátku
Vánoce, oslava narození Ježíše Krista, jsou největší oslavou křesťanství a jsou to dny radosti pro celý křesťanský svět. Samozřejmě, že kvůli obrovskému ekonomickému profitu ze svátku se dnes Vánoce slaví téměř po celém světě. Při zkoumání historie křesťanského svátku objevujeme zajímavosti týkající se data svátku a také souvislosti se zvyky ve starověkém světě.
Pro určení přesného data Ježíšova narození zjišťujeme, že na jedné straně Nový zákon nezmiňuje Vánoce, a na druhé straně žádný z apoštolů křesťanské církve neslavil 25. prosinec jako narozeniny kohokoli.Ve skutečnosti přesně nevíme, kdy se Ježíš Kristus narodil (odhaduje se, že mezi 6. a 2. rokem př. n. l.). Existují však údaje, které obhajují jeho podzimní narození. Verš z Lukášova Evangelia například říká: »A pastýři byli v krajině té, ponocujíce a stráž noční držíce nad svým stádem. A aj, anděl Páně postavil se podle nich, a sláva Páně osvítila je.« (Lukáš 2:8-9).Tato fráze tak odporuje zavedenému zimnímu scénáři, protože v zimě kvůli chladu pastýři nenocují na polích.To vede odborníky k závěru, že Ježíšovo narození neproběhlo v prosinci, ale na podzim, protože tehdy stáda nebyla ve stájích. Víme také, že narození Ježíše se shodovalo se sčítáním lidu, které se obvykle konalo po sklizni, tj. začátkem října. Evangelista Jan také spojuje narození Ježíše Krista se svátkem Skenopygia, který se konal v říjnu.Nicméně, silné pohanské oslavy konce roku a slunovratu utvrdily církevní otce v tom, aby se postupně narozeniny boha Slunce proměnily v narozeniny Syna Božího, a v terminologii, kterou církev používá dodnes.
Ve skutečnosti však Vánoce nejsou zahrnuty do starověkých oslav křesťanské církve a zachovávání tradic narozenin bylo odsouzeno jako starořecký pohanský zvyk. Den památky svatých a mučedníků byl definován jako den smrti. Katolická encyklopedie uvádí: »Vánoce nepatřily mezi první svátky církve. Irenej a Tertullianus jej ze seznamů svátků vynechávají.« Vánoce jako den narození Ježíše se tedy prvních 300 let neslavily. Takto je ustanovil nakonec v Římě papež Julius I. ve 4. století n. l., a to poté, co byl v římských záznamech vyhledán rok sčítání lidu za císaře Augusta a po výpočtech provedených na základě Evangelií.
Od té doby musel být Kristus novým Sluncem, které dalo Světlo světu. Jan Zlatoústý (345-407 n. l.) ve své řeči o narození Krista zmiňuje, že Vánoce se v Antiochii (dnešní Sýrie) začaly slavit 25. prosince. Jisté je, že v době Justiniána v 6. století se oslavy narození Ježíše, Vánoce, 25. prosince rozšířily téměř po celém Východě.
Astronomický význam
Zimní slunovrat je začátek zimy, drsné období pro lidi žijící na severní polokouli. Kněží různých náboženství se modlili ke Slunci, aby při své věčné cestě nezmizelo na jižní zemské polokouli trvale pod obzorem. Po 21. prosinci začíná Slunce opět stoupat výš a výš a den se prodlužuje; 21. prosince je Slunce na svém nejjižnějším bodě a zdá se, že stojí na ekliptice, jako by se mělo zastavit. Zůstává konstantní od 21. do 24. prosince, což jsou také nejkratší dny v roce. Tyto tři dny se zdá, jako by svět umíral. Proto i ty radovánky z návratu Slunce jsou hluboce zakořeněny v mýtech a tradicích většiny národů.
Ioannis SIDEROPULOS
