Dokonce i největší zločiny zmizí, když zemře paměť o nich
Kdybychom chtěli spočítat nacistické koncentrační tábory (dále KL = Konzentrationslager) mezi lety 1933-1945, nedopočítáme se. Odhad je k 20 000! Nejde o německý vynález.
Pokud nebereme v úvahu středověká ghetta pro Židy, vznikaly první KL v jižní Africe pod britskou správou pro domorodce. Nedávno Naše pravda zveřejnila pravdu o koncentrácích v Rakousku-Uhersku za Velké války (viz NP 22. 8. 2024). Známe koncentráky pro Japonce v USA, bantustany v Jihoafrické republice, dokonce uzákoněné ještě v roce 1960, atd. Nepíšeme také o japonských KL a nelidských zvěrstvech, kterých se Japonci dopouštěli v Číně. I když bilance KL není uzavřená, plodí stále nové a nové emoce.
Filozofie německých koncentráků
Hlavní vlnu vzniku koncentračních táborů datujeme od roku 1933 po převzetí moci v Německu Adolfem Hitlerem. Najdeme v nich především komunisty, sociální demokraty, cikány, kněze různého vyznání a další odpůrce režimu. Jiný, ale neméně krutý osud, měly v KL zajatci Rudé armády. Společným jmenovatelem všech nacistických KL, vedle fyzické likvidace internovaných, byla otrocká práce pro »Říši«.
Předáci nacistického Německa vše dokázali zdůvodnit. A. Hitler (Mein Kampf, české vydání 2016, str. 219): »Boj o denní chléb nechává zhynout všemu slabému, nemocnému a nerozhodnému…«
H. Himmler, iniciátor Generálního plánu pro Východ (12. 6. 1942). Dokument počítal s vyhnáním a likvidací 31 mil. obyvatel Polska a západních sovětských území. Dalších 14 mil. obyvatel Ukrajiny a Pobaltí »schopných poněmčení« mělo sloužit jako pomocné síly pro přistěhovalce »německého rasového původu«. Hranice německého osídlení se měla posunout o 1000 km na východ. Nešlo o fantazii. V Nizozemí probíhala agitační kampaň pro osídlení germánských zemí na východě; v jižním Tyrolsku hledali »nadlidi« k poněmčení Krymu.
Jen ti nejstarší z nás pamatují na »národní hosty«- německé zemědělce. Utíkali na jaře 1945 před Rudou armádou s vozy, dobytkem, ale také s čeledíny a děvečkami, především z Ukrajiny. Pokládali je, i když jim teklo do bot, za méněcenné sluhy.
R. Heydrich, 5. února 1942, projev v Praze: »Ti, kteří nejsou ještě způsobilí k poněmčení, se odešlou po dalším otevření prostoru kolem Ledového moře, v němž budou v budoucnu koncentrační tábory ideální domovinou pro 11 milionů Židů z Evropy, a tam bychom pak mohli nasadit Čechy…«
Od věznic po vyhlazovací tábory
Místo přeplněných věznic začaly po nástupu nacismu vznikat KL. Vedle centrálního tábora existovaly stovky dalších poboček. Zůstaňme ve středu Evropy: Mauthausen v Rakousku, Buchenwald nedaleko Výmaru, Sachsenhausen u Berlína, Dachau u Mnichova, Flossenbürg v Horní Falci nedaleko českých hranic, Gross Rosen na jihu Polska a mamutí komplex Auschwitz také v Polsku. Nelze pominout »dělníky na nucených pracích«, oficiálně se říkalo »cizí dělníci«. Norimberský proces považoval za prokázaný počet 12 milionů nuceně nasazených. K Čechům se ještě vrátíme.
Po převzetí moci Hitlerem a krátké živelné etapě táborů pod správou SA dostaly KL svůj řád.
První KL zřídila bavorská zemská policie 22. 3. 1933 u městečka Dachau v bývalé muniční továrně. Ale již 11. 4. 1933 byl předán do kompetence SS. Velmi pochybnou »zásluhou« velitele Theodora Eickeho (1892-1943) se stal školou násilí pro celé Německo. Kurz absolvovali pozdější velitelé dalších KL a váleční zločinci typu Adolfa Eichmanna. V Dachau vznikly útvary SS Totenkopf, původně strážní oddíly KL. Do konce roku 1938 šlo o čtyři standarty o počtu 9000 mužů.
Obávanou skupinou struktury KL bývala kápa – úředně »funkcí pověření vězni«. Specifickým způsobem se podíleli na »převýchově« vězňů. Z větší části šlo o německé zločince.
Českým vězňům bude vždy sloužit ke cti, že se neúčastnili násilí. Ani je nenajdeme v řadách táborových prominentů. Právě naopak. Velkou autoritu měli věznění komunisté. Ceněná byla pomoc vězňů–lékařů a v KL Dachau katolických kněží. Řada vězňů jim vděčila za možnost přežití. Jeden z mnoha příkladů: kněz Josef Beneš z Jičína zachránil řadu spoluvězňů. Spravedlivě rozděloval výnosy velkého táborového zahradnictví. Naopak nutno poznamenat, že se nemalou měrou podíleli na útrapách vězňů i cizinci, buď jako strážní či kápa – především Ukrajinci, Poláci a lidé z Pobaltí.
Osobně jsem pobaltské republiky několikrát v nedávné době navštívil. V centrálním muzeu v litevském Vilniusu oslavují nositele německých válečných křížů. Nehlásí se k vraždění na předměstí v části Ponary, kde za dozoru Němců v červenci 1941 zlikvidovali na 100 000 Židů a sovětských zajatců. Hromadné hroby v roce 1943 museli otevřít a oběti spálit. Strach před postupující Rudou armádou byl velký. Stejně tak v Estonsku. Nejen, že německou armádu vítali, ale tzv. pomocné dobrovolné síly vraždily Židy v KL Klooga, Vaivara a dalších.
Celkový počet vězňů v KL nikdo není schopen ani odhadnout. Konec války zastihl v nacistických KL na 600 000 zubožených vězňů.
Zvláštní kapitolou jsou KL vyhlazovací. Příkladem může být Majdanek v Polsku. Do roku 1943 tam zahynulo nejméně 200 000 vězňů, především Židů. Velmi liknavé vyšetřování strůjců násilí v Majdanku se protáhlo v NSR až do roku 1981!
Pochody smrti
To je další připomenutí nacistického řádění. V době, kdy Rudá armáda postupovala na západ, nacisté evakuovali tisíce vězňů. Štěstí neměli ani ti, kteří jeli vlakem. Šlo obvykle o otevřené vagóny. V lednu a únoru 1945 mrzlo. Oběti buď vyhazovali z vlaku, případně vršili v posledním voze a na zastávkách přinutili vězně zahrabat. Podrobnosti jsou pečlivě zaznamenány, např. Zdeněk Gavalec a Zdeněk Hoření: Paměť není na prodej; Jaroslava Krejsová: Přes Volary přešla smrt; atd. Celkem se uvádí, že při evakuacích KL je na územích Čech a Moravy pohřbeno ve 124 hromadných hrobech 4636 obětí. O památku těchto lidí dnes některé obce bohužel nepečují. Starost přebírají organizace ČSBS či Klub českého pohraničí.
Totální nasazení
S označením totální nasazení jsme se mohli setkat znovu na přelomu tisíciletí. V systému násilného pracovního nasazení zapojili nacisté asi 640 000 Čechů. Na 6000 se nevrátilo domů. Zahynuli vyčerpáním, po pracovních úrazech a bombardování. Tisíce dalších zemřely po válce na trvalé následky.
V Československu vznikl v roce 1990 Svaz nuceně nasazených. S nároky na odškodnění otrocké práce se přihlásilo 86 000 totálně nasazených občanů. Zákony v Německu a Rakousku byly přijaty v červenci 2000. Jistou kompenzaci obdrželo ze SRN 75 395 a z Rakouska 11 038 českých občanů.
Podílel jsem se jako poslanec na legislativě odškodňování. Šlo o velmi zdlouhavý proces, mnohdy subjektivně posuzovaný ze zahraničí. Jak je v České kotlině zvykem, na odškodněné čekali podvodníci. Řadu z nich, šlo většinou o lidi 80+, o peníze připravily podvodné kampeličky. To je však jiná smutná kapitola.
Renata Dindová (1917-2007) prošla za války řadou koncentračních táborů. Přežila i pochod smrti ve Volarech. Vzkazuje nám žijícím, především mladým: »Mladé generaci přeji, aby už nikdy nebyly války, aby to, co jsme v době války vytrpěli my, oni nemuseli nikdy prožívat. Jenomže mladí lidé jsou nepoučitelní. Kam se do světa podíváte, tam se bojuje. To je hrozné. Nepřeji to té mladé generaci u nás. Přeji jim, aby měli život lepší, bezstarostný a hlavně svobodný. Aby si toho vážili, když to mají. Zatím byla léta klidu, ale co víme, co se ještě může stát?
Jaroslav ŠTRAIT
FOTO – autor a jeho archiv
