Jak redakci Naší pravdy upozornil Karel Odehnal, 3. října, necelý měsíc před svými 103. narozeninami, zemřel výtvarník Stanislav Bělík, který se narodil a žil v Doubravníku u Tišnova.
Svůj výtvarný život zasvětil Vysočině, povodí řeky Svratky a Doubravníku. Kreslil a maloval i na cestách republikou a v zahraničí. K jeho oblíbeným malířským technikám patřila tempera a olej. V mladším věku se věnoval i grafické tvorbě. Byl znamenitým kreslířem, ilustroval sbírky pověstí z Tišnovska, kresbami doprovázel četné vlastivědné publikace. Cyklus maleb Krajinou řeky Svratky byl vydán v roce 2017. Vystavoval na 30 samostatných výstavách, naposledy v květnu v Počátkách a v srpnu v Železném, kterých se osobně zúčastnil. Stanislav Bělík zanechal rozsáhlé dílo nejen z hlediska výtvarného, ale i dokumentačního.
Připomeňme si malířův život podrobněji. I když se narodil v Brně, cítil se být stoprocentním Doubravničákem. Otec byl tkadlec, a když ho tkalcovská továrna v Brně připravila o živnost, našel si práci v papírnách v obci Prudká. Maminka pocházela z místní ševcovské rodiny. Stanislav od dětství tíhl k výtvarnému umění, kvůli nedostatku rodinných financí se musel vyučit strojním zámečníkem.
V roce 1941 se přihlásil na brněnskou Večerní školu uměleckých řemesel. Při totálním nasazení strávil a dva a půl roku v továrně v rakouském Sankt Pöltenu, kde si volné chvíle zpestřoval výlety do hor, kde maloval okolní krajinu. V roce 1945 po náletu na továrnu s kamarády utekl a do konce války se skrýval u tety v Brně. Po válce složil zkoušky na pražskou AVU, pro velký počet uchazečů však nebyl přijat, a tak pracoval jako kreslič u Železniční stavební správy v Tišnově. Teprve v letech 1956-1960 absolvoval alespoň dálkové studium malby při pražském Ústředním domě umělecké tvořivosti. Posléze se živil jako podnikový výtvarník v brněnské Tesle. Malování se začal naplno věnovat až s odchodem do důchodu v osmdesátých letech.
Hlavní téma – Svratka
»Sliboval jsem Svratce, že ji jednou namaluju celou, od pramene u Žákovy hory až po Pálavu,« vzpomínal. Všechny obrazy maloval přímo na místě. »Aby na obraze bylo vidět, když je zima, že mě zebou nohy, ruce. Aby ten, kdo se dívá na moje obrazy, v nich nalezl pokoru a lásku, které jsem se do nich snažil vnést…«
V posledních letech měl problémy se zrakem. Stále byl ale neuvěřitelně vitální. Ještě ve sto letech si každé ráno zacvičil několik sokolských cviků. Receptem na dlouhověkost byl podle něj celoživotní pohyb a optimismus.
Dvakrát byl zapsán do České knihy rekordů jako nejstarší vystavující malíř v zemi a s manželkou Vlastou byli nejstarším manželským párem u nás (jí bylo v dubnu 100 let). Měli dvě děti, Miloše a Natašu. Když slavili platinovou svatbu, s úsměvem vzpomínali, že je ke sňatku přiměl matrikář. V Doubravníku tehdy zakládali novou matriku a oni byli prvním manželským párem, který v ní byl zapsán.
Helena KLUZOVÁ
