Král dabingu a velký mistr malých rolí

»Český Louis de Funès« nebo »Malý velký muž« – tak se říkalo herci a dabérovi Františku FILIPOVSKÉMU, který by se 23. září dožil 115 let. Byl malý vzrůstem a ani role, které hrál, většinou nepatřily do kategorie těch hlavních, přesto v jeho pojetí jsou nezapomenutelné. Za svou kariéru se objevil ve více než čtyřech stech filmových a televizních rolí, v desítkách divadelních představení, jeho hlas známe z rozhlasu i z dabingu. Nazpíval také řadu písní na gramofonové desky.

Narodil se 23. září 1907 v Přelouči. Byl benjamínek, měl tři starší sestry. Když přišel na svět, bylo jeho otci Františkovi, který byl flétnistou orchestru Prozatímního divadla, už 62 roků. Maminka Anna provozovala v Přelouči obchod s textilem. Po otci zdědil František jméno i umělecké nadání, už jako dítě zpíval v kostele a hrál na několik nástrojů – klavír, housle a flétnu.

Napřed ochotničení, nakonec Zlatá kaplička

Pokud jde o školu, tam už to s ním tak slavné nebylo. V prvním ročníku pardubického gymnázia propadl a nakonec vystudoval kurz při obchodní akademii v Chrudimi. Přestože hrával ve studentských představeních, k velkému divadlu se dostal oklikou – přes svou pražskou tetu, která ochotničila. Probudila v něm nejen lásku k divadlu, ale zasvětila ho i do bohémského života herců. Do Prahy přišel František po maturitě studovat dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a také hrát. Nejdřív v Umělecké besedě E. F. Buriana, pak ve Smíchovské Aréně a pak dostal nabídku z Osvobozeného divadla. Vysokou školu nakonec nedokončil, v jeho hereckém životě mu ale vysokoškolské vzdělání nechybělo, prosadil se i bez něj, a to jak v činohře, tak v operetách, kde vlastně začínal.

Po působení v Osvobozeném divadle (1931–1938) hrál ve Švandově divadle na Smíchově (1939–1940), v žižkovském Moderním divadle (1940–1942) a v divadle Uranie (1942-1944). Odtud se dostal do činohry Národního divadla, kde byl členem souboru od roku 1945 až do konce kariéry v roce 1992. Rovněž od padesátých let hostoval na různých pražských scénách (Semafor či Viola). Uplatnil se také v rozhlase (legendární se stala jeho četba Poláčkova románu Bylo nás pět).

Krhounek, Mazánek… starej Mrázek

Ve filmu se poprvé mihl jako student v dramatu Před maturitou (1932). Do povědomí diváků se zapsal rolemi studentů–šprtů Krhounka v komedii Škola, základ života (1938) a Mazánka v Cestě do hlubin študákovy duše (1939) režiséra Martina Friče. Tyto dvě role hrál, když už mu bylo přes třicet. Po válce se objevil například ve Fričově komedii Císařův pekař a pekařův císař (1951), v pohádce Hrátky s čertem (1956) nebo v komediích Dobrý voják Švejk (1956) a Poslušně hlásím (1957). Další z nezapomenutelných postav byl jeho inspektor Mrázek ze seriálu Hříšní lidé města pražského (1968-69).

O tom, jak velkou popularitu měl v padesátých letech, svědčí i fakt, že to byl právě on, kdo vystoupil jako první v živém vysílání nově spuštěné Čs. televize 1. května 1953. Na televizních obrazovkách se pak objevoval pravidelně po dlouhá desetiletí.

Funése uměl lépe než Funés

Navždy se zapsal do historie českého dabingu. Hlas propůjčil desítkám postav, nepřekonatelný byl ve filmech s Louisem de Funésem, kterého si bez dabingu Františka Filipovského stěží dovedeme představit. Hlasově byli k nerozeznání, přitom se s ním Filipovský osobně nikdy nesetkal. »Jo, jsme k nerozeznání, akorát že on má zámek a já mám hovno,« smál se prý komplimentům diváků i kritiků. Traduje se historka, že jednou ho vezl taxikář na natáčení a cestou se ptal: »Tak copak budete dneska hrát, pane Filipovský?« a on mu odpověděl: »Ále, děláme novýho Funése…« Nastala krátká pomlka a pak taxikář povídá: »To jsem rád, že to děláte vy, protože když to hraje ten Francouz, tak to není vono!« Někteří herci (např. Jiří Císler, Jiří Lábus nebo Jiří Krampol) se po Filipovského smrti snažili dabing de Funèse napodobit, ale také to nebylo ono.

Diváky Filipovský upoutal i namluvením baby Jagy v oblíbené ruské pohádce Mrazík (1964) nebo ve večerníčkovém seriálu Pojďte pane, budeme si hrát. A přitom měl o svém hlasu zpočátku pochybnosti, přesvědčil ho prý až Miroslav Horníček.

Cena za nejlepší dabing

Od roku 1995 se v Přelouči na jeho počest každoročně udílí Cena Františka Filipovského za nejlepší výkon v českém dabingu. On sám roku 1984 obdržel titul národní umělec.

Hercův osobní život byl natolik spořádaný, že se na titulcích bulvárních časopisů prakticky neobjevoval. Od svatby s Hildou Kvičinskou v roce 1937, na které mu byli za svědky Voskovec a Werich, až do konce svého života byl věrným manželem. Rád pracoval na zahradě a sbíral dýmky. S Matyldou, jak své ženě říkal, měli dvě děti, syn Jan, který přišel na svět v čase Pražského povstání v květnu 1945, bohužel v poměrně mladém věku zemřel. Byl milovníkem koní a amatérským fotografem, až do své smrti pracoval jako fotolaborant v ČTK. Starší dcera Pavlína (nar. 1941) se vydala v otcových stopách,stala se zpěvačkou a herečkou. Vnučka Pavlína Wolfová je televizní moderátorkou, vnučka Johana Spálená je veterinářka.

Nakonec přišel o hlasivky

Konec života byl pro Františka Filipovského těžký. Po prodělané mozkové mrtvici mu vypověděly službu hlasivky. Jak vzpomíná vnučka Pavlína, která mu stejně jako jeho přátelé říkala Filínku, nemohl mluvit a dorozumíval se jen posunky. Rád sedával ve svém oblíbeném křesle, kde se dřív učíval svoje role, a naproti němu jeho žena, se kterou si prý rozuměl i beze slov. V témže křesle se roku 1990 učil i svoji vůbec poslední roli Blekoty v pokračování seriálu Arabela.

Zemřel 26. října 1993 v Praze obklopen svými nejbližšími. Rakev s jeho ostatky byla vystavena v Národním divadle na jevišti, před nímž stála dlouhá fronta těch, kteří se mu přišli poklonit. Pohřben je na Olšanských hřbitovech, na přání rodiny není hrob označen.

Helena KLUZOVÁ