U příležitosti 30. výročí vzniku České republiky měla veřejnost po několik lednových dnů možnost zhlédnout na Pražském hradě korunovační klenoty. K vidění byly v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha.
Klenoty byly instalovány v historické vitríně, navržené architektem Josefem Gočárem, umístěné uprostřed chrámu. Prezentace začala v jižní boční lodi katedrály, kde byly po úvodních textových panelech s příběhem korunovací umístěny dvě moderní, dobře osvětlené vitríny. V jedné byla vystavena historická kožená pouzdra na korunu (gotické z roku 1347 a novodobé, zhotovené podle návrhu Františka Kysely, z roku 1929). Ve druhé vitríně byly vystaveny pohřební insignie českého krále Přemysla Otakara II. zhotovené po jeho hrdinné smrti (1278) na příkaz jeho nástupce a syna Václava II. Zpřítomňovaly starší nedochované insignie českých králů z rodu Přemyslovců.
V jižní příčné lodi katedrály byl osazen působivý výstavní panel s kvalitními snímky detailů korunovačních klenotů. Před vstupem do Svatováclavské kaple mohli návštěvníci zhlédnout panel s vědeckou rekonstrukcí podoby tváře svatého Václava. Pravděpodobnou podobu světce nakreslil v roce 2022 akademický malíř Pavel Dvorský na základě porovnání Václavovy lebky a antropologického výzkumu prof. Jindřicha Matiegky. V působivě a ohleduplně (k historickým nástěnným malbám i obložení stěn z českých drahých kamenů) nasvícené kapli byla na spojení oltáře a hrobu zemského patrona umístěna stříbrná relikviářová busta (herma) svatého Václava; vynikající pozdně gotické dílo z fondu Svatovítského chrámového pokladu. V moderní vitríně byla vystavena historická prosklená schrána se světcovou relikvií – lebkou, ozdobenou diadémem, darovaným členkami Klubu českých dam z Chicaga, zhotovený společně s poduškou a stříbrným podstavcem podle návrhu architekta Josefa Fanty.
V hlavní chrámové lodi katedrály, uprostřed křížení mezi oltářem sv. Víta, kaplí sv. Václava a kaplí sv. Zikmunda i hrobem sv. Vojtěcha, v symbolickém středu gotického velechrámu byla umístěna zmíněná Gočárova vitrína se Svatováclavskou korunou (zhotovenou r. 1346 na přání Karla IV.), královským žezlem, jablkem, Svatováclavským mečem a tzv. Zemským křížem Českého království. Poblíž byla umístěna moderní vitrína s královským pláštěm tvořeným několika částmi – hermelínovým lemem, límcem, podšívkou, vlečkou, pásem a štolou a položeným tzv. manipulem.
Ne výstava, ale výstav
Výstava (domnívám se, že jazykově správnější je užívat slovo výstav – protože Svatováclavská koruna je relikviářová, tedy po způsobu výstavu svátostin) byla zdařile rozvržena a nezatížena zbytečnými doplňky. Nadbytečně působily jen žerdě s prapory, užité již dříve při výstavu ve Vladislavském sále. Kolem je totiž původní slavnostní heraldické výzdoby dostatek: Svatováclavská orlice na dveřích kaple, v mozaice provedený velký znak ČSR, dřevěný vyřezávaný zlacený znak Hlavního města Prahy anebo malované znaky Čech, Moravy a Slezska či dříve, k první republice přináležejících částí Podkarpatské Rusi umístěné pod ochozem vnitřního dolního triforia.
Samotná katedrála se gotickou architekturou snoubí s gotickou korunou i korunovačním křížem. Můžeme se sice ptát, proč Gočárova vitrína nebyla pootočena v podélné ose chrámu, aby více vynikla vertikální proporce. Ale i její podélné umístění bylo zajímavé. Přinášelo možnost okamžitého přehlédnutí všech předmětů s důstojným pozadím vysokého chóru katedrály. Navíc by podélné umístění nápadně připomínalo výstav klenotů z roku 1929.
Nasvícení uvnitř vitríny způsobovalo sice efektní, ale rušivé odlesky. Bylo to dáno především tvarem zakřivení skla vitríny. Vitrína vznikla u příležitosti Svatováclavské výstavy a jubilea přímo pro katedrálu. Její vznik je zahalen tajemstvím, v hradní evidenci je teprve od 70. let 20. století. Původně nesla na obrubě pod sklem obíhající nápis (dnes již nedochovaný): KORUNOVAČNÍ KLENOTY V PAMÁTNÉM 1000. VÝROČÍ SMRTI SV. VÁCLAVA VE DNECH 22.–29. IX. 1929 V TÉTO SKŘÍNI VYSTAVENY BYLY. Tehdy si výstavu se zájmem prohlédl i prezident Tomáš Garrigue Masaryk.
Střídmý přístup
Katedrála není klimaticky příliš vyhovujícím prostorem pro dlouhodobější vystavování např. textilií. U předmětů zhotovených z ryzího zlata nebo žárově zlaceného stříbra vyšší vlhkost tolik nevadí. Leden je nejproblematičtější měsíc v rámci výstavních kalendářů. Proto je pochopitelné časové omezení vystavení exponátů (a textilu zvlášť). Vitríny byly opatřené vloženými klimatickými výstavnickými pomůckami včetně absorbů vlhkosti.
Jan Novák, autor zajímavě uspořádané trvalé expozice Muzea Řádu bílého lva, zvolil uměřený a střídmý přístup dnešní ČR k monarchistickým symbolům, takže se mu podařilo umocnit nadčasovou symboličnost královských insignií – regálií. Důstojnost navíc dotvářela přítomnost členů Hradní stráže ve slavnostních uniformách. Společně s Pavlem Kroupou, ředitelem odboru Památkové péče Kanceláře prezidenta republiky, neopomněl ani detaily, jakými byly např. dřevěné stupně pod vitrínou či čestnou stráží.
Hlubší emocionální prožitek
Letošní výstav korunovačních klenotů měl sakrální charakter v tradičním spojení oltáře a trůnu, církve a státu. Byl výsledkem harmonické spolupráce mezi Kanceláří prezidenta republiky a Metropolitní kapitulou u sv. Víta.
Z výstavnického hlediska prezentaci korunovačních klenotů nelze nic vytknout. Dokonce mám pocit, že se podařilo posunout úroveň emocionálního prožitku o další stupeň, než když byly královské klenoty vystavené v bazilice sv. Jiří nebo ve Vladislavském sále. Navíc se podařilo včas vydat vkusně upravenou praktickou brožurku s texty nepochybných odborníků, z nichž vyniká skutečný znalec gotické katedrály Petr Chotěbor. Zapomenout nesmíme ani na archeoložku Milenu Bravermanovou.
Soubor podložek a podstavců pod insigniemi v samotné ústřední vitríně působil stroze. Chápu, že výstavnická práce s aranžováním drapérie je časově náročnější, vždy ale umocní slavnostní charakter instalace. Podobně chudě působila adjustace královského (původně kurfiřtského) pláště, kde se část manipulu dostala doslova na zem – dno vitríny. Vždy je vhodné jakýkoliv exponát podložit, např. stojánkem. A to samé platí s podložením pláště, aby nepůsobil splihlým až svěšeným dojmem. Na vině ale není kurátorka textilního fondu Denisa I. Pospíšilová, která vždy prokazuje maximální ohleduplnost ke svěřenému fondu textilu hradních sbírek v příkladné spolupráci s restaurátorkami z hradních dílen, ale viditelně těsná vitrína.
Opět se prokázalo, že elegantní skromná Gočárova vitrína je mnohem zajímavější a působivější než zbytečně nákladně pořízená vitrína u příležitosti výstav věnovaných Karlu IV. v roce 2016 a později užitá ve Vladislavském sále pro korunovační klenoty (2018).
Na co se lidé ptají
Lidé, vstupující do katedrály, měli rozličné dotazy. Často se ptali, kde byla Svatováclavská koruna za vlády Lucemburků na českém trůně uchovávána. Studentům rád přednáším o tom, jak si Karel IV. přál, aby byla umístěna na lebce Svatého knížete v jeho kapli, postavené Petrem Parléřem. Domnívám se, na rozdíl od jiných badatelů, že koruna posazená na lebce byla umístěná ve věžovém zlaceném pastoforiu (zhotoveném roku 1375) v kapli sv. Václava. K této domněnce mě vede hlubší znalost místa, a především prostorové ověření možnosti umístit kovovou zlacenou schránu pastoforia do osy kaple tam, kde dnes stojí socha svatého Václava. Malovaní andělé mohli schránu doprovázet již za Karla IV., jak potvrdili restaurátoři při jedné z obnov maleb v kapli. Na římse, obíhající kapli, tak mohla být nejenom schrána s lebkou a korunou, ale také další relikviářové schrány a schránky, relikviáře nejrůznějších typů, zkrátka značná část Svatovítského pokladu a jiných relikvií, ostatků a svátostin. Pohodlně se tam vejdou. Věřící by je viděli, nikdo by se jich nemohl dotknout, zcizit je a znesvětit. Spoluvytvářely Nebeský Jeruzalém, znásobovaly posvátnost kaple a její výzdoby drahými kameny a malbami. Parléřova socha svatého Václava tou dobou bývala součástí exteriérové výzdoby opěrných pilířů nad kaplí jako znamení pro poutníky. Graficky mou domněnku ztvárnil geofyzik Jiří Šindelář a čtenáři se s ní mohou dnes poprvé seznámit.
Další dotaz vyvolává hlubší diskusi. Mám na mysli volání po trvalém vystavení korunovačních klenotů na Pražském hradě po vzoru Světské a Duchovní klenotnice ve vídeňském Hofburgu nebo expozice v londýnském Toweru. Nedomnívám se, že taková snaha je správná, protože důstojná místa jsou na Hradě v současné době pouze tři – katedrála, bazilika sv. Jiří a Vladislavský sál. A ta jsou navštěvována turisty, kteří se ne vždy uctivě chovají. Někdo může navrhnout, aby klenoty byly vystavené např. ve Sloupové síni u Matyášovy brány – ale jednosměrnost prohlídky nebo schodiště vedoucí do Španělského sálu jsou důvody, proč se tam instalace klenotů nehodí. To už vůbec nepíši o bezpečnostních rizicích v rámci perimetru ochrany a finančních nákladech jejich denního střežení. Jiná místa na Hradě jsou sice pěkná, ale málo důstojná: Míčovna a Letohrádek královny Anny. A kaple sv. Kříže na II. nádvoří příliš zdobená, takže to nejlepší, jak ji využít, je trvalá expozice Ferdinanda V. Dobrotivého.
Nesmí zevšednět
Druhý, nehmotný, důvod, proč se vnitřně bráním myšlence trvalého vystavení českých korunovačních klenotů, je pocit, že nám občanům by snadno zevšedněly a staly se jen vynikajícími příklady středověkého uměleckého řemesla, že bychom v koruně viděli jen ryzí zlato původem asi od Jílového nebo víckrát použité drahokamy a perly a zapomněli na duchovní význam klenotů – s trny z Kristovy trnové koruny.
V naší zemi je přece několik kvalitních kopií koruny, žezla i jablka (např. kopie pro Světovou výstavu v Montrealu 1966 a EXPO v Hannoveru 2000). Ty první byly navíc určeny k zpřítomnění klenotů v nové hradní expozici (1979). Kopie jsou zdařilé, a tak Svatováclavskou korunu zhlédli návštěvníci výstav v Ósace, Moskvě, Curychu, Budapešti, Hamburku aj. Kopie ze sbírek Pražského hradu jsou zhotoveny z galvanicky pozlaceného stříbra a osazené namísto drahých kamenů skleněnými napodobeninami v úctyhodné míře věrnosti originálům.
Kvalitní kopie ve sbírkách Pražského hradu jsem měl možnost rozhojnit pořízením uměleckých kopií vídeňského gotického žezla a jablka. Tedy insignií, které jsou často veřejností spojovány se Svatováclavskou korunou. Těch, u kterých mnozí politici romanticky volají, aby byly navráceny do ČR. K tomu lze jen poznamenat, ať se nejprve pokusí přivézt zbylé tapisérie z Pražského hradu, které zůstaly po vzniku republiky ve Vídni, a teprve pak se pokusí napravovat dějiny. O vídeňském žezlu a jablku se ale domnívám, že byly ženskými regáliemi; jsou příliš lehké na držení v ruce a málo zdobené – mohu-li z vlastní zkušenosti soudit. Možná, že přináležely některé z manželek Václava IV. (třeba Žofii Bavorské, podporovatelce mistra Jana Husa). Styl provedení a vzhled gotického tvarosloví je blízký tvorbě Petra Parléře, a tak jsou mladší než Svatováclavská koruna.
Instalace českých korunovačních klenotů v katedrále byla působivá. Byla výsledkem společné práce mnoha lidí, které návštěvníci mnohdy neznají. Např. památkářů a památkových specialistů, kurátorek a kurátorů fondů Uměleckých sbírek Pražského hradu, odborníků na bezpečnost, architekta, fotografů (zmiňme Jana Gloce nebo Jiřího Williama Drnka), grafika, produkčních, kustodek a kustodů zkřehlých zimou, informátorů, policistů a vojáků. Připravit dobře fungující organizační tým je vždy náročné. Vím to moc dobře (z těch uplynulých 22 výstav, které se mi podařilo připravit; naposledy Václava IV. v Císařské konírně). Letos se výstavu kolegům z KPR a Správy Pražského hradu, Vojenské kanceláře, Útvaru pro ochranu prezidenta ČR, Hradní policie, Hradní stráže, a v neposlední řadě i Hasičského sboru Pražského hradu, podařilo důstojně realizovat. Při pohledu na české korunovační klenoty nám tak zůstává hluboký prožitek sváteční hrdosti.
Jaroslav SOJKA, historik umění
(2006–2020 hlavní kurátor uměleckých sbírek Pražského hradu)
