V roce 2024 slavíme 100 let od narození vědeckotechnického revolucionáře Radovana Richty (1924–1983). Náleží k předním českým marxistickým vědcům, jehož poselství zůstává inspirativní i ve světle civilizačních rozcestí současných. Těžiště celoživotního úsilí soustředil na studium problémů vědeckotechnické revoluce za socialismu a jejích společenských a lidských souvislostí. Na Východě i Západě se proslavil prací Civilizace na rozcestí, která v mnohém předběhla svou dobu. Inspiruje i jeho polozapomenutý projekt ideálního města s názvem Etarea.
Studie Civilizace na rozcestí se v 60. letech stává vizionářskou inspirací i architektonickou, pro specificky poststalinskou státní socialistickou architektonickou kulturu. Se zdůrazněním rozhodujícího významu vědeckotechnické revolucepro socialismus a budoucí komunismus, v duchu ideálů marxistického humanismu a systémového pohledu. Kniha mezioborového týmu R. Richty (také s účastí architektů či urbanistů) může být považována za výzvu k projektům předbíhajícím soudobé koncepty měst 4.0, 5.0, resp. smart cities (chytrá města). Tato jsou označována též jako digitální, inteligentní či chytrá města, s klíčovou rolí digitálních a informačních technologií.
Přeorientování průmyslové společnosti na společnost vědění mělo přinést redefinici kritérií růstu a hodnocení práce. Roli sehrála kategorie ekonomie času, která zasahovala i do bydlení. V kontextu tvorby lidských sil, související s nárůstem volného času, resp. pocitem sebenaplnění. Hledány byly nové formy kolektivity v bytové výstavbě i mobilitě obyvatelstva.
Kniha Civilizace na rozcestí diskutuje problematiku životního prostředí a urbanizace pod zorným úhlem industrializace a vědeckotechnické revoluce. Uvést lze např. pasáž Tvorba životního prostředí. Zmiňována je souvislost industrializace a růstu velkých měst, kdy za určitou hranicí se »… město převrací ve slepou uličku oné megalopolis, v níž obrovské nakupení civilizačních zplodin vrací znovu člověka před problém obyvatelnosti… Únik z velkoměst – masové šíření druhých, horizontálně k přírodě přimknutých sídel rekreačního charakteru – je… průvodním zjevem jejich živelného růstu…« (cit. dle II. vydání 1967, s. 109). Richta a kolegové predikují zásahy vědeckotechnické revoluce do procesu urbanizace v řadě směrů. Včetně víry, že vědeckotechnická revoluce odstraní tradiční kontrasty města a vesnice.
Richta neopomíjí oddálení člověka od přírody pod vlivem industrializace a urbanizace (pasáž Aplikace přírody a hledání domova). Postup technizace přitom považuje za nezvratný. Zdůrazňuje moc člověka nad přírodou, přičemž současně varuje, že »taková moc nad přírodou zároveň v určitém okamžiku vrací člověku (a společnosti) jeho vlastní meze…« (cit. dle III. rozšířeného vydání 1969, s. 208). »Ztráta přírodního východiska znamená opuštění jím garantovaných jistot: civilizace sama se tak nutně objevuje jako hrozba vlastní zkázy…« (dtto).
Zdůraznit je nutno, že i ohledně »zelených« aspektů zůstává pro Richtu vždy na prvním místě člověk a jeho rozvoj, nikoli jako u současných dehumanistických »zachránců« planety. K ústředním humanistickým poselstvím Richtova díla náleží teze o rozvoji člověka jako sebeúčelu. Dnes však přestává být člověk cílem politického snažení a stává se překážkou tzv. rozkvětu. Pod fanglemi náboženství bojujícího s počasím není dystopicky slibován lepší život, rozvoj člověka ani jeho zbohatnutí, nýbrž chudnutí s omezováním práv, jistot i svobod.
Při zkoumání různorodých utopií bývají zmiňovány také utopie konkrétní, včetně literárních textů či architektonických projektů typu garden cities. S připomenutím urbanisty E. Howarda, jehož koncept spojuje venkovské a městské bydlení, s eliminací nevýhod obou prostředí. K předchůdcům zahradních měst náleží experimentální osada New Harmony, navržená R. Owenem. Idea měla být uplatněna také v praxi, v Británii i jinde, včetně převzetí některých prvků v Praze (Ořechovka, Vinohrady, Zahradní Město aj.), Zlíně anebo Dolních Břežanech.
Konec přesunů z měst na chaty
Jaká byla vize v duchu Richtovy Civilizace na rozcestí? Modelovým postindustriálním prostředím se měla stát Etarea – ideál komunistického města budoucnosti. Název Etarea byl vytvořen ze základu dvou latinských slov představujících zlatý věk. Během druhé poloviny 60. let na detailním projektu pracoval kolektiv architekta a publicisty Gorazda Čelechovského (1922-1991) a model se úspěšně objevil i v československém pavilonu na Světové výstavě v Montrealu v roce 1967.
Autoři mnoha profesí velkoryse a tvořivě projektovali město se 135 000 obyvateli, ve kterém vymoženosti automatizované infrastruktury, včetně kybernetické komunikace, mají uspokojit budoucí socialistické generace. Do centra pozornosti architektů byla umístěna otázka smyslu, resp. spojení člověka s přírodou. Experimentální satelitní město Etarea bylo situováno jižně od Prahy, se kterou mělo být spojeno kromě klasické železnice a dálnice pomocí systému jednokolejné dráhy – monorailu Alweg. Etarea se měla rozkládat na území obcí Okrouhlo, Záhořany, Libeř, Libeň a Zvole, jejím předměstím se mělo stát Jílové. Rekreační oblast Posázaví byla vybrána záměrně. Koncept počítal s tvorbou skutečného domova, kdy by již nebyly nutné přesuny z měst na chaty. Bydlení se mělo realizovat na jednom místě a mělo splňovat všechny nároky života městského i mimoměstského.
Na zelené louce měly vyrůst různorodé budovy: mnohapodlažní činžáky, terasové, kaskádové, atriové i klasické řadové rodinné domy, mezi kterými je rozložena zeleň. Byty byly projektovány větší, nežli byl tehdejší standard. Kolem nižších domků se měly nacházet zahrady. Byty měly být zásobovány pomocí systému potrubní pošty, s distribucí hotových jídel, léků, denního tisku a dalšího zboží. Návrh operoval s pneumatickou distribucí např. 600 položek potravin, které byly očíslovány obdobně jako u telefonu. Po vytočení čísla mělo dojít k automatickému naplnění a přesunu do skříňky adresáta.
Nadčasový projekt počítal s vodními plochami (přičemž vesnice Libeř měla být zatopena rekreační přehradou), plážemi, mnoha sportovišti i velkým stadionem, cyklostezkami, pěšími cestami, obchodními domy, restauracemi, školami, školkami, zdravotnickými zařízeními, včetně nemocnice anebo institucemi státní správy. Ovšem taktéž s menšími podniky, v nichž by někteří obyvatelé »města snů« mohli pracovat, aby všichni nemuseli do zaměstnání (především do Prahy) dojíždět.
Plány Etarey však realizovány nebyly. Určité nápady byly použity při výstavbě pražského sídliště Zahradní Město.
Dokonce v TV cyklu
V roce 2009 v cyklu Zašlapané projekty ČT vysílala cca 18minutový díl ETAREA – sen o bydlení. S mottem: Život v přírodě s městským komfortem musel ustoupit panelákové šedivosti a uniformitě.
Vyzdvihována je ideálnost navrhovaného satelitu, plného rozvolněnosti, kde by lidé v harmonickém sepětí s přírodou mohli volně dýchat. Se zasazením vzniku projektu do uvolněné atmosféry 60. let. Připomínáno je borcení hranic myšlení díky liberální době, resp. kriticky poukazováno na snahu »komunistů« řešit bytovou krizi výstavbou průmyslovými metodami. Z čehož měla vzniknout paneláková fádnost, jednotvárnost a uniformita (králíkárny, noclehárny, ubikace, krabice), včetně opakování prvků socialistického realismu. S normalizací přichází nástup odlidštěných velkých sídlišť (typu pražského Jižního Města), což je příběh jiný.
Václav Havel v roce 1989 posměšně označil rozsáhlá sídliště za králíkárny, v nichž se údajně nedá žít, ale pouze přespávat anebo sledovat televizní seriály. Panelové domy se rázem staly symbolem komunistické nesvobody, surové panelákové kultury a ztratily na atraktivitě. Mnozí uvěřili, že se jim naplní představy o bydlení vysněné ze západních katalogů. Iluze se brzy rozpadly. Nedostupné se pro normální lidi práce v současnosti staly i vysmívané králíkárny.
Soudobým satelitům má chybět především důsledné plánování, promyšlenost a koncepce. Na prvním místě není člověk, nýbrž profit. Utopická Etarea tudíž zůstává snem dodnes.
Prof. Ing. Pavel SIRŮČEK, Ph.D.
