»Biodiverzita planety je dlouhodobě chybně vnímána jen jako otázka ochrany přírody. Většina světových států v Montrealu přijala dohodu o biologické rozmanitosti, kterou odborníci vnímají jako historickou. Aby se ale její cíle naplnily, bude potřeba zkoumat společenské procesy a odstraňovat bariéry na globální úrovni i v jednotlivých zemích,« upozornila Zuzana Harmáčková z Národního institutu pro výzkum socioekonomických dopadů nemocí a systémových rizik – SYRI
Podobné dohody tu již v oboru klimatické změny a omezení emisí byly, jejich závěry se ale z různých důvodů nenaplnily. Zbrzdily je především společenské bariéry na straně politiky a byznysu, poukázala vědkyně, která se touto otázkou zabývá.
Dohoda z Montrealu má za cíl ochránit do roku 2030 alespoň 30 procent světové pevniny a moří. »Tento cíl se sice vztahuje k ochraně přírody, je ale nutné si uvědomit, že veškerá opatření na ochranu biodiverzity jsou primárně otázka společnosti. Jejich zavedení je vždy otázka politických priorit a toho, jak jsou nastavené politické procesy na globální úrovni a v jednotlivých zemích. Žádná z těchto opatření nemohou fungovat, pokud nemají podporu napříč různými společenskými skupinami, ať už jde o odborníky, obyvatele nebo zástupce byznysu,« uvedla Harmáčková.
Úloha státní správy
Vědkyně upozornila na roli státní správy, která musí při naplňování stanovených cílů hledat důvěru obyvatel a jejich podporu pro zaváděná opatření. To se týká také ochrany biodiverzity, která je vždy podmíněná společenskou, politickou a ekonomickou podporou. »Ve společnosti se v současnosti diskutuje hlavně o změně klimatu, otázky biodiverzity a její ochrany jsou pro lidskou společnost ale úplně stejně důležité,« uvedla Harmáčková, která společně s většinou vědců vnímá dohodu z Montrealu jako klíčovou. Závěry jednání v Kanadě přirovnává cílům Pařížské dohody spojeným s Rámcovou úmluvou OSN o změně klimatu (UNFCCC), ve které se státy zavazují ke snižování vypouštění skleníkových plynů. »Ne všechny cíle se podařilo naplnit, což je vždy otázka společenských bariér, které v SYRI zkoumáme,« uvedla Harmáčková.
V České republice má ochrana biodiverzity dlouhou historii, je však vnímána jako otázka chráněných území, a podceňuje se klíčový význam ochrany biodiverzity v běžně využívané zemědělské a lesní krajině. »V tomto ohledu je důležité, že ochrana biodiverzity není jen otázka chráněných území, ale možná ještě důležitější je její ochrana v běžné zemědělské a lesnické krajině,« uvedla vědkyně.
Klíč ke zlepšení je správná volba zemědělských a lesnických postupů. Např. bez hmyzu se neobejde opylování plodin, a proto je nutné pro ně udržovat vhodné podmínky v blízkosti zemědělské půdy. To je argument k přechodu z průmyslového zemědělství na velkých nepřerušených lánech na zavádění zelených prvků zpět do zemědělské krajiny. »Bez vůle jak politických představitelů, tak představitelů byznysu, např. k lepšímu nastavení zemědělských dotací podporujících smysluplné ozelenění zemědělské krajiny, je změna obtížná. Tím se opět ukazuje, že problematika biodiverzity je především otázka společenských, také politických a ekonomických priorit a nastavení rozhodování ve společnosti a alokace finančních prostředků,« dodala Harmáčková.
Jsou ale případy, kdy se společnost a biodiverzita dostanou do vzájemného rozporu. Součástí přírodního bohatství druhů jsou i přenašeči nemocí nebo různé patogenní organismy. »Zkušenosti s nedávnou pandemií ukázaly, že v případě těchto situací, kdy se fungování přírodního systému a společnosti protnou za náročných okolností, je naprosto klíčové, jakým způsobem je lidská společnost schopna reagovat. Klíčové je například, jestli se orgány veřejné správy dovedou chovat flexibilně, nebo jestli strnulost rozhodovacích procesů brání efektivní reakci na novou situaci,« uvedla Harmáčková.
(vž)
FOTO – Zuzana HARMÁČKOVÁ
