Veronika Sušová-Salminen: ČR jako periferie tahá za kratší provaz

380

Rozhovor týdeníku NAŠE PRAVDA s historičkou a antropoložkou Veronikou Sušovou-Salminen

*Ačkoli žijete ve Finsku, situaci v rodné České republice sledujete pečlivě a často sem přijíždíte. Volila jste do EP v ČR, nebo jste se účastnila voleb ve Finsku?

V ČR jsem opravdu často a mám přehled, nicméně do Evropského parlamentu jsem volila ve Finsku, kde jsem registrována jako volička.

*Jak dopadla v evropských volbách autentická levice ve Finsku?

Nebudu teď diskutovat o tom, co je a co není autentická levice, protože na to dnes ani neexistuje jedna odpověď. Nicméně úspěch slavila opoziční Levicová aliance (Vasemmistoliitto), která získala tři europoslance a přes 17 % hlasů. Hlavní důvod nebyl podle mého názoru primárně programový, voliči touto volbou protestovali proti současné extrémně pravicové vládě, která demoluje poslední zbytky sociálního státu v zemi.

*Úspěch koalice STAČILO! protáhl obličeje u Pirátů, kteří jsou označováni za progresivisty, a dokonce nesmyslně za levici, a také u STAN, jejichž prezidentská kandidátka pomýšlí na eurokomisařku. Matení pojmů má zvyšující se trend. Není to součást hry, že lidé nesledují programy volebních subjektů a chovají se podle mainstreamu?

Nálepky vždycky zabírají, dávají jednoduché odpovědi a politický i novinářský mainstream dnes stojí na vyprávění o politice jako boji Dobra se Zlem, takže nálepky se jim hodí. Takový výklad politiky bez další analýzy totiž umožňují. Takže je to do značné míry hra, která je v podstatě manipulativní. Matení pojmů ale souvisí rovněž s tím, že se něco mění – dosavadní neoliberální nadvláda dlouhodobě oslabuje, formují se alternativy nebo se aspoň hledají, což přirozeně vede ke zmatku v pojmech.

* Nejste »jen« šéfredaktorkou elektronického Časopisu Argument, ale i nadále se věnujete výzkumu. V roce 2022 jste vydala jako spoluautorka srovnávací studii 100 odstínů EU, v níž jste se zabývali vztahy periferií a centra EU. Jaké jsou základní poznatky?

Stručně řečeno jsme se zajímali o to, jak EU funguje pro členské státy, které jsou strukturálně periferní a závislé. Potvrdilo se nám, že EU je navzdory rétorice stále místem mocenských asymetrií a závislostí a že země na okraji, jako je například i Česko, tahají za kratší část provazu, ekonomicky i politicky. Mají tak menší možnosti skutečně vytvářet evropskou politiku, hájit své zájmy a rozvíjet se. Dokládáme to velkým množstvím konkrétních dat, které naše studie analyzuje.

Je také dobré si uvědomit, že současná Evropa není homogenní. Není to jenom EU a ani ta není jeden celek. Z hlediska politiky, kultury, ekonomiky je Evropa reálně vícenásobná, existuje hierarchicky. Jsou tu centrum, periferie a semiperiferie. Země jako Itálie, Portugalsko, Česká republika, Slovensko, Litva… jsou v rámci EU spíše periferiemi. Z hlediska globálního rozdělení moci a dělby práce jsme semiperiferií – tedy na jakémsi pomezí mezi jádrem a globální periferií. Takovéto rozdělení sleduje sociální vztahy v nejobecnějším smyslu, politicky, ekonomicky, ideologicky, kulturně, ale má i prostorový rozměr, a to jak v rámci zemí, jež mají na svém území své vlastní periferie, i v rámci širších regionů.

Uvažování o existenci center (jádra) a periferii není nové, vzniklo již v 60. letech. Tento pohled přišel od autorů, kteří sami z periferie, dokonce postkoloniální periferie, pocházeli a snažili se analyzovat perifernost jako otázku komplexních závislostí, které jsou strukturální, ale i kulturní. Jednalo se tedy o kritiku zdola, z nevýhodné pozice, která je podle mě stále relevantní.

*Váš přístup vědomě sledoval mocenské vztahy.

Tento přístup si uvědomuje význam nerovností a staví je do centra zájmu. To je něco, co v naší zemi a regionu není příliš populární. Řada politiků a novinářů se u nás zaklíná, že žádné nerovnosti v mocenských vztazích vlastně neexistují, že v rámci EU neexistuje nerovná distribuce moci a potenciálů, možností. Že jakoby »jsme Západ«.

Podotýkám, že stav, kdy prvky systému jsou vůči sobě ve vzájemné závislosti, je normální. Když jsou aktéři vzájemně závislí, je to symetrické a má to rovnováhu. Problém je, že mezi centrem a periferií v EU je asymetrická závislost, která funguje v neprospěch periferie. A proces integrace periferií do systému Evropské unie ukazuje na vzorce z minulosti. Podíváte-li se na dějiny kapitalismu v Evropě, tak tyto vzorce jsou víceméně stále stejné. Tedy naše integrace do EU oproti slibům o dohánění nepřinesla nic nového. Oprašuje staré modely, které se formovaly v Evropě od začátku 16. století s expanzí koloniálního kapitalismu. Předurčuje nás být na okraji.

Integrace do EU není vytvoření čehosi nového. Náš region se reálně vrátil zpět na periferii kapitalistického světa, alespoň v rámci EU. Pokusem o to, vytvořit alternativu k němu, byla doba 40 let státního socialismu v Československu, kdy také v důsledku druhé světové války vzrostlo sebeuvědomění globálně semiperiferních zemí a sovětská modernizace se jevila jako alternativa té západní.

*Smyslem EU má být vyrovnávání rozdílů mezi členskými zeměmi a jejich regiony – tak to uvádějí její představitelé a dokumenty. To se neděje?

Tady jsou tři problémy. Prvním je, že konvergence (sbližování) v posledních letech pod vlivem krizí hodně zpomalila a je nerovnoměrná. Kromě toho v našem regionu máme konvergenci na úkor velké míry vnitřní divergence, tj. zvyšování nerovností mezi regiony a jedním centrem (metropolí) v národním kontextu.

Další varovný signál je, co se stalo v jižní Evropě po globální finanční krizi. Zde došlo k zastavení konvergence a k očividnému trendu k ekonomické divergenci v rámci EU. V ČR je populární ukazovat, jak jsme dohnali a předehnali Portugalsko. Jenže tato země je od finanční krize v divergentním trendu. Doháníme někoho, kdo se postupně propadá. Ještě varovnější je příklad velké ekonomiky a původní členské země, Itálie. Ta se dramaticky periferizuje v posledních dvou dekádách, navzdory členství v EU a ekonomickému potenciálu. Když se pak podíváte na vývoj v jižní a východní části EU, zjistíte, že v některých momentech vedla konkurence z jedné části k úpadku druhé části. Tedy že integrace jedné periferie oslabila tu druhou. Což není ideální a ukazuje to na podstatu současné EU.

Třetím problémem je, že motory evropské integrace – hlavně centrální země Německo a Francie – oslabují z hlediska ekonomického výkonu. To je samozřejmě také zdrojem problémů pro celou EU. Centrum EU oslabuje.

*Jaká je role centra EU, tedy zemí jako Francie, Německo – a které země tam patří ještě?

Centrum ekonomicky kontroluje kapitál, technologie, investice, což jsou zásadní nástroje pro současnou ekonomiku, ale má to odraz i v politice. Má po ruce ale také rozhodovací modely, tj. jakým způsobem se věci rozhodují, jak se řeší problémy. Tím, že centrální země mají větší politickou autonomii, mohou samy sobě beztrestně udělovat výjimky z pravidel a plnění pravidel požadovat od periferních zemí. A většinou jejich politici vystupují kulturně jako »naši učitelé« a my zase jako »jejich žáci«. Odsud plyne ono opakování: Chceme být jako Německo… Podívejte se, jak je to na Západě lepší než u nás nebo Když to uděláme jako na Západě, budeme se mít jako na Západě… A tak to také je – považujeme centrum za zdroj autority pro nás a skrze tuto autoritu se sami vidíme.

Bohužel napodobování centra se děje bez další analýzy. Pokud máte periferní ekonomiku a politiku, nemůžete z toho vybudovat něco jako Západ, stát se centrem. Centrum tu je proto, že existují periferie. Poslušná role žáků zároveň potvrzuje moc centra a utvrzuje roli periferie.

Obecně mají roli centra ještě země jako Nizozemsko nebo další země Beneluxu, tj. v podstatě atlantické pobřeží a místo původní akumulace koloniálního kapitalismu v kontinentální Evropě. Někde na pomezí centra v EU jsou i skandinávské členské země s jejich ekonomickou strukturou. 

*Co znamená být periferní zemí EU?

První a zásadní charakteristikou je menší manévrovací prostor v rozhodovacím procesu, závislost. Když ekonomicky a exportně závisíte na Německu, tak se nemůžete v určitých věcech Německu postavit. Vzpomeňme na krizi v Řecku. Když se chtěli demokraticky vyhnout tomu, co požadovala »trojka« (Evropská komise, Evropská centrální banka a MMF – pozn. aut.), zařízli je. To znovu souvisí s omezenou možností udělit si výjimky z pravidel. Na periferii se to neodpouští, je okamžitě disciplinárně potrestána.

Viditelným znakem periferie v rámci EU je také omezená reprezentace. ČR a další země regionu jsou v rozhodujících strukturách EU podreprezentovány, s výjimkou Evropského parlamentu, kde vodítkem pro počet europoslanců za členský stát je počet jeho obyvatel. Vše pořád kontroluje původní západní centrum. Nejde tu jenom o symboliku, ale i o to, jak se naši zástupci podílejí na rozhodovacích procesech a jak moc jsme viditelní a tím i relevantní. Tím, jak imitujeme ve snaze »být Západ«, hovoříme hlasy centra, nikoli svými vlastními.

V EU stále platí princip divide et impera. Proto musíme hledat spojence a partnery, bohužel pro jižní i východní křídlo EU to příliš nefunguje. Křídla spolu nespolupracují. My se nevidíme, nevnímáme nebo se vnímáme jako konkurenti.

*Jaký smysl má pro ČR platforma typu V4?

Studie ukázala, že země V4 jsou pro nás stále hlavním horizontem politiky v EU. Primárně hledáme spojence v této skupině a potom u Německa. Takže z tohoto hlediska je tu viditelný vzorec. Oblasti spolupráce v rámci V4 a také V4 v EU tu jsou objektivně.

Je samozřejmě velmi příznačné, že namísto hledání konsenzu a politiky stojící na společných dlouhodobých zájmech regionu se V4 nechá ovlivňovat ideologií nebo tím, co si o někom myslí v Bruselu. V českém případě je velmi slabá schopnost formulovat politiku tak, aby brala v potaz delší časový horizont, uvažovat strategicky a dopředu. Proto si také naši politici pletou ideologické žabomyší války a osobní nevraživosti se zahraniční politikou.

*EU jde z krize do krize. Je to příznačné?

Ano. V současnosti se hovoří dokonce o polykrizi, několika krizích najednou. První finanční krize měla obrovské dopady na jižní periferii EU (Řecko, Itálie, Španělsko, Portugalsko). Pak přišla migrační krize, která rozklížila EU z hlediska solidarity. V roce 2019 začala pandemie covidu a ta přešla do války na Ukrajině, která je zároveň krizí evropské bezpečnosti. V Evropě není žádná bezpečnostní architektura, která by fungovala. Jen disfunkce.

Je zde krize životních nákladů, krize ekonomického modelu ČR, krize exportního modelu, který vybudovalo Německo. Dopady krizí na periferii jsou větší, delší, horší – protože těmto zemím chybí dostatečné nástroje na to, se s nimi vyrovnat, a často i v této oblasti závisejí na centru. Všechny tyto krize jsou zároveň i krizí integrace.

Ovšem krize oslabují také moc centra, proto se na periferii objevují alternativy a jsou znatelné pokusy o odstranění periferiality. Bohužel však ne u nás, nýbrž v zemích globálního Jihu, například v Latinské Americe. Tam je celá škola postkoloniálního myšlení a nových alternativ.

Česká republika je integrována do EU jako periferní závislá ekonomika. Konkurujeme si v rámci periferií, které soutěží mezi sebou o investice. Naší klíčovou charakteristikou je levná pracovní síla. Prodáváme lidi a jejich práci. A co více – máme kompradorskou třídu, která toto uspořádání věcí pomáhá realizovat.

Kompradoři byli v koloniích zprostředkovateli kolonistů. Hájili a prosazovali jejich zájmy. Naši kompradoři zprostředkovávají zájem transnacionálního kapitálu a naše vláda je toho dokladem. Je typické, že kompradorské elity vytěsňují existenci nerovností z veřejného diskurzu.

*Někteří občané volají po czexitu = odchodu ČR z EU. Váš názor?

Kritika procesů v EU je oprávněná, ale negace není program ke změně, není alternativou. Ten, kdo říká »namísto EU czexit!«, to nemyslí s Českou republikou dobře. To je špatný nápad vzhledem k tomu, jak je strukturálně postavena naše ekonomika. Tam by se mělo začít. Nepomůže ani nostalgie. Návrat do minulosti také není možný a nemůže reprezentovat alternativu pro 21. století.

*Jak by měla vypadat nová bezpečnostní architektura Evropy? Helsinský proces je v rozvalinách a jediné, k čemu se elity EU upínají, je NATO. Jenže součástí Evropy je také Ruská federace, která se cítí v ohrožení v důsledku rozpínavosti NATO.

V daný moment je opravdu těžké si nějakou novou bezpečnostní architekturu v Evropě představit, protože o její podobě znovu rozhoduje válečný konflikt. Starší představy jsou dnes pasé. Moc se toho změnilo. Tragické je, že obě strany tohoto konfliktu se vnímají jako vzájemně se vylučující reality bez možnosti kompromisního soužití. Je tu představa neslučitelnosti odlišností, absolutní hodnotové nekompatibility, nepřijatelnosti. Zatím to vede kromě války na Ukrajině k budování nové militarizované železné opony na hranicích s Ruskem, vznikání nových prostorů napětí mezi Ruskem a NATO v Moldavsku, Gruzii a Arménii a k významným změnám v obchodě a celkových vztazích mezi Ruskem a Evropou. Jsou tu také náznaky, že se Rusko začíná výrazněji angažovat v hledání koncepce euroasijské bezpečnosti, společně s Čínou. Je samozřejmě otázkou, do jaké míry je celý tento konflikt výrazem proměny současného světa v důsledku krizi západní neoliberální globalizace.

Monika HOŘENÍ