Po úspěšném titulu toho názvu, který vyšel v roce 2020 v pražském Nakladatelství Olympia, přichází na předvánoční knižní trh ve stejném vydavatelství autor Zdeněk Jemelík s druhou, na první svazek navazující publikací. Totožné obálky mají stejný podtitulek – O hříších státních zástupců a soudců, což je téma v naší fialové totalitní demokracii vrcholně aktuální i dnes.
Takříkajíc »dvojka« vzpomínaných knih si na řadě příkladů bere konkrétně a jmenovitě na paškál domácí svět justice, který u většiny občanů republiky nepožívá přílišnou důvěru. Přináší dechberoucí svědectví o kauzách nedbale souzených, ba i o hanebnostech některých soudců a státních zástupců, kteří zneužívali svou moc ke škodě nevinných lidí, a o netečnosti některých politiků, kteří jim to vědomě trpěli. Namátkou jmenované kapitoly knihy naznačují, o co se konkrétně v publikaci Škůdci v taláru 2 jedná:
Netradiční postupy trestního řízení, Bezbrannost poškozených, Katarský princ jinak, Jak zničit nevítanou politickou stranu či Puč z 13. června 2013 nebo Hon na Alenu Vitáskovou a podnikatelský klan Zemků, Případy Shahrama Zadeha či Zlínský horor, Jak zločinec dostal před trestní soud slušné lidi nebo závěrem O povedené dvojici zlínských soudců, (Ne)odpovědnost soudců a státních zástupců či Prohrané boje.
Kus poctivé investigativní práce
Není možné v pár řádcích, určených pro recenzi představované knihy, komentovat jednotlivé případy a nejrůznější soudcovské hanebnosti, způsobené nedbalostí, nebo dokonce úmyslně za jistým účelem v duchu pořekadla účel světí prostředky. O tom si konečně vážené P. T. čtenářstvo zcela jistě vytvoří vlastní obrázek. Místo toho bude namístě ocitovat několik vybraných vět z předmluvy, které se zhostila Renata Vesecká, bývalá nejvyšší státní zástupkyně, která konstatuje, že knihu Škůdci v taláru 2 považuje za velmi přínosnou, neboť je odrazem odvahy a snahy po nápravě možné nespravedlnosti.
Za přínos knihy Vesecká též považuje autorovo burcování ke zvýšení osobní odpovědnosti soudců za nekvalitní práci, k poukázání na nedostačující kontrolu, kárnou odpovědnost, vzdělávání či osobní nedostatky osob působících v justici.
Jak jsem již shora naznačil, autor si ve svých textech nebere servítky a nebojí se konkrétně popisovat dané události a jmenovat jednotlivé smutné hrdiny a viníky nejrůznějších přehmatů oněch příběhů. Autor tak činí, nesouce svou kůži na trh. Případných soudních pří po vyjití knihy se nebojí, možnosti fyzického násilí proti své osobě sice nepodceňuje, ale odmítá představu, že by snad k tomu vážně mohlo dojít.
Velmi zajímavá a potřebná je úvodní kapitola Obhajoba laického pohledu, ve které Jemelík uvádí do soudního světa nepříliš znalého čtenáře této problematiky a zastává se tzv. zdravého rozumu. A to v čase, kdy se na ministerstvu spravedlnosti rozhoduje o likvidaci mnoha desetiletími zavedené praxe tzv. soudců z lidu, kteří byli přítomni každému soudu po boku právnicky vzdělaných kolegů. Proč má být tato funkce zrušena? Že by tento pojistný ventil spravedlnosti překážel?
Jak praví staré pořekadlo, názory občanů jsou nade všechny plky politiků i provládních novinářů. Své o tom ví statistika veřejného mínění z jara roku 2022, která říká, že Policii ČR důvěřuje 56 % obyvatel republiky, soudcovskému stavu 40 %, tisku 26 % a politikům pouhých 17 % občanů naší republiky.
Zdeněk Jemelík (*1935) se již dvě desítky let věnuje sledování trestních procesů, u nichž je podezření, že nejsou férové. Svou pozornost věnoval kupříkladu od roku 2013 trestní kalvárii bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové. V mnoha případech se ale zabývá soudními problémy lidí, které nikdo nezná a nepodporuje. Řadu let působil ve spolku Šalamoun, který měl za cíl podporu nezávislé justice v ČR, v listopadu 2017 založil spolek Chamurappi, z. s., který se zabývá podporou nespravedlivě stíhaných obviněných, občas i podporou žadatelů o podmíněné propuštění z výkonu trestu.
AUTOR – Ivan ČERNÝ
FOTO – archiv
