Každá silná a těžká doba má své velké téma. Boj nebo aspoň úsilí, které vyjadřuje dobově podmíněnou představu o lepším světě a které tím sjednocuje planoucí mladá srdce toužící po změně a spravedlivější budoucnosti. Klimatické hnutí je největším hnutím mladých dnešní doby.
Poslední roky je na novém vzestupu a má nepopiratelný vliv na politické strategie i konkrétní politiky měst, států i nadnárodních celků včetně firem, jakkoli jsou tyto politiky samozřejmě v procesu rozhodování ovlivněny dalšími aktéry, jejichž zájmy jsou mnohdy protichůdné, a to někdy až tak, že se původní cíle zvrátí ve svůj opak, nebo zůstanou jen lesklým obalem na nezměněné skutečnosti. Koncept spravedlivého přechodu (myšleno na bezemisní ekonomiku, jak víme) se pokouší smířit a zcelit nikdy zcela slučitelné požadavky potřeby růstu a nutnosti jeho omezení. I dnes však environmentální politika naráží vedle nelegitimních zájmů starého fosilního byznysu na pokračování jeho zisků také na legitimní obavy lidí z toho, že adaptaci na novou situaci zaplatí ze svého. Ze zkušenosti lidé vědí, že až příliš často museli zaplatit nejen adaptaci svou, ale že ji zaplatili i byznysu. Bohužel opatření evropského Green Dealu jdou do velké míry právě touhle cestou a tyto obavy spíše potvrzují. Je pozoruhodné, že klimatické hnutí rozumí slovu »kompromis« v této otázce. Napětí, které vzniká z úsilí klimatického hnutí o co nejrychlejší změnu chování společnosti a ze spojenectví zájmu byznysu, který chce, aby vše zůstalo při starém, a lidí, kteří mají ze změn existenční obavy, je nejvýznamnějším zdrojem konfliktu mezi starým a novým v našem současném světě, konfliktu mezi konzervativním a pokrokovým. Tváří-li se ovšem, zjednodušeně řečeno, Západ jako odvěký motor pokroku, což není zrovna poctivá sebereflexe, vytváří tím potřebu ideového protivníka. Nejen jeho, ale i jeho »spojence« pak »odhaluje« jako nepřátele pokroku i v řadách vlastního obyvatelstva. Těmito protivníky Západu jsou už nějakou dobu Čína a Rusko, a jak jsem řekl, také všichni, kdo v nich odmítají nezbytné protivníky vidět.
Možnosti spojenectví, nad nímž se tu dnes zamýšlíme a které chceme budovat, a už tím to i děláme, tedy spojenectví mezi aktuálně silným klimatickým a nepříliš silným mírovým hnutím, není tedy ve znovu stále více rozděleném světě pro všechny tak automatické, jak by se mohlo zdát nám, kdo jsme s ideou »green-peace« vyrůstali. Pro nás je nutnost tohoto spojenectví zjevná. Klimatické hnutí ale vidí v konzervativních východních dvorech hrozbu pro úspěch svého úsilí. A to nikoli zcela neprávem. Jinými slovy a velmi zjednodušeně řečeno: v Rusku vidí klimatické hnutí brzdu pokroku, o nějž samo usiluje. V této části mého porozumění příčinám toho, proč nestojí klimatické hnutí po našem boku při práci pro mír (nejen na Ukrajině), jsou shrnuty příčiny, které jsou klimatickému hnutí vnitřní a slouží mu do určité míry i ke cti.
Jenomže druhý soubor příčin toho, proč je tu s námi dnes klimatické hnutí jen ve velmi omezeném rozsahu, je méně ospravedlnitelný. Mám pocit, že klimatické hnutí rezignovalo na poctivou analýzu řetězce příčin, které vedly k ukrajinské válce a které vždy ve své specifické podobě vedou ke vzniku konfliktů mezi státy Západu a Ne-Západu. Hnutí se spokojilo s vysvětlením vytvořeným a stále znovu obnovovaným západní propagandou, totiž, že jediným viníkem je agresivní akt Ruska, které vede imperiální válku, je tudíž zlem a je potřeba ho z těchto důvodů porazit.
Před rokem 2022 si nikdo v klimatickém hnutí nemyslel, že mezi pokrokovostí Ruska a Ukrajiny je dramatický rozdíl, nikdo si nedělal zvláštní iluze, že tyto státy jsou pro klimatické hnutí v jakémkoli ohledu spojencem. To se ruským útokem znenadání změnilo a Ukrajina se takřka přes noc stala v očích klimatického hnutí Západem, a tedy i spojencem v klimatické kauze. Takové hodnocení umožňuje jen velmi povrchní převzetí západní optiky, optiky jedné strany. Předpokladem úspěchu mírových hnutí, jelikož zakládají svou strategii na přednosti diplomacie, jednání a tlumení konfliktů, je schopnost porozumět, i když třeba ne je přijmout, úhlům pohledu obou, nebo i více znesvářených stran. Víme tedy, že příčinou války na Ukrajině je rozšiřování NATO a hrozba jeho rozšíření i o Ukrajinu, a tedy pro Rusko i do jeho bezprostředního sousedství. Tušíme tedy i, že vyřešení otázky členství Ukrajiny v NATO je i způsobem, jak válku zastavit. NATO nikdy nebylo mírovou organizací. Vždycky bylo organizací, kterou si Západ pojišťoval, upevňoval a chránil svůj vliv vojensky.
Taková podoba světa má ale být v očích těch, kdo usilují o spravedlivější svět, přece dávno obrazem minulosti. NATO je minulost, stejně jako je minulostí uhlí. Starý byznys fosilních ekonomik, který se snaží zachránit své panství, udržet naši závislost a prodloužit dobu svých pohádkových zisků vyhrocenou propagandou o hrozbě zchudnutí celé společnosti, se brání myšlence světa, ve kterém se bez něj obejdeme a ve které zchudne hlavně tento byznys samotný. Starý zbrojařský byznys, který se snaží využít každého konfliktu k jeho eskalaci a prodlužování, jímž vytváří své panství nad rozpočty našich států, vytvořit závislost na zbrojních dodávkách a obnovit zašlou éru svých pohádkových zisků, se brání myšlence světa, v níž vládne diplomacie, přátelství a spolupráce, a svůj byznys plán kryje obalem vznešených slov o lidských právech, ačkoli dobře ví, že lidská práva trpí víc ve válce, nikoli v míru.
Fosilní a zbrojařský byznys jsou oba byznysy starého světa. Klimatické hnutí umí účinně odhalovat propagandu fosilního byznysu, ale zbrojařskému byznysu jeho stokrát omleté fráze zcela nekriticky věří. Ale tak jako fosilní byznys nemá žádný zájem na lepším životě lidí závislých na levných energiích, které na úkor přírody produkuje, ale jeho jediným zájmem je vlastní zisk a zbytek je propaganda, nemá ani zbrojní byznys žádný zájem na svobodě, územní celistvosti nebo lidských právech na Ukrajině. Jde mu jen o prachy.
S myšlenkou »spravedlivého přechodu« na paměti, myšlenkou, s níž ty nejosvícenější části klimatického hnutí přišly v reakci na kritiku veřejnosti, že klimatická politika zapříčiní další zchudnutí těch zranitelnější vrstev společnosti, přišli jsme s myšlenkou »spravedlivého míru«, která usiluje o vytvoření takové atmosféry, v níž se bude pokračování války jevit jako naprosto nezodpovědné šílenství (stejně jako pokračování neměnné fosilní ekonomiky) a která musí zohlednit nejen zájmy těch nejsilnějších (Rusko, NATO), ale i těch, kteří válkou skutečně trpí, tedy lidí na Ukrajině.
Myslím tedy, že náš vzkaz klimatickému hnutí má být v zásadě jednoduchý. Svět, který chceme my, tedy svět bez válek a dnes konkrétně okamžité příměří války na Ukrajině, je tentýž lepší svět, jakým je svět bez fosilní ekonomiky. Oba jsou stejně nemožné i stejně nadosah. My, mírové hnutí, nestojíme na jiné straně úsilí o lepší a spravedlivější svět než vy v hnutí klimatickém. Hájit budoucnost ve jménu klimatu, a přitom v ní chtít udržet staré pořádky blokových imperialismů podpíraných vojenskými aliancemi je stejně nesmyslné, jako hájit principy míru a diplomacie, a přitom chtít zachovat moc a nadvládu fosilního průmyslu. Ani jedno nepředstavuje skutečný pokrok. Proto je naše spojenectví, spojenectví klimatického a mírového hnutí tím nejpřirozenějším, jaké si lze představit.
Autor je novinář, který byl v letech 2003-2020 členem Strany zelených. V současnosti je členem organizačního výboru iniciativy Mír a spravedlnost. K její výzvě, určené vládě ČR (podniknout veškeré kroky k dosažení urychleného příměří na Ukrajině, jehož součástí bude i přerušení dodávek zbraní), se prozatím připojilo na 20 000 signatářů. Elektronický sběr podpisů stále pokračuje na miraspravedlnost.cz
