Rozhovor týdeníku NAŠE PRAVDA s historikem Davidem Majtenyim
*Archiv Národního muzea (ANM) převzal listinnou pozůstalost českého novináře, publicisty a spisovatele Zdeňka Hrabici. Jak k tomu došlo a jak jste se se Zdeňkem Hrabicou seznámil vy?
Se Zdeňkem Hrabicou jsem se osobně seznámil před několika lety, když jsem pracoval na biografii Jaroslava Klecana. Ten bude mnohým znám spíše jako Mirek, hlavní negativní postava a »zrádce« z Reportáže, psané na oprátce Julia Fučíka. Zdeněk Hrabica mi tehdy dovolil studovat materiály z jeho bohatého osobního archivu. Během té doby a množství setkání a společných rozhovorů se mezi námi, snad to nebude znít neskromně, vytvořil blízký a přátelský vztah. Plánovali jsme, že společně znovu a na základě nových, aktuálně získaných archivních materiálů zpracujeme osudy »Lidí z Reportáže«, kterým se on sám věnoval na přelomu 70. a 80. let minulého století.
Bohužel osud rozhodl, tak jak tomu bývá často, jinak, když nás Zdeněk Hrabica 28. listopadu 2022 náhle opustil. Ještě za Zdeňkova života jsme se spolu s ním i s jeho velice laskavou ženou Boženou Hrabicovou domluvili, že až někdy v budoucnu nastane ona situace, jeho pozůstalost se dostane do Archivu Národního muzea, kde pracuji. Já při tom slíbil, že tomu budu osobně nápomocen. Nikdo z nás tehdy nemohl tušit, že k tomu dojde již tak záhy.
*Kdo se těmito Hrabicovými listinami bude zabývat? Jak se vlastně zpracovává takováto písemná pozůstalost a jak je rozsáhlá?
Při přebírání písemné pozůstalosti obecně je z archivního hlediska vždy nutné nejprve vyřídit její administrativní část. Je vyhotoven nabídkový list a poté na jeho základě podepsána darovací smlouva mezi správci pozůstalosti a institucí, která ji přebírá, tedy v tomto případě Národním muzeem. V případě osobní písemné pozůstalosti se pak obvykle přechází k vytvoření tzv. osobního fondu. Následně je takto nově vzniklý fond dle regulí archivní legislativy zapsán do systému základní archivní evidence Národního archivního dědictví (NAD) v jehož rámci dochází k dalším stupňům zpracovávání a zpřístupňování pro badatele.
Stejný průběh nastal i u Zdeňka Hrabici. Pozůstalost byla postupně převzata během roku 2023. Byla roztříděna, uložena do kartonových obalů a v rámci prvního stupně zpracování byl také vyhotoven soupis tohoto fondu. Osobní fond Zdeňka Hrabici má rozsah sedmi kartonových krabic, rozsahem se řadí tedy spíše k menším fondům. Dále se s ním pracuje a v současné době je tak veden v režimu jako tzv. nezpracovaný fond. To ale neznamená, že by byl jako takový nepřístupný. Jen pro získání přístupu k nahlédnutí do něj musí potenciální zájemce nejprve podat žádost k vedoucí Archivu Národního muzea, která poté rozhoduje o povolení ke studiu v něm.
*Zdeněk Hrabica vydal za svůj profesní život řadu knih, napsal bezpočet článků, v nichž se věnoval mj. Juliu Fučíkovi a lidem z Reportáže, jak jste ostatně již zmínil. Je něco v pozůstalosti Z. Hrabici, co je pro vás překvapující, co odkrývá nějakou zajímavost?
Knihy Zdeňka Hrabici mě provázely již od útlého dětství. Dodnes si pamatuji, jakým svěžím dojmem na mě v 80. letech zapůsobil titul Muž, který velel mužům. Ten napsal spolu se svým synem Pavlem Hrabicou a byly zde na svou dobu poměrně odvážně a působivě zároveň zpracovány životní osudy jednoho z hrdinů západního i východního odboje generála Karla Klapálka.
Když se vrátím zpět k vaší otázce, tak vzhledem k tomu, že jsem se v posledních letech i v souvislosti se svým zaměřením v rámci ANM zabýval fučíkovskou tematikou, tak se zmíním právě o ní. Jedná se o rukopisy Lidí z Reportáže a také veškerý archivní materiál, který Zdeněk Hrabica získal při přípravě. Musím zmínit prakticky neznámý fakt, že se mu při tom podařilo získat drobný, ale unikátní osobní archiv někdejšího dozorce z pankrácké věznice Adolfa Kolínského. Tento Kolínského archiv si Zdeněk Hrabica po celou dobu úzkostlivě střežil a jen málokterý z historiků nebo badatelů, kteří se Juliem Fučíkem v minulosti zabývali, tušil, že se dochoval a u koho se nachází. Z mého pohledu se tedy právě v tomto případě zřejmě jedná, jestli se to tak dá nazvat, o největší zajímavost. A i ta bude spolu s ostatními materiály z osobního fondu Zdeňka Hrabici zpřístupněna případným zájemcům.
*Právě Fučíka těžce urazil Petr Hlaváček, historik a pracovník ÚSTRu. V Právu mu byl otištěn právě ve dnech výročí osvobození od fašismu článek Osvobození 1945? Československo se stalo gubernií – a zde autor v jakémsi mixu pravdy, polopravdy a lží uvedl, že Fučík byl stejným zrádcem a kolaborantem jako Emanuel Moravec. Je to běžné, nebo je to součást této zostřené doby, že historici mají zcela opačné názory na dávné historické události?
Článek docenta Petra Hlaváčka jsem četl a popravdě se mi také moc nelíbil. A popisovaná komparace Julia Fučíka a Emanuela Moravce mi, jako osobě, která se fučíkovskou tematikou v minulosti zabývala, přijde jako minimálně silně nekorektní. A potom v kontextu, jak bylo srovnání napsáno, to považuji za čistý historický faul, ale bylo by to na hlubší rozbor, na který zde není prostor. Ono zjednodušování a zjevné vytrhávání určitých historických faktů ze souvislostí je vlastně leitmotivem celého článku. Jistě také není potřeba zavírat oči před skutečností, že doba podobným písemným vyjádřením někdy přeje. Ačkoliv bych se sám takovýmto článkem nikdy neprezentoval a s řadou v něm napsaných věcí bych minimálně silně polemizoval, tak ale na druhou stranu respektuji osobní a tvůrčí svobodu každého píšícího člověka. A to je vlastně i odpověď na závěrečnou část vaší otázky. Více bych se k tomu ale s dovolením nevyjadřoval.
*Je o vás známo, že se aktivně zabýváte českými odbojáři proti fašismu. Nedávno jsme v Naší pravdě informovali o vaší knize věnované československým interbrigadistům Říkali jim španěláci. Co nového jste vydal za poslední rok?
Vidíte, díky vaší otázce si uvědomuji, že od vydání vámi zmiňované knihy uplynuly již dva roky, z pohledu historie se ale vlastně jedná jen o kratičký okamžik. V minulém roce se mi podařilo dokončit a v chebském nakladatelství Svět křídel vydat knihu Svědectví letových zápisníků, která má podtitul Ze života rotmistra polního pilota letce Eduarda Šimka (1903–1957). Jak je i ze samotného názvu patrné, vrátil jsem se s ní tak trochu i ke svému původnímu odbornému zaměření, kterým byla a je letecká historie.
Kniha připomíná životní dráhu zapomenutého aviatika zlaté éry československého letectví, kdy »vzduch byl naším mořem«, Eduarda Šimka. Tento stíhací pilot byl současníkem »králů vzduchu« Františka Nováka, Josefa Hubáčka, Petra Širokého a mnoha jiných, z nichž někteří se měli později proslavit za druhé světové války. Na vzniku knihy měla velký podíl skutečnost, že se mi podařilo získat Šimkovu unikátní a prakticky kompletně dochovanou písemnou, fotografickou i hmotnou pozůstalost. Zároveň jsem chtěl na osudech Eduarda Šimka poukázat na celou velikou skupinu čs. předválečných letců, kteří na rozdíl od svých slavnějších souputníků neodešli do exilu a nezúčastnili se bojů na frontách druhé světové války, ale zůstali v protektorátě. Mohlo by se zdát, že jejich životní cesty nebyly tak napínavé, ale opak je pravdou. Mnozí se zapojili do domácího odboje a přinesli své vlasti oběť nejvyšší, někteří působili v rámci protektorátního průmyslu anebo protektorátní správy. Jak probíhaly jejich poválečné osudy? Na tuto i další otázky se potenciálním čtenářům pokouší odpovědět právě i tato kniha.
*A co připravujete?
K tomu, co chystám aktuálně anebo do budoucna, snad mohu uvést, že se opět tak trochu vracím k problematice československých interbrigadistů, které jsem se věnoval v uplynulých letech. Ve spolupráci s kolegy bychom rádi představili dva zajímavé osudy právě z okruhu někdejších španěláků, ale více bych zatím neprozrazoval. Také chystám něco k novinkám ohledně Sbírky Muzea dělnického hnutí (SMDH), kterou v rámci Archivu Národního muzea spravuji. Rád bych se také častěji vracel k letecké historii. Zkrátka plánů do budoucna by bylo jistě více, jen jsem omezován časem, a v dnešní hektické době to platí dvojnásob.
Monika HOŘENÏ
