Sedmého července přišlo obrovské překvapení, které se jen málokterý vědátor odvážil předvídat. Ne, nebyl to dav Le Penové/Bardelly (jejího korunního prince – pozn. red.), na který se strachem čekali, a už vůbec ne Macronovi smutní pytláci! Byla to La Gauche – Levice – která ukázala, co lze vyhrát, když se postavíte do boje – tentokrát se spojenýma rukama a chytrou taktikou! A proti rasismu a nacionalismu!
Nemusí hned pršet…
Ve volbách do Evropského parlamentu 9. června ukázalo cestu několik levicových stran, které zaznamenaly sice malé, ale vítané zisky v Belgii, Dánsku, Finsku, Řecku. Obecný trend se však ubíral doprava. Dokonce i v Británii, která už není v EU, zatímco neuvěřitelně zkorumpovaní toryové byli konečně smeteni ze stolu, vítězná Labouristická strana, která je nahradila, nebyla o nic méně zběhlá v umění zaprodat se těm, kdo nabídnou nejvíc. Tu a tam však londýnskou mlhu rozptýlily nové, odvážné hlasy – nejslavněji starý dobrý Jeremy Corbyn jako nezávislý, nyní doufejme s kuráží se bránit; tyto nadějné hlasy budou proti mlze stále čelit těžkým časům, kdy budou tajtrlíci stále vykřikovat svá pro-netanjahuovská obvinění ze zneužití »antisemitismu« – dost podobně jako v USA a Německu.
Této taktice samozřejmě čelili i francouzští levičáci, obvinění z antisemitismu, aby tato rozštěpila levici a oslabila boj proti militarismu, internacionalismu – a za socialismus. Ve Francii je Levice mnohem silnější, ale vzhledem k tomu, že postrádá většinu, bude čelit i zamlženému Brumairu. V mnoha klíčových otázkách očekávám, že Macronův dav dá přednost mazlení se s Le Penovou & Co. – což je zavedená tradice. A levice je samozřejmě velmi různorodá parta. Nic není jisté! Nic však nemůže zmenšit mé štěstí, když vidím, jak ta miliardářská parta nejen bere obří zisky, ale také vzácnou, tvrdou ránu na solar plexus! Vive la Gauche! Ať žije Levice!
Německý cirkus
V Německu vypadá bojový ring jinak; připomíná spíše Ringling Brothers, slavný cirkus, který před 140 lety založila německá rodina, nyní nově oživený. Tříčlenná koalice v Berlíně nakonec vybojovala vratký rozpočet, právě včas na letní prázdniny, ale křehký stan větrné poryvy podzimu sotva přežije. Každý ministr kabinetu trvá na více penězích v již tak smutně ochablé ekonomice.
Ti dole, kteří stavějí rekvizity, odklízejí špinavé piliny nebo dělají jiné těžké práce, dnes čelí nejnižšímu tempu růstu na kontinentu, s mnoha potravinami mimo dosah, stoupajícími nájmy, přibývajícím vystěhováváním, znevýhodněnými chudými dětmi, citelným nedostatkem lékařů a učitelů a stále více důchodci závislými na bezplatných potravinových spížích.
Některé problémy jsou pozůstatky covidové mizérie, ale hlavním důvodem neradostného obrazu je velký nárůst nákladů na palivo, když ruský plynovod je zavřený (a ne moc záhadně vyhozený do povětří), což nutí spoléhat se na zkapalněný plyn získávaný hydraulickým štěpením, draze dopravovaný z amerického pobřeží Perského zálivu, nebo na ruskou ropu odkoupenou z Indie. Další hlavní příčina: obrovské částky vynaložené na budování armády, na hrůzostrašná opatření vypadající stále více jako přípravy na válku, kdy je vybraný protivník neustále obviňován z agresivních cílů – zatímco stále více německých zbraní a vojáků je rozmisťováno blíž a blíž k ruským cílům a námořním cestám v srdci země.
Kámen-nůžky-papír
Ať se v koaličním kabinetu člověk podívá kamkoliv, ministři všech tří stran jsou neustále v rozporu, jedna proti druhé, a jaksi připomínají onu celosvětovou hru »kámen-nůžky-papír«. Nejmenší z nich, svobodní demokraté (FDP), neúnavně podporující byznys, trvají na tom, aby se bohatým (maskovaným pod hlavičkou »produktivní střední třída«) nezvyšovaly daně. Taková štědrost k zazobancům, už tak překvapivě nedostatečně zdaněným, vyžaduje tvrdou skoupost, přinejlepším s nejskromnějším zlepšením, vůči rodičům samoživitelům, dětem, seniorům a nezaměstnaným. FDP, balancující podél pětiprocentní hranice potřebné k setrvání ve Spolkovém sněmu, však své dva partnery neustále vydírá. Pokud by skončila, pak by se vláda zhroutila, byly by nutné mimořádné volby, a protože všechny tři strany stojí v průzkumech tak nízko, protože ve volbách do EU skončily bídně, okamžitě by čelily politické katastrofě.
Zelení, kteří před necelými třemi lety mířili na vrchol stranického stohu, dnes vypadají velmi smutně a jsou pravděpodobně nejneoblíbenější. Přestože nezvládají pokusy o zachování své opory, ekologické cudnosti, často se vkrádají pod teplé peřiny s křesťanskými pravičáky, přijímají kompromisy v oblasti životního prostředí, ale snaží se získat čelní pozici v bojovných požadavcích na útok proti Rusku, nyní na Ukrajině. »Zničit Rusko!« zněla výzva zelené ministryně zahraničí Annaleny Baerbockové. Často se zdá, že Zelení mají nejbližší vazby a nejvíce se podbízejí americkým kapitálovým zájmům (a také německým) a jsou rozpolceni mezi svou bojovnou zahraniční politikou a zhoršující se pověstí majitelů domů, kteří se obávají vyšších nákladů na izolaci a vytápění svých domovů, a farmářů, které rozzlobily předpisy proti herbicidům a přísnější ochrana zvířat – vnucené jim, jak mnozí vidí, bandou bohatých bioveganů!
Špína jménem SPD
Dokonce i sociální demokraté (SPD), tedy lídr trojice, dosahují podle průzkumů asi 15 procent, což je jen polovina jejich tradičních (ale také zmenšených) křesťanských soupeřů (CDU-CSU). SPD, vyděšená ztrátami mezi pracujícími lidmi, musí projevit sociální vědomí, alespoň verbálně. Ačkoliv však její kancléř Olaf Scholz požadoval minimální hodinovou mzdu ve výši 15 eur, trval také na dalších sto miliardách eur na militarizaci, a pak ještě více, to vše na úkor pracujících lidí. A zatímco stále přešlapuje na místě ohledně poslání střel Taurus, schopných zničit moskevské metro i všechny jeho vojenské bunkry, Zelenskému, schvaluje pro Kyjev všechny ostatní druhy vojenské techniky, stejně jako pokračující podporu genocidního Netanjahua a spol. v Gaze. Zatímco několik sociálních demokratů – velmi málo – se odvážilo volat po vyjednávání a míru v obou válkách, nejhlasitějším bojovným křižákem v Německu je ministr obrany Boris Pistorius, který se označuje za sociálního demokrata. Tato Pistoriova snaha se točí kolem Ukrajiny, kde ve skutečnosti znamená požadavek bojovat až do konce (ze strany NATO), a tím se stále více přibližuje k jadernému srázu. Dánsko, Nizozemsko, Norsko a Belgie plánují vyslat stíhací letouny F-16; Dánsko a Nizozemsko uvedly, že Kyjev nebude mít žádná omezení pro útočení na cíle v Rusku. F-16 mohou nést jaderné zbraně a Rusko prohlásilo, že letadla budou považována za jadernou hrozbu. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg uvádí, že 500 000 vojáků je ve »vysoké pohotovosti« a v příštích pěti letech NATO »získá tisíce systémů protivzdušné obrany a dělostřelectva, 850 moderních letadel, většinou F-35 páté generace, a mnoho dalších špičkových schopností«.
NATO teď slaví 75 let odporu proti SSSR a Rusku, a Scholzova vláda se nadšeně připojuje k oslavám, zatímco v Německu vítá americké raketomety dlouhého doletu. Postava v kápi s kosou si může dobře mnout kostnaté prsty…
Kdo se staví proti těmto smrtelným nebezpečím? Především slušná část německého obyvatelstva, především ve východních státech, kde se starší generace při každé příležitosti ponořily do oficiálního důrazu NDR na »mír«.
Co Die Linke?
Ale co Die Linke (Levice), která se vždy hrdě nazývala »Stranou míru«? Často byla sama proti vojenské angažovanosti v Jugoslávii, Afghánistánu, Mali, vodách u Libanonu a Somálska, a nyní dokonce v tichomořských oblastech. Stavěla se proti zbrojním programům a celému návratu k modernizovanému militarismu pruského typu ve všech svých sférách.
Pak ale přišla Ukrajina. A pak přišla Gaza! A Linke se opět rozdělila, jako všude jinde, jako už tolikrát. Někteří, aniž by se zdrželi odsouzení ruského pochodu na Ukrajinu, obvinili neutuchající expanzi NATO parním válcem na východ a odsoudili velmi explicitní cíl Washingtonu, jímž je světová hegemonie, kterou nazvali »mezinárodním řádem založeným na pravidlech« – navzdory tomu, že se vzpírá tolika pravidlům, od bombardování ochuzeným uranem a bílým fosforem až po hrůzné změny režimu v Libyi, Iráku, Afghánistánu, Somálsku – a mnoha dalších.
Ale jiní ve vedení Die Linke se rozhodli uklidnit NATO, přijmout zvyšující se dodávky zbraní do Kyjeva (a dokonce Netanjahuovi) a odmítnout dramatické výzvy a manifestace požadující jednání a mír, do značné míry s využitím pateticky slabého alibi, že (svým způsobem konkurenční – pozn. red.) AfD a dalším pravičákům není dostatečně bráněno v účasti na podobných manifestacích. Právě takové postoje a rozhodnutí, které naznačovaly touhu některých vůdců Linke získat prostřednictvím kompromisů jedno nebo dvě ministerská křesla v národním kabinetu, způsobily odtržení Aliance Sahry Wagenknechtové (BSW), v čele s populární, atraktivní, mistrovskou diskutérkou, která jí dala jméno. Ta během necelých sedmi měsíců stoupla v celostátních průzkumech na sedm procent (někdy až devět procent) a na třetí místo ve východním Německu, většinou na úkor Die Linke, která (až na několik městských bašt) bojuje o přežití, nyní s pouhými 2-3 procenty na celostátní úrovni a s rychle se snižujícím procentem v průzkumech na východě.
BSW
Vzhledem k tomu, že Linke již silně upadá, mnozí očividně doufali – a doufají – že nová bojující strana by mohla v Německu oživit nefalšovanou opozici. A Sahřina strana, stejně jako sama Sahra, zaujala silný postoj proti masovému vraždění a devastaci v Gaze, a přestože se připojila k odsouzení ruského útoku, podpořila »ne dodávky zbraní, ale požadavky na příměří, jednání a mír na Ukrajině«.
Někteří lidé na levici však dnes mají ohledně této překvapivě silné nové strany otázky. Sahra se v otázkách imigrace přibližuje k AfD, podporuje přísnější kontroly, přijímá pouze »skutečné žadatele o azyl«, nikoli ekonomické přistěhovalce, rychlé vyhánění ničemů – hesla oblíbená zejména na východě a znepokojivě blízká heslům AfD (a stále více i ve všech ostatních stranách, s výjimkou Linke). Sahra také nedefinovala žádné radikální ekonomické požadavky pro pracující lid, kromě »spravedlivých mezd«, a zároveň víceméně naléhala na návrat k prosperující západoněmecké »normalitě« 50. a 60. let! Její cíle a motivace jsou nejasné; stejně tak je nejasná otázka, jak velký vliv budou mít někteří velmi dobří lidé, jako Sevim Dagdelenová.
Existují někteří levičáci, v podstatě marxisté, kteří odmítli roztržení Linke a stále doufají, že na říjnovém stranickém sjezdu zachrání původní nadějnou stranu před jejím osudovým oportunismem, korupcí – a rýsujícím se zapomněním.
Victor GROSSMAN, Berlin Bulletin č. 224, 11. července 2024, přeložil Vladimír SEDLÁČEK
