V zemi, kde statisticky i reálně roste chudoba, zatímco bohatí bohatnou, kde daňové úniky jsou pro pravicové politiky sprosté slovo a nechtějí je skutečně řešit, kde si jen vloni zahraniční vlastníci stáhli k sobě domů dividendy za 286 miliard korun, tak v téhle zemi hledají ministři, jak uplést pevnější bič na chudé. Má na první pohled poměrně pozitivní označení: superdávka. Jenže už to, že ji aplikuje ministr asociálních věcí Marian Jurečka, by v nás mělo vyvolat vyšší pozornost.
O co jde? Jednotná dávka státní sociální podpory má od července příštího roku nahradit příspěvek a doplatek na bydlení, přídavek na dítě a příspěvek na živobytí. Směšuje chudinské a rodinné dávky. Kritici varují například před tím, že domácnosti, které nyní pobírají pouze přídavky na děti, o ně tak mohou kvůli novému systému přijít. A nejen ony. Další na řadě budou ti, kteří dnes pobírají dávky na zaplacení nájmu. Ministerstvo chce sice správně zamezit obchodu s chudobou, neboť zejména ve vyloučených lokalitách je dnes běžným jevem, že chudí lidé žijí v bytech v tristním stavu. Žadatel by tak měl nově vyplnit prohlášení, že byt splňuje minimální standardy kvality pro bydlení. Bohužel však toto opatření postihne nejen bytové spekulanty. Vymezení bytu se totiž především dotkne právě těchto chudých rodin, jež nemají jinou možnost bydlení než ve vybydlených bytech nesplňujících standardy dané zákonem. Jinými slovy, dopad superdávky může být takový, že při »svatém tažení proti zneužívačům« o státní podporu přijdou ti, kteří ji opravdu potřebují.
Pravice se pochopitelně těší. Jestli její politici něco umí, tak sáhnout do kapsy pracujícím a jejich rodinám, i z různého důvodu nepracujícím, toho času například na úřadu práce. Neštítí se v této honbě jít dokonce tak daleko, že úřadům dovolí nahlížet do bankovních účtů všech členů domácnosti žádající o superdávku. Jedná se nejen o prolomení bankovního tajemství, ale také o narušení osobních práv občanů i práva na soukromí, což je naprosto nepřijatelné. O nutnosti bojovat proti zneužívání dávek ovšem umí přesvědčit i ty, kteří sami neoplývají bohatstvím nebo dokonce žijí na hranici chudoby. A pochopitelně přehlíží, že zdroje pro státní rozpočet jsou úplně jinde, například u těch, kteří daně ze svých obřích zisků dokáží »optimalizovat«, tedy je spíš neplatí.
K Jurečkovu nápadu je kritický i prezident Petr Pavel, fakticky podporovatel všech asociálních kroků pětikoalice. »Zda je superdávka nejlepší cestou, to bych si rád s ministrem vyjasnil,« pronesl během debaty v České televizi. Dávkový systém podle něj vyžaduje hloubkovou revizi, protože je prý v některých ohledech dokonce demotivující. Uvedl, že zatím hodnotit plán ministra práce na vznik jednotné dávky státní sociální podpory nechce, nicméně se chce s ním na toto téma setkat. Jenže je to Petr Pavel, nemá na srdci opravdový boj s chudobou, jeho »trápí«, že jsou lidé, kteří si na dávky »zvykli«, a vyrůstá tu už několikátá generace na dávkách, místo aby pracovali. Obecně má pravdu, jenže řešením není peníze sebrat a nechat tyto lidi žít dál svůj život. To vzhledem ke vztahu chudoby a kriminality může stát společnost mnohem víc.
Co s tím?
Odpověď by se měla nacházet v programu každé levicové strany či hnutí. Proč lidi dostávají příspěvek či doplatek na bydlení? No proto, že jsou u nás nízké platy a mzdy a nájmy vysoké. Nedostatečný příjem je samozřejmě důvodem i nároku na příspěvek na živobytí. Ten je určený na zajištění základních životních podmínek. Jedná se především o zabezpečení stravy, ošacení, obuvi, základních hygienických potřeb apod. Předpokládejme, že přídavky na děti nejsou součástí zneužívání sociálních dávek.
Řešením tedy není boj s chudými lidmi, byť někteří si možná za chudobu mohou sami anebo dokonce opravdu dávky zneužívají, řešením je odstraňování příčin, které vedou k nouzi. Zákonodárci by se měli snažit zajistit dostupné bydlení pro všechny tak, aby na jejich boj s obchodníky s chudobou nedopláceli právě ti chudí, vyslyšet návrhy odborů na zvyšování platů i mezd a mnohé další. Jak? To je otázka na politiky, jejichž posláním má být snaha o zvyšování životní úrovně občanů, a ne jít na ruku hlavně bohatým.
Když už jsme u těch bohatých, podívejme se třeba na mezeru ve výběru DPH. Podle loni zveřejněných čísel se v roce 2021 jednalo o 34,9 miliardy korun, slovy: třicet čtyři tisíc devět set milionů korun. Pořád vidíme problém u chudých lidí?
(dp, lšu)
