Oskar Krejčí: F-35 – Česko míří na východ!

S nepředstíranou radostí a pýchou podepsala koncem ledna ministryně obrany České republiky spolu s velvyslancem USA Memorandum o porozumění týkající se nákupu 24 víceúčelových stíhacích letounů Lockheed Martin F-35 Lightning II (dále jen F-35). Asymetrie při podpisu memoranda je zdůvodňována tím, že americký ministr obrany byl nemocen. To ale neobjasňuje spěch, když první letouny z této zakázky by měly být vyrobeny v roce 2029 a do Česka dodány v roce 2031. Nabízejí se tři vysvětlení.

Stabilita a cena

Především postavení současné české vlády lze jen s velkou fantazií charakterizovat jako stabilní. Co když vláda pětikoalice díky své neschopnosti padne a ta, která ji vystřídá, celý projekt F-35 zpochybní třeba z finančních důvodů? Tato varianta se ale zdá málo pravděpodobná. Především případnou úřednickou vládu – či vládu »odborníků« – by jmenoval prezident. Ten, který v současné chvíli obývá Hrad, nákupy letadel F-35 jistí, určitě jmenuje takové ministry, kteří objednávku posvětí. Případná nová vláda vzešlá z předčasných voleb by jako alternativu té současné nejpravděpodobněji přivedla k moci ministry za hnutí ANO. Představitelé tohoto hnutí povětšině představují spíše konkurenci než opozici a jistě se rádi připojí k lukrativnímu obchodnímu projektu známému jako F-35.

Druhý důvod ke spěchu by se dal nazvat »individuální touha být u toho«. Ten, kdo zařídí či podepíše kontrakt na stíhací letouny F-35, získá si před vojensko-průmyslovým komplexem USA nehynoucí zásluhy. Zatím se přepokládá, že náklady na tento projekt budou ve výši téměř 150 miliard korun. Z toho necelých 106 miliard by mělo tvořit platbu za samotné letouny, munici, vybavení a související služby, jako jsou například výcvik, servis letounů, opravy a údržba. Zbývající výdaje ve výši téměř 44 miliard korun mají směřovat k českým dodavatelům za výstavbu infrastruktury, nákup paliva, na přípravu odborného personálu a podobně. Tato čísla jsou ovšem přibližná, spočítaná na kurz 21,2 koruny za dolar, přičemž dolar je ta měna, v níž se počítá a platí. Splátky z Česka budou prováděny dvakrát ročně, přičemž přepočet bude podle aktuálního kurzu.

Platba za letadla F-35 musí být průběžná, nebo přesněji řečeno předem, jak to bývá u zbrojních dodávek zvykem. Objednatel totiž může v politickém zápasu padnout či zahynout na bojišti – a kdo by potom ubohému dodavateli tanků, letadel nebo munice výrobní náklady zaplatil? Pak je tu otázka, jaká bude cena surovin a subdodávek pro výrobu letadel F-35 v roce 2029, kdy mají být první stroje F-35 pro Česko vyrobeny. Není ani jasné, jaká bude efektivita letadel F-35 po roce 2031, kdy budou první stroje dodány. Vysoce pravděpodobná bude potřeba modernizace – a tedy i úprava ceny. Být u takového obchodu za státní peníze je lákavé i proto, že v případě dodávek zbraní se často hovoří o provizi ve výši 10 % ceny. Třetí důvod, proč bylo nutné spěchat s podpisem dohody o nákupu stíhaček F-35, souvisí s povahou těchto letadel.

Kvalita a užití

Stíhací letoun F-35 patří mezi stroje páté generace, tedy takové, které využívají nejdůležitější technologie vyvinuté v 21. století. Kromě tohoto letounu jsou k páté generaci počítány ještě tři stroje: americké letadlo Lockheed Martin/Boeing F-22 Raptor, ruský Suchoj Su-57 a čínský letoun Chengdu J-20. Pokud jde o letadla F-35, zatím bylo vyrobeno více než tisíc kusů, a to ve třech variantách; dostupné informace říkají, že se předpokládá výroba téměř 3,5 tisíc těchto strojů. Pro srovnání s českou objednávkou 24 letadel: například Německo objednalo 35 kusů, Polsko 32, Švýcarsko 36 kusů, Izrael 75, Japonsko 147 kusů, Jižní Korea 65, Austrálie 72 letadel a podobně. Finská vláda rozhodla o nákupu 64 stíhaček F-35 v prosinci 2021, tedy ještě před přijetím do NATO v dubnu 2023. Z letadel F-35 vyrobených pro Turecko byly čtyři dodány na základnu v Arizoně pro výcvik tureckých pilotů. Dalších osm strojů vyrobených pro tureckého zákazníka bylo zabaveno americkou vládou, protože Ankara koupila ruské protivzdušné rakety S-400, přičemž dopředu zaplacené peníze nebyly vráceny.

Sean McFate, profesor prestižní National Defense University Ministerstva obrany USA a Georgetown University tamtéž, pravidelný poradce Pentagonu a CIA, ale i Hollywoodu, vydal v roce 2019 pozoruhodnou knihu Nová pravidla války. V ní už tehdy uváděl, že Spojené státy ve vývoji, výrobě a provozu stíhačky F-35 utopily 1,5 bilionu dolarů. Podle McFatea hodina letového provozu F-35 stojí 43,2 tisíce dolarů. A hlavně: stíhačka F-35 je zbytečná pro pravděpodobné boje budoucnosti. Výrobci a Pentagon se mohou chlubit, že letouny F-35 použili proti cílům v Afghánistánu (Izrael je použil k manifestačním letům na Blízkém východě, ale i k zásahům v Sýrii, Iráku i v Gaze; Velká Británie nasadila letouny F-35 v Iráku a Sýrii). Jenže, jak upozorňuje McFate, při akcích tohoto druhu jsou stíhačky F-35 plně nahraditelné jinými, staršími a mnohonásobně levnějšími stroji. To platí i v současných bojích o Gazu, kdy F-35 fungují více jako nástroj odstrašení než boje. Zdá se, že poměr cena/výkon rozhodně nevyznívá ve prospěch F-35.

Východní vektor

V jedné věci se ovšem Sean McFate mýlí: Česko nenakupuje letadla F-35 pro malé války, jako je boj s hnutím Hamás či proti malému sousedovi rakouského typu. Podle Koncepce výstavby Armády České republiky 2035, kterou loni v prosinci schválila vláda, »letouny F-35 zásadním způsobem přispějí k dosažení informační nadvlády nad bojištěm«, a to dokonce v rámci multidoménových operací. Uvedeného fascinujícího cíle má být dosaženo v situaci, kdy se Česko připravuje na vedení „dlouhotrvajícího ozbrojeného konfliktu vysoké intenzity s technologicky vyspělým protivníkem, který může být vybaven jadernými zbraněmi“. Tato teze se ve zmíněném dokumentu opakuje třikrát, plus ještě jednou v úvodním slově náčelníka generálního štábu. Pravda, vše by mělo být v rámci kolektivní obrany NATO, což ale situaci nikterak nezjednodušuje.

Na první pohled je jasné, že oním »technologicky vyspělým protivníkem s jadernými zbraněmi« je Rusko. Také podle Obranné strategie České republiky, kterou vláda schválila v říjnu, »v důsledku rostoucí agresivity Ruska je hlavní úlohou české obranné politiky všestranná příprava na dlouhotrvající obrannou válku vysoké intenzity s technologicky vyspělým protivníkem vybaveným jadernými zbraněmi«. Americký Bulletin atomových vědců uvádí, že loni mělo Rusko k dispozici 5889 jaderných náloží, z čehož bylo 2673 připraveno pro strategické nosiče. To je arzenál plně srovnatelný s arzenálem USA. Pro Česko je však Rusko zřejmě slabý protivník, současná vláda myslí velkoryseji. Jako dalšího protivníka vykreslila Čínu, tedy dalších přibližně 500 jaderných náloží.

Podle Bezpečnostní strategie České republiky 2023, kterou vláda přijala loni v červnu, prvořadým problémem Česka je »společné protisystémové úsilí Ruska a Číny«. Je tu ovšem rozdíl: »Rusko je největší bezprostřední i dlouhodobou přímou hrozbou evropské bezpečnosti a mezinárodnímu řádu založenému na pravidlech«, zatímco Čína prý představuje »zásadní systémovou výzvu v globální perspektivě i v jejím přímém působení vůči demokratickým zemím, včetně České republiky«. Proto má být Česko připraveno na »potenciální strategický šok pocházející z možného konfliktu v tichomořské Asii«.

Tyto divoké formulace jsou ovšem pouhé ozvěny Strategického konceptu NATO, který zástupci české vlády podepsali v červnu 2022 na summitu v Madridu. Podle tohoto dokumentu hlavním problémem je »prohlubující se strategické partnerství mezi Čínskou lidovou republikou a Ruskou federací a jejich vzájemně se posilující pokusy podkopat mezinárodní řád založený na pravidlech jsou v rozporu s našimi hodnotami a zájmy«. Je to Čína, která podle států NATO, tedy i Česka a Slovenska, »ohrožuje naše zájmy, bezpečnost a hodnoty«.

Nenadějné vyhlídky

Výstavba infrastruktury určené pro provoz F-35 vyžaduje zapojení specialistů ze Spojených států. Tato infrastruktura bude plně využitelná spojenci v NATO, především armádou USA. Také využití letounů F-35 v boji proti »technologicky vyspělému a jadernými zbraněmi vyzbrojenému protivníkovi« vyžaduje napojení těchto stíhaček i části jejich výzbroje na informační systém USA. Nic ale nebylo zanedbáno: nasazení amerických vojáků k plnohodnotnému využití letadel F-35 a infrastruktury v Česku budované k jejich využití umožňuje loni schválená Dohoda mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o spolupráci v oblasti obrany.

Ačkoliv Bezpečnostní strategie i Obranná strategie shodně uvádějí, že »použití jaderných zbraní proti území České republiky je nepravděpodobné«, kroky vlády tuto aktuální situaci pro budoucnost zpochybňují. V tyto dny totiž probíhá hodnocení způsobilosti letadel F-35 nést termonukleární bomby. Tato certifikace by měla být završena letos. Lze předpokládat, že poté bude infrastruktura připravená pro letadla F-35 startující nejen z Česka zařazená mezi prioritní cíle onoho »technologicky vyspělého protivníka s jadernými zbraněmi«. To platí pro letiště v Česku, ale i pro dvě letiště, která dalo Slovensko k dispozici armádě USA v roce 2022.

Diplomacie versus válka

Stručně a jasně řečeno: nákup letadel F-35 znamená zapojení do systému základen USA ve světě, které svírají Rusko a Čínu. Obdobně jako tomu bylo při plánované výstavbě vojenské radarové stanice v Brdech – a v řadě ohledů se jedná o zapojení riskantnější. A to je onen třetí důvod, proč bylo nutné s podpisem dohody o nákupu letadel F-35 spěchat: bylo třeba dohodu dokončit dříve, než si veřejnost uvědomí, jaká je povaha globální sítě, kterou pomocí letadel F-35 spřádá Pentagon. Kdo si pamatuje mohutnou sílu manifestací, které proti výstavbě amerického vojenského radaru v Brdech organizovala občanská iniciativa Ne základnám, ví, o čem je řeč. Dlužno dodat, že tentokrát ti, kdo připravovali nákup letadel F-35, byli úspěšní: postupnými rychlými dílčími kroky se vyhnuli riziku, že by se rozdělené varovné informace propojily v ucelený obraz a přerostly v organizovaný odpor.

Nákup letadel F-35 je nevhodný, předražený a velice riskantní projekt snižující bezpečnost Česka. Představa, že pomocí těchto letadel Česko získá schopnost vést válku s jadernou mocností, je nebezpečný nesmysl. Nekvalifikovanost se tak snoubí s nezodpovědností. Česká armáda se stává technologickým přívěskem ozbrojených sil USA, je závislá na strategických cílech Washingtonu bez možnosti tyto cíle ovlivnit. Spoléhání na armádu či spojence je důkaz neschopnosti poučit se z dějin, ale i z nedávné minulosti, nepochopení geopolitického postavení malých států uprostřed Evropy. V Mnichově roku 1938 spojenecké mocnosti hájily své zájmy bez ohledu na předchozí sliby a smlouvy; úprk armády USA z Afghánistánu v roce 2021 nastal bez konzultace se spojenci v NATO, nemluvě o osudu většiny afghánských spolupracovníků USA a Severoatlantické aliance.

Všechny tyto problémy vyplývají z faktu, že se Česko zřeklo vlastní zahraniční politiky. Pak už jen lze sledovat, že čím nižší je úroveň práce ministerstva zahraničí, tím více sílí iluze, že řešení mezinárodních problémů může dodat ministerstvo obrany. Jenže zájmy Česka musí chránit především kvalitní diplomacie všech azimutů. Diplomacie, která si nevyrábí protivníky. Diplomacie, jež není jen reklamou politiků, kteří se chtějí zalíbit silnému spojenci. Česko nepotřebuje ministry s lokajskou povahou, kteří jsou kdykoliv připraveni ze státních peněz sponzorovat vojensko-průmyslový komplex USA. Česko potřebuje vládu, jež je schopná definovat národní zájmy a prosazovat je – tedy vládu usilující o spravedlivý mír.

Oskar KREJČÍ

Autor je profesor politologie.