V těchto dnech je tomu 110 let, co zazněly první výstřely první světové války – imperialistické války, ve které tehdejší znepřátelené mocnosti ventilovaly své mocenské zájmy s cílem nově přerozdělit svět. Za cenu lidských jatek! Bojující strany nasadily dosud nevídané a velmi ničivé zbraně. Zahynulo 10 milionů obyvatel, což byl v té době nepředstavitelný počet obětí. Lidi sužovaly nemoci, hlad a bída.
Poselství tohoto výročí je stále platné a jednoznačné: Válka je chybou, protože v ní pro zájmy bohatých a mocných vždy trpí nevinní lidé, především ti nejchudší. I před první světovou válkou běžní lidé nechtěli válčit, možná ani někteří mocní, ale krok za krokem se eskalací událostí, kdy diplomacie a zdravý rozum šly stranou, posunovali blíže ke konfrontaci. Jak velmi podobné současnosti!
Co předcházelo
Srbsko, které bylo od roku 1830 dědičným knížectvím pod tureckou nadvládou, získalo po berlínském kongresu v roce 1879 nezávislost. Bosna a Hercegovina spadaly pod rakouskou správu, přesto byla v roce 1878 vojensky okupována. Dne 5. října 1908 císař František Josef I. oficiálně vyhlásil anexi Bosny a Hercegoviny, čímž skončila sultánova suverenita. Tento čin rozbouřil mezinárodní politické pole, zejména Rusko, a hrozil přerůst ve válku. Krizi se podařilo zažehnat koncem února 1909, kdy Rakousko-Uhersko vyplatilo Osmanské říši odškodné ve výši 50 milionů korun.
Svévolný čin byl v Bělehradu přijat s rozhořčením. Srbští nacionalističtí intelektuálové a vojáci založili organizaci Obrana národa, jejímž cílem se stalo zlikvidovat rakouský vliv na Balkáně za pomoci propagandy a sabotáží. Srbští radikálové v armádě založili 9. května 1911 organizaci, jejímž cílem bylo sjednocení všech Srbů, čehož mělo být dosaženo i za použití násilí, s názvem Sjednocení nebo smrt. Do dějin vstoupilo její krycí jméno Černá ruka.
Existovalo i další hnutí, pro které se později ujal název Mladá Bosna. Jeho členy byli většinou mladí studenti a dělníci. Za svůj cíl považovali osvobození Bosny a Hercegoviny z rakouského područí a následně toužili sjednotit slovanské území podunajské mnohonárodnostní říše se Srbskem a Černou Horou. K naplnění svých cílů byli ochotni použít jakékoliv prostředky. Na scéně byla i další militantní skupina s názvem Omladina, jež chtěla zabít bosenského zemského místodržícího generála Oskara Potiorka.
Dne 17. února 1910 podepsal císař dlouho slibovanou bosenskou ústavu, na jejímž základě se Bosna a Hercegovina stala korunní zemí Habsburků a získala vlastní zemský sněm. Přesto většina pravomocí zůstávala nadále v rukou zemské vlády v Sarajevě a rakousko-uherského ministerstva financí.
Dvě kule
Samotný plán atentátu byl poměrně jednoduchý: muži se měli předem rozestavit po trase plánované jízdy následníka trůnu městem, která byla zveřejněna v tisku, a při vhodné příležitosti zaútočit pistolí či granátem. Atentátníci obdrželi 6 granátů, 4 pistole a dostatek munice, které jim byly předány 27. května 1914 v Bělehradu. Kromě toho dostali atentátníci také ampule s kyanidem, s jejichž pomocí měli v případě nezbytnosti ukončit své životy.
Na arcivévodu čekalo sedm ozbrojenců. Následníka měli zabít v den srbského národního svátku Vidovdan. Atentátníci se rozestavili podél 600metrového úseku na Appelově nábřeží, kudy měla následovníkova kolona projet dvakrát za sebou, a při první příležitosti zaútočit.
Jelikož panovalo pěkné počasí, zvolil si arcivévoda ke své cestě otevřený automobil se snímatelnou střechou. Kolonu tvořilo sedm automobilů, arcivévoda jel ve třetím z nich. Na předním sedadle seděl hrabě Harrach, nouzové sedátko obsadil Potiorek a arcivévoda s Žofií se usadili vzadu.
Atentátníkům jejich plán napoprvé nevyšel. Kolem 10. hodiny se vůz přiblížil k Nedeljko Čabrinovičovi, který aktivoval časovou roznětku a rozmáchlým pohybem granát hodil. Řidič Lojka si všiml letícího předmětu a instinktivně přidal plyn, takže bomba sklouzla po střeše vozu a spadla na silnici, kde explodovala. Atentátník polkl kapsli s kyanidem, jenže ten neúčinkoval a přítomní policisté jej bez problémů dopadli.
Kolona s následníkem pokračovala na radnici, kde si arcivévoda neodpustil kousavou poznámku: »Člověk přijede do Sarajeva na návštěvu a je přivítán bombami! To je skandál!« Žofie byla z celé situace velmi rozrušena a prosila manžela, aby cestu zrušil. Po chvíli váhání však následník nařídil pokračovat, a tak se kolona vozů znovu vydala do města. Atentátníci udělali řadu chyb a k druhému smrtelnému útoku došlo jen náhodou, když vůz s následníkem špatně odbočil. Řidič Lojka musel s vozem zastavit a couvat, což byla ideální příležitost pro Principa, který jen náhodou stál poblíž.
Princip vytáhl revolver a z bezprostřední blízkosti vypálil dvě rány. První rána byla zřejmě určena rakousko-uherskému generálovi Potiorkovi. Pronikla však karosérií a zaryla se přes korzet do pravého boku Žofii, načež jí roztrhla žaludeční arterii. Druhá kulka pronikla pod límcem do arcivévodova těla, protrhla mu krční tepnu a uvízla v páteři (úsloví hovořící o »sedmi kulích jako v Sarajevu« známé z Haškova Švejka tedy neodpovídá realitě). Atentátník spolkl jed, který ale ani v tomto případě neúčinkoval.
Ihned po atentátu hnal Lojka auto nejvyšší rychlostí do sídla bosenské vlády a hrabě Harrach cestou stále utíral kapesníkem arcivévodovi krev ze rtů. Po příjezdu už mohli lékaři v 10.50 hodin konstatovat smrt Františka Ferdinanda i Žofie.
Sarajevský tribunál
Bezprostředně po činu se rakousko-uherským úřadům podařilo všechny atentátníky pozatýkat, kromě Muhameda Mehmedbašiče, jemuž se povedlo uprchnout do Srbska.
Soud se spiklenci, jejich pomocníky a členy konspirační sítě, který vešel do historie pod názvem Sarajevský tribunál, se konal od 12. do 23. října 1914 a byl v tisku ostře sledován. Ke konečnému vynesení rozsudku došlo 28. října 1914. Gavrilo Princip, Nedeljko Čabrinovič, Trifko Grabež byli odsouzeni k těžkému žaláři na 20 let. Vaso Čubrilovič k těžkému žaláři na 16 let, Cvjetko Popovič k těžkému žaláři na 13 let. Z 25 obžalovaných došlo k osvobození devíti z nich a z pěti rozsudků smrti byly vykonány pouze tři, z nichž se jen jeden týkal přímo člena skupiny atentátníků, Danila Iliče, protože jako jediný z nich dosáhl plnoletosti. Rozsudky smrti byly vykonány v Sarajevu 3. února 1915.
Po vypuknutí první světové války byli prominentní vězni preventivně umístěni do vnitrozemských trestnic monarchie. Šest z nich, včetně Principa, Gabrinoviče a Grabeže, skončilo v pevnosti v Terezíně, kde je přísně střežili. Princip zemřel 28. dubna 1918 na následky nemoci a pobytu ve věznici. Největší štěstí z atentátníků měli Cvjetko Popovič (zemřel v Sarajevu 9. června 1980) a Vaso Čubrilovič (zemřel jako poslední pachatel sarajevského atentátu 11. června 1990 ve věku 93 let), které z vězení brzy propustili. Soudu se jako jediný vyhnul Mehmedbašič, který ale byl roku 1941 chorvatskými ustašovci zatčen, mučen a 29. května 1943 zavražděn.
Řetězová reakce
Pro 84letého císaře Františka Josefa nebyla světová válka prvním konfliktem, do něhož se pouštěl. V mládí zažil války v letech 1848-1849, 1859 a poslední velký konflikt s Itálií a Pruskem přišel v červnu 1866. Itálie byla toho roku poražena na souši i na moři, ale rozhodující střetnutí s Pruskem v Čechách skončilo 3. července katastrofou u Hradce Králové.
Vypuknutí války koncem července 1914 bylo Rakousko-Uhersku oznámeno několika významnými dokumenty podepsanými císařem Františkem Josefem I. Šlo o mobilizační vyhlášky o částečné mobilizaci osmi armádních sborů, tedy téměř poloviny rakousko-uherského vojska, a 31. července 1914 nařídil všeobecnou mobilizaci (mírový stav c. k. branné moci zahrnoval celkem 4,150 milionu mužů). Tím uvedl do pohotovosti válečné loďstvo, zeměbranu a zbývajících osm armádních sborů, a 28. července 1914 především proslulý manifest Mým národům. Bylo to oficiální propagandistické zdůvodnění vypuknutí války se Srbskem. Podobné dokumenty však vydávaly i další bojující státy.
Rakousko-uherské vyhlášení války Srbsku spustilo mezi evropskými mocnostmi řetězovou reakci. Dosud lokální problém odehrávající se na Balkáně získal nové rozměry 1. srpna 1914, když Německo vyhlásilo válku Rusku. Mechanismus spojeneckých smluv zafungoval, takže 3. srpna vyhlásilo Německo válku Francii a o den později zase Británie Německu poté, co německé armády vtrhly na území neutrální Belgie.
Vypukl tím válečný konflikt dosud netušených rozměrů, který nakonec stál životy 10 milionů lidí a zcela proměnil politickou a geografickou situaci na evropském kontinentu.
Tabulka:
CESTA K VELKÉ VÁLCE
1882 Trojspolek mezi Německem a R-U připojením Itálie
1907 Trojdohoda mezi Francii, Velkou Británii a Ruskem
1908 anexe Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uherskem
1912-1913 první a druhá balkánská válka
28. 6. 1914 atentát na arcivévodu s chotí
23. 7. 1914 R-U deklarovalo srbské vládě ultimátum
28. 7. 1914 R-U vypovědělo válku Srbsku
31. 7. 1914 R-U přistoupilo k všeobecné mobilizaci
1. 8. 1914 Německo vyhlásilo válku Rusku
3. 8. 1914 Německo deklarovalo válku Francii
4. 8. 1914 Velká Británie vypověděla válku Německu
6. 8. 1914 R-U vyhlásilo válku Rusku
ČESKÁ STOPA
*Žofie Marie Josefína Albína, rozená hraběnka Chotková z Chotkova a Vojnína, po sňatku povýšená na kněžnu a roku 1909 na vévodkyni z Hohenbergu, byla česká šlechtična pocházející ze šlechtického rodu Chotků. Dne 1. července 1900 uzavřela v Zákupech morganatický (nerovnorodý) sňatek s rakouským arcivévodou a předpokládaným následníkem trůnu.
*František Ferdinand d’Esté, rakouský, uherský a český korunní princ, v zemích Koruny české vlastnil panství a zámky Konopiště a Chlum u Třeboně.
*František Maria Harrach byl c. k. tajným radou, poslancem moravského zemského sněmu a důstojníkem. Byl pobočníkem a důvěrníkem následníka trůnu, kterého v Sarajevu v roce 1914 doprovázel a jemuž zapůjčil svůj luxusní automobil, ve kterém byli arcivévoda s manželkou zastřeleni. Vlastnil rozsáhlé velkostatky Velké Meziříčí a Janovice u Rýmařova.
*Za volantem seděl řidič Leopold Lojka, který spolupracoval s vyšetřovateli, vystoupil jako svědek a pomohl usvědčit Principa. Rakousko-uherský císař Karel I. věnoval Lojkovi za jeho služby částku 400 tisíc korun, které řidič použil na zakoupení hospody v Brně. Zemřel v Brně 18. července 1926 na chronický zánět ledvin ve věku pouhých 40 let (automobil nebyl už nikdy použit a dnes je součástí sbírek Vojenskohistorického muzea ve Vídni).
*Po vypuknutí Velké války bylo šest účastníků, odsouzených za atentát na následníka trůnu a jeho manželku, umístěno v Malé pevnosti Terezín v Čechách.
Svatomír RECMAN, (mh)
