Feminismus není sprosté slovo

Devatenácté století bylo dobou převratných změn ve velké politice, životním stylu a postavení žen ve společnosti. Velká politika byla sice stále doménou mužů, ale ženy se začaly pomalu prosazovat. Vžitá představa o roli ženy ve společnosti se začínala zvolna měnit. Dívkám se otevírala možnost vzdělávání na nejrůznějších typech dívčích škol (první dívčí gymnázium ve střední Evropě Minerva, založená E. Krásnohorskou), uplatnění na trhu práce a seberealizace v ženských spolcích, literární tvorby, zakládání a vedení časopisů určených ženám.

Rysem vlastenectví

Charakteristickým rysem českého ženského hnutí bylo vlastenectví. To způsobilo opožděný rozvoj českého feministického hnutí, pozvolný a nenásilný průběh českého ženského hnutí s pozdějším prosazením nároků žen ve srovnání se zeměmi západní Evropy. Zde ženy vlasteneckou otázku neřešily a bojovaly »pouze« za rovnoprávnost. Tento charakteristický rys českého ženského hnutí vedl ženy ke spolupráci s muži v počátečním prosazování požadavků žen. V této době bylo podporováno vzdělávání žen, aby byly schopné vychovávat a vzdělávat novou generaci v rodném jazyce.

Feministické myšlenky propagoval Vojtěch Náprstek nebo Tomáš G. Masaryk. Významnou úlohu při podpoře ženského vzdělávání a práce sehrál Ženský výrobní spolek založený v roce 1871, protože podporoval založení dívčí průmyslové školy. Spolek založila Marie Palacká Riegrová, Sofie Podlipská a Karolina Světlá. Mezi obhájkyně zaměstnávání a vzdělávání žen patřila také Eliška Krásnohorská. V roce 1890 stála u zrodu dívčího gymnázia Minerva.

Ve 30. letech 20. století pomalu přibývalo vysokoškolsky vzdělaných žen – právniček, lékařek a vědkyň různých oborů. První doktorát získala v roce 1901 Marie Zdenka Baborová (filosofie), Marie Fabiánová (matematika) a Anna Honzáková (medicína). Dalšími právy, která teď byla na řadě, byla politická práva. V roce 1912 byla ženám povolena účast v politických stranách a spolcích. Vznikl Výbor za volební právo žen, který v roce 1912 nominoval za Národní stranu svobodomyslnou kandidátku Boženu Vikovou Kunětickou. Ta byla zvolena do českého sněmu jako vůbec první poslankyně ve střední Evropě. Bohužel nebyla vpuštěna do parlamentu. Až v roce 1918 byla spolu s Eliškou Krásnohorskou a Františkou Plamínkovou zvolena do Senátu.

Ve válkách ženy na místa mužů

Ženy získaly v Československé republice volební právo v roce 1920. Rovnost žen a mužů byla zakotvena v paragrafu 106 první ústavy. Definitivním přelomem v nahlížení společnosti na ženy jako na slabší pohlaví, které je pro většinu profesí nevhodné, byla první a zvláště druhá světová válka. V této době, kdy museli být muži na frontě, ženy začaly vykonávat většinu profesí, a to i těch, které byly do té doby považovány za čistě mužské. Po druhé světové válce došlo v západních společnostech k hospodářskému rozmachu a muži byli znovu schopni své ženy uživit. To mělo za následek opětovnou snahu »zahnat« ženy do domácností. Do představ společnosti o roli ženy se vracela představa, že štěstí ženy spočívá výhradně v péči o děti a manžela. Ženy si připadaly v důsledku tehdejší rétoriky »vadné«, když se necítily šťastné a vnitřně naplněné při vykonávání domácích prací.

Pokrok 20. století

V 60. letech dvacátého století se začala formovat druhá vlna feministického hnutí. Hlavním cílem bylo právo ženy na větší kontrolu nad vlastním tělem a přístup ke všem profesím. Ženy si současně uvědomily, že jen legislativní uzákonění jejich práv zcela neřeší samu podstatu problému. Začaly se proto více zabývat i změnou kultury a myšlení společnosti.

V socialistickém Československu byly tyto výdobytky zaváděny shora, ať už šlo o uzákonění práva na potrat v roce 1958 nebo o rovný přístup k povoláním. Nový zákon o rodině, který ustavil důslednou rovnoprávnost ženy a muže, vstoupil v platnost již 1. ledna 1950! Mimochodem rodinný zákon stejného emancipačního dosahu byl v západním Německu uzákoněn až v roce 1977. Socialistické režimy byly v uskutečňování rovnoprávnosti ženy a muže v 60. letech minulého století mnohem dál než »demokratické« státy evropského Západu. Západní feministky po těchto výdobytcích často závistivě šilhaly. Jednalo se především o hospodářskou nezávislost ženy na muži a její z toho vyplývající vlastní status, vysoká úroveň vzdělaní i kvalifikace a také skutečnost, že ženské tělo nebylo veřejným majetkem a žena pouhým sexuálním objektem. Na nic z toho ženy v zemích kapitalistického Západu nedosahovaly, protože byly stále ještě i v legislativě definovány svými povinnostmi v manželství a rodině. Rovnost mužů a žen tak byla v podmínkách tehdejšího socialistického Československa myšlena skutečně vážně.

Myšlení společnosti ale zůstávalo stále patriarchální. Ženy kromě práce v zaměstnání, na kterou získaly právo, musely ještě většinou samy v tzv. druhé směně zastat péči o děti, manžela, staré rodiče a domácnost. Naštěstí jim velkou pomocí byly státem dotované jesle, školky, školní kluby, družiny a zájmová činnost všeho druhu. Měly však rovný přístup ke vzdělání a postupně zaujímaly pozice ve všech oblastech života společnosti. Feministické hnutí se postupně z velké části přesunulo na univerzitní půdu, kde se stalo vědním oborem. Ve 20. století postavení žen ve společnosti tak dosáhlo obrovského pokroku.

Po roce 1989 oslabení

Rokem 1989 ženy paradoxně oslabily. Muži totiž v podnikání a komerci v 90. letech společensky posílili. Došlo k návratu dominance mužských vzorů chování a jednání. Nástup kapitalismu byl zpočátku provázen nesmyslným masovým rušením dětských zařízení s představou o návratu žen do domácnosti. Nastoupil u nás dosud nebývalý sexismus a stal se téměř normou i v nejvyšších patrech politiky. Ženy jsou dnes v téměř rovnocenném postavení s muži a mohou vykonávat jakékoliv povolání, protože profese již nejsou striktně rozděleny na mužské a ženské. Dokonce máme více vysokoškolsky vzdělaných žen než mužů. Ženy se také stále více prosazují na vedoucích postech.

I když ženy dosáhly výrazných úspěchů ve veřejné sféře, stále nelze hovořit o úplném vyrovnaném postavení s muži. Například v odměňování, kdy za srovnatelnou práci mají o 20 procent nižší platy a mzdy. Společnost navíc stále předpokládá, že péče o děti a domácnost je především jejich záležitostí. Velkým problémem také je, že feminizace některých profesí, jako je školství, zdravotnictví nebo sociální služby, má negativní dopad na prestiž a mzdové ohodnocení těchto profesí. Samostatnými kapitolami jsou pak přetrvávající nízké zastoupení žen v politice a rozhodovacích procesech vůbec, problémy slaďování pracovního a rodinného života i fenomén feminizace chudoby.

Soňa MARKOVÁ