Východisko viděly v možnostech dívek vzdělávat se

Komise žen ÚV KSČM uspořádala v sobotu 23. dubna v Praze další ze svých osvětových seminářů pro ženy. Tentokrát se seminář věnoval letošním výročím význačných českých literátek a ženských buditelek Boženy Němcové (1820-1862) a Elišky Krásnohorské (1847-1926). Hlavní část obstarala svou poutavou přednáškou promovaná historička Marie L. Neudorflová, Ph.D., jež je autorkou knihy České ženy v 19. století.

Úkolem dr. Neudorflové bylo poukázat na důležité sdílené ideály a snahy Boženy Němcové a Elišky Krásnohorské (vlastním jménem Alžběty Pechové). »Jejich ideály byly sdíleny stále větším počtem žen, ale i mužů. Přesto obě tyto ženy byly ve svých emancipačních snahách průkopnicemi, probojovávaly emancipační cestu pro ženy v nelehkých, částečně rozdílných podmínkách, existenčně těžších pro Němcovou. Výsledky jejich úsilí byly pro postavení žen nezastupitelné, jako by na sebe navazovaly,« konstatovala historička a dále uvedla:

Věkově od sebe byly více jak generaci vzdálené.Krásnohorská se narodila rok před revolucemi 1848, kdy Němcová už několik let psala, sbírala pohádky a pověsti, starala se s láskou o čtyři děti. Krásnohorská vstupovala na český Parnas, když Němcová byla již rok pohřbená na Vyšehradě. Nikdy se nesetkaly.

Společné bylo vlastenectví

Především je pojila společná víra v pozitivní potenciál českého národa, vědomí velkých osobností evropského formátu, které navzdory podmínkám přispívaly k úrovni českého národa, ba dokonce k civilizační úrovni, bránily národ před destruktivními tlaky, léčily jeho ubité sebevědomí, sebedůvěru a sebeúctu. Již v době, kdy žila Němcová, mnoho ze zakázané české historie, konkrétně reformační, bylo známo, méně bylo známo z obrozeneckého procesu, jehož hlavní osobnosti ale znaly důležité spisy Jana Husa a dalších reformátorů. Samozřejmě tím víc o pozitivní české historii věděla Krásnohorská a její generace, neboť její doba byla, alespoň většinou, mnohem svobodnější než doba, v níž žila Němcová.

Společnou ideou generací obou žen bylo vlastenectví, úsilí přes všechny překážky a politický a národnostní útlak vlastními silami rozvíjet úroveň českého národa, zvláště kulturní, což znamenalo důraz na znalosti, a to i historické, na vzdělání. Je pozoruhodné, jak realistické obě ženy byly. Bylo důležité, že měly podporu řady osvícených mužů.

Zraňoval ji těžký úděl

Božena Němcová dostala základy svého češství v dětství, od babičky, z venkovského prostředí, ve kterém vyrůstala, a bylo posíleno vlastenectvím jejího muže Josefa Němce, brzy i vlasteneckými intelektuály v Praze. Od psaní básní a pohádek přešla ke skutečnému životu. Téměř první polovinu života žila pod polickým absolutismem Metternicha spojeným s mocenským netolerantním vlivem jezuitů. Druhou půlku života, s výjimkou několika let kolem revolucí roku 1848, prožila pod bachovským absolutismem, ještě více protičeským. Hluboce se jí dotýkalo, že Němci a vláda považovali Čechy za »nárůdek« bez historie a kultury, neschopný vzdělání, méněcenný, určený k poněmčení a zániku. Vnímala jako nespravedlivé jeho nerovnoprávné postavení v českých zemích, kde Němci tvořili jen jednu třetinu, ale měli všechna privilegia a moc.

Svou tvorbou začala odkrývat české tradice, kulturu, pověsti, zvyky, život obyčejných lidí, jeho moudrost s prvky praktického zdravého rozumu a vzdělání. Zraňoval ji těžký životní úděl většiny, která se nikdy dosyta nenajedla. Polovina dětí umírala do šesti let věku. Svými povídkami a novelami odkrývala kulturní i historickou identitu Čechů, čehož se Němci a vláda báli, neboť jejich znalost začala být také zdrojem síly bránit se jejich moci, zvláště germanizačním tlakům. Do Vídně začala brzy chodit udání, že se paní Božena stýká se sedláky, a vláda začala snižovat jejímu muži plat za účelem zničit celou rodinu.

Ještě více odhalují o Němcové a situaci Čechů v 19. století její soukromé dopisy (z dochované korespondence vydané čtyři díly). Největší bolestí byl nedostatek a kvalita vzdělání v češtině, učitelé byli většinou nekvalifikovaní. Němcová zmiňovala i tlaky katolické církve, zvláště jezuitů, aby se ve školách neučil přírodopis, že údajně podkopává náboženskou víru.

Zvláště důrazně poukazovala na negativní důsledky naprosté nevzdělanosti žen, což se promítalo i do výchovy dětí. Němcová poukazovala na potřebu vzdělání a měla za zlé vládě, že se o vzdělání lidí nejen nestarala, ale dokonce bránila iniciativě českého národa. S pomocí přátel se jí podařilo, aby její čtyři děti dostaly vzdělání, většinou několikaleté soukromé po absolvování povinné šestileté školní docházky, aby se v dospělosti mohly slušně uživit.

Trnitá cesta k dívčím školám

Krásnohorská žila v poměrně volnějším období. Vnitřní i vnější tlaky si vynutily roku 1867 podstatné změny politického systému, včetně zavedení omezeného konstitucionalismu a parlamentarismu, povinné osmileté školní docházky i v mateřských jazycích, určitých práv a svobod. Těch se Češi rychle chopili k zakládání českých středních škol, a to i dívčích, které ale vláda v podstatě finančně nepodporovala. Ženy se v tomto ohledu staly brzy velmi aktivními, opět podporovány řadou osvícených mužů. Cesta k založení každé dívčí školy však byla trnitá. Založení každé školy záviselo na povolení od vlády, což nebylo snadné získat. Zároveň Češi neměli silnou zámožnou vrstvu. Napřed museli založit výrobní spolek, který se, kromě jiného, staral o veřejné sbírky, vždy na určitou školu. Práce to byla mravenčí, ale úspěšná. Nejúspěšnější bylo zakládání školy či kurzů vztahujících se k domácím dovednostem a směřujících k ekonomické samostatnosti žen. Pro několik ženských spolků pracovalo několik set žen po celém českém království. Chudý český národ nelitoval peněz aobětí na vzdělání svémládeže.

Čekala 20 let!

Eliška Krásnohorská pocházela z řemeslnické, poměrně úspěšné rodiny, dokonce chodila do 12 let do soukromé školy. Ale hlavně hodně četla. Byla nesmírně nadaná, žel po 14. roce věku neměla už žádnou možnost dalšího vzdělání. Nikdy nepřijala myšlenku, že žena je tvor méněcenný, ale viděla, že je jen obecně zanedbaný. Tak jako Němcová, východiskoviděla v možnostech dívek vzdělávat se podobně jako chlapci. A tomuto cíli Krásnohorská věnovala plně svůj život.

Svou tvorbou přispívala k širšímu sebepoznání čtenářů a čtenářek, jako redaktorka psala kritické články do Ženského světa a do Ženských listů, obhajovala ženské emancipační hnutí, byla činná v Českém výrobním spolku a Ženském klubu českém. Pevně věřila ve stejný intelektuální potenciál žen, jako měli muži, a odporovala všem katolickým a konzervativním názorům na roli žen.Od 60. let jejím největším snem bylo, aby se mohlo založit české dívčí gymnázium. Pevně věřila, že jeho existence by umožnila dívkám studovat na Univerzitě Karlově, alespoň na humanitních fakultách. Dvacet let čekala na svou příležitost!

Ve svých pamětech Krásnohorská několikrát vzpomíná, jak bylo bolestné dívat se na 200 dívek vycházejících z vyšší průmyslové školy s vynikajícím prospěchem, ale bez možnosti se dále vzdělávat. A začala tedy roku 1889 pracovat na založení gymnázia. Pro spolupráci získala vynikající muže, včetně ředitele chlapeckého gymnázia Františka Prusíka. Velkou oporou jí byli spisovatelka Karolína Světlá, Vojta Náprstek a další skvělí lidé. Napřed založili spolek Minerva. Vzhledem k tomu, že při volbách do českého sněmu získali Češi většinu nad Němci, nebylo nebezpečí, že by sněm založení gymnázia blokoval.

Vypracovala a uveřejnila v Ženských listech provolání pro veřejnost, aby lidé podpořili podpisem na petici vznik gymnázia. Petici pro vládu podepsalo 4810 osob. Krásnohorská dovedla zacházet profesionálně s financemi a propočetla také náklady, výdaje i výši školného, dokonce našla i dvě místnosti, kde škola mohla začít. Jen místodržitelství v Praze, které bylo německé, dělalo problémy.

Kytice s 53 růžemi pro Elišku

Školní rok 1890 začal kvůli velkým povodním v Praze až v polovině září. »V den zápisu se Krásnohorská vydala ke škole, ale v polovině cesty se vrátila s nesmírnou úzkostí, že se nepřihlásí dost studentek. Téměř se modlila, aby se přihlásilo pro začátek alespoň pět studentek. Odpoledne kdosi zaklepal, a když otevřela, stál tam Vojta Náprstek s kyticí 53 červených růží, za každou přihlášenou studentku jednu,« vyprávěla M. L. Neudorflová s dojetím.

Gymnázium Minerva mělo do první světové války řadu problémů, bylo dokonce před válkou přeorganizováno, ale skutečně otevřelo nejnadanějším a nejsvědomitějším absolventkám možnost studovat na Univerzitě Karlově, postupně na většině fakult.

(mh)