Rusko a svoboda

»Rusko je třeba zničit, aby Rusové mohli být svobodni«. To není můj výmysl, ale obsah komentáře, jenž byl minulý pátek zveřejněn na Seznamu. »Sibiř je příliš velké území, než aby mohlo patřit jednomu státu«. To první vymyslel český novinář ještě si pamatující, co se přednášelo na pražské fakultě sociálních věd, ale nic nevědoucí, co se dělo v pětačtyřicátém. To druhé je připisováno americké ministryni Madeleine Albrightové, která se nikdy od tohoto výroku nedistancovala. A tak se zpochybnění pravosti, protože vyvolal rozruch, ujal bývalý redaktor Svobodné Evropy a chvilku i šéfredaktor Lidových novin, kyjevský rodák Jefim Fištejn. Prý to vymysleli někde v Rusku.

Prý ovšem neznamená vědět. Oba citáty, jak vidno, jsou tedy zřejmě české provenience, protože onen komentátor a sama Madlenka Korbelová, jak se ministryně zahraničí USA kdysi jmenovala, se narodili tady, v českých zemích. Obě věty se vlastně doplňují.

Pokud by se uskutečnila vize v prvním citátu, mohla by platit i ta v druhém. Rusové by ovšem mohli být »svobodní«, ale bez svého nerostného bohatství.

Ministryně Albrightová se sice uskutečnění své vize nedočkala, ale zato dalších ulic pojmenovaných u nás jejím jménem ano. Jsme totiž mistři v přemalovávání tabulek. Jednu takovou jsme, tedy pražský primátor Pirát Hřib za asistence starosty šesté městské části »topáka« Koláře, už stačili vyměnit dokonce ve zmíněný pátek. A tak starý historický název Korunovační ulice, kde sídlí ruské velvyslanectví, rázem změnili v ulici Ukrajinských hrdinů. Je to další příklad, kdy historické názvy v tomto místě »vzaly zasvé«. Z důvodu politických ambic zmíněných pánů i jiná část zdejšího místopisu změnila staré historické jméno Pod Kaštany na »aktuálnější«, jakéhosi Němcova.

Kdybychom větu zmíněného komentátora vzali doslova, pak vize paní Madeleine by skutečně mohla být naplněna. Jenže jak toho dosíci, zní otázka. Na Sibiř nebo »jen« do Moskvy je například od Kyjeva dlouhá cesta a těžko by ji mohli uskutečnit »hrdinové z Azova«. Asi by se ovšem našli »čeští bojovníci«, kteří by se postavili po bok azovským batalionům. Ale stále by to bylo zatraceně málo. Rusové, jak známo, když se ocitnou v nebezpečí, se dokážou přímo geniálně sjednotit. Stačí si přečíst Tolstého Vojnu a mír či třeba Grossmanův Stalingrad. Jak by tedy chtěl komentátor ze Seznamu zničit Rusko, aby se mu to povedlo? Přejmenováváním pražských historických ulic, nebo spíš atomovými zbraněmi? To první nestačí, v to druhé se mně ani nechce věřit. Opravdu až sem by onen až příliš mladý komentátor chtěl dojít?

Jde mi však o ony »ukrajinské hrdiny«, po nichž je už dnes pojmenována část jedné české ulice. Jsou opravdu »hrdiny«? Mohou být hrdiny ti, kterým nad hlavou vlají postnacistické symboly a kteří se hlásí k odkazu Ukrajinské povstalecké armády – k banderovcům, či dokonce k SS? Kteří se ocitli na seznamu porušovatelů lidských práv dokonce vedeném v OSN? Jestliže podle pánů Hřiba a Koláře právě toto jsou naši hrdinové, pak je někde chyba a měli bychom, my ostatní, se začít bát. O Rusko nikoli, to si svou svobodu najde samo. Nepotřebuje k tomu prostředníka. Ale o nás, žijící tady uprostřed Evropy, o nás se bojím.

Můj poslední komentář budiž varováním. Už další pro Haló noviny nenapíši. Končí totiž jedna etapa, která nás staré, naši paměť a naše zkušenosti už nepotřebuje, a to nejen ve společnosti. Jinak za vše svým čtenářům, za jejich přízeň, moc a moc děkuji.

Jaroslav KOJZAR