Podané ruce

Pod tímto názvem vyšla v roce 1989 kniha o spolupráci mezi Východočeským krajem a Černigovskou oblastí, která leží na levobřežní Ukrajině, svého času převážně ruské. Nikdy by mě nenapadlo, že titul knihy dostane v roce 2022 zcela nový obsah.

Od roku 1966, kdy byla družba navázána, se ročně vypravilo na »Černigovštinu« asi 2000 občanů, a opačně do kraje »na Labi« přibližně stejný počet. Překážkou byla poměrně značná vzdálenost. Vlakem do Kyjeva a dalších 140 km po silnici. Zpočátku šlo o zdvořilostní návštěvy, později se na cestu vydávaly skupiny zemědělců, učitelů, výrobců hudebních nástrojů, kulturní soubory atd. Na dvou vysokých školách se zdokonalovali v konverzaci studenti ruštiny z královéhradecké pedagogické fakulty. V mnoha případech se navázala osobní přátelství. Těžiště spolupráce bylo tehdy na okresech – např.: Trutnov – Bachmač, Jičín – Mena, Ústí nad Orlicí – Ščors… V Hradci Králové byl postaven hotel Černigov, v Černigově hotel Hradecký.

Družba skončila z nepochopitelných důvodů po listopadu 1989. Po dlouhé přestávce se v současné době rozbíhá akce »sbírka na pomoc a obnovu partnerského Černihivu«. Jak dopadne, nevím, dnes již málokdo ví, co je Černigov, a dokonce si ho plete s Černobylem. Když jsem vedl odbory (Odborové sdružení ČMS), navštívil jsem ukrajinského velvyslance a poukazoval na velmi neutěšený stav ukrajinských dělníků – tehdy pracovali za taxu dolar na hodinu. Velvyslance to nezajímalo. Nabízeli jsme jim odborovou ochranu. Pamatuji na zahradní boudu před Chrudimí, kde skupina »gastarbajtrů« nocovala v létě, v zimě.

Černigovštinu jsem několikrát navštívil. Nedalekou Černobylskou atomovou elektrárnu dokonce třikrát. Velmi pozorně sleduji i vojenské aktivity v místech a městech, která osobně znám. Byl jsem hodně zklamán, že i město Černigov postavilo prapor extrémních nacionalistů, který bojoval podobně jako Azov na východě Ukrajiny. Pečlivě jsem vše dokumentoval.

V souvislosti s Ukrajinou mi jde však o něco jiného. Nelze ani spočítat, kolik lidí dnes na Ukrajině žije. V současnosti ji opustilo na pět milionů. Nic na tom nemění, že jde o lidi převážně ze západních oblastí.

Pokládám si otázku, kolik lidí se vrátí. Převážně se vylidňují města a jde o lidi v produktivním věku. Znám i ukrajinskou vesnici po rozpadu kolchozů. Žijí tam staří lidé, dnes samozásobitelé. Za chalupou políčko. Pěstují všechno pro skromnou domácnost. K půdě jsou zcela fixováni. Dokonce řada starých lidí se odmítla odstěhovat ze »zóny« kolem Černobylské JE.

Ptám se, kolik lidí se do své vlasti vrátí. Naše vláda vytváří podmínky pro dlouhodobý pobyt emigrantů. Někteří kupují i nemovitosti, vzdělávají se v češtině, dopravní podnik láká Ukrajince obrovskými plakáty v jejich rodném jazyce. Jiní začínají pracovat ve vědeckých ústavech, školách, o zdravotnictví nemluvě. Tomu se dříve říkalo »odliv mozků«.

Jaroslav ŠTRAIT