Nelze nepřetržitě tahat za nos všechny lidi

134

Rozhovor Haló novin s antifašistou a bývalým hasičem z povolání Rudolfem Valáškem z Brna

Oblastní výbor ČSBS Brno-venkov vydal na rok 2022 Kalendárium československého vlastence a odbojáře. Kromě stolních kalendářů, které pravidelně vydává Klub českého pohraničí, jsem nic podobného neviděla. Toto Kalendárium má podobu praktického kapesního diáře, přičemž na každé levé straně jsou podrobně popsána významná výročí daného týdne. Protože v záhlaví Kalendária je uvedeno i vaše jméno, musím se zeptat: Ten diář jste vymyslel vy?

Při sledování našich sdělovacích prostředků jsem nabyl přesvědčení, že podávají nevyvážené informace. Záměrně jsou některé informace z naší historie potlačovány či přehlíženy, a naopak jiné upřednostňovány, což mě jako člena Českého svazu bojovníků za svobodu a člena Slovanského výboru znepokojuje, když to musím vyjádřit slušně. Někdy mně program v televizi připomíná »připomínání naší slavné minulosti pod panstvím habsburských pánů«. I načasování bývá vždy inspirativní, když například zakončení seriálu o Marii Terezii jsme měli sledovat na Nový rok 2022.

Je přece i jiná minulost, stačí se seznámit se zprávou Josefa II. o stavu životních podmínek v Čechách a na Moravě, hladomory 1770 až 1772 apod. To byl pro mě impuls pro sestavení něčeho na způsob diáře, kde by si člověk mohl konfrontovat události daného týdne i z jiného pohledu, než jsou nám předkládány sdělovacími prostředky. Zkrátka nastavené zrcadlo. Rád bych připomenul slova amerického prezidenta Abrahama Lincolna: »Nějaký čas můžete tahat za nos všechny lidi, některé lidi neustále, ale nelze nepřetržitě tahat za nos všechny lidi.«  

Tvořil jste vše sám, nebo jste měl pomocníky? Kdo jsou autoři jednotlivých hesel? Kdo vybíral, jaké historické události ke každému týdnu zvolíte?

Výběr témat jsem volil z událostí, které se vážou k danému týdnu a které by mělyukázat, že je na co navazovat. Víte, v roce 2016 jsem vydal knížku o našem spoluobčanovi, který z protektorátu ilegálně odešel do Anglie, aby splnil vojenskou přísahu (Po stopách dělostřelce npor. Františka Urbánka). Pro ně to tehdy skutečně něco znamenalo. Při zpracování tohoto tématu jsem se snažil přijít na kloub tomu, jak je tehdy škola vychovávala k vlastenectví, že v dospělosti neváhali a jednali tak, jak jednali. Přitom jsem si porovnával i třídní katalogy ze školního roku 1924/25 z občanské nauky a jiné. Jako červená nit se zde táhla linie vlastenectví, spravedlnosti, lásky ke svobodě, poctivosti a pracovitosti.

A přesně tak si vzpomínám i na svoji paní učitelku Drašarovou, která nás tehdy v páté třídě v tomto duchu také vedla ve školním roce 1954/1955. Velice si cením toho, že jsem jednotlivá témata mohl konzultovat i s dalšími kolegy (především bratrem Kopečným) z Oblastního výboru ČSBS Brno venkov, kteří mně svými kritickými připomínkami pomohli vystihnout jádro popisovaného. Vzhledem k tomu, že jsem na diáři pracoval od začátku roku 2021, tak jsem některá témata vybral až v průběhu roku a to tak, že jsem reagoval na informace podávané tehdy ve sdělovacích prostředcích, a já je viděl jinak.

Některých akcí jsem se zúčastnil i osobně, například akce pořádané k připomenutí odsunu Němců z Brna nebo pietních aktů v Kounicových kolejích, kde byli zavražděni i někteří občané z naší vesnice, nebo věznice Breslau (Wroclav). Víte, když slyšíte od organizátorů, že nazývají pochod Němců z Brna do Pohořelic jako pochod smrti, a podsouvají tak veřejnosti srovnání s pochody smrti z koncentračních táborů, a my víme, že to bylo jinak (doporučuji knihu Vysídlení německého obyvatelstva z Brna ve dnech 30 a 31. května 1945 – Vojtěch Žampach), tak je chybou mlčet.

To máte na mysli brněnský podnik Meeting Brno, kde se například loni podařilo zneužít památky hrdinky našeho domácího protinacistického odboje Marušky Kudeříkové, dokonce ve spojitosti s Banderou. Protestujete proti takovému aranžmá?

Ano. Já jsem i Pohořelice během toho jejich pochodu navštívil, mám fotografie, vím, kdo tam hovořil apod. A to loňské umělé propojení Bandery s Marií Kudeříkovou na Meetingu Brno se mi absolutně nelíbí.  

Jaké máte ohlasy na vaše Kalendárium, komu je určeno a jak jste je financovali?

Pokud jde o financování, tak jsem byl rozhodnut, že to zaplatím ze svých zdrojů, ale po oznámení mého zámyslu na jednání OV ČSBS mě potěšilo, že vydání Kalendária se OV rozhodl finančně podpořit. A tak se také stalo. Vydávání publikací s odbojářskou tematikou nám umožnily dotace z ÚV ČSBS. Kalendárium bylo určeno našim členům a příznivcům, a bylo rozdáváno zdarma.

Ostatně OV Brno venkov je v tomto směru publikačně činný již mnoho let. Stačí si připomenout některé tituly například bývalého předsedy OV Ludvíka Horčici (Bojovali za hranicemi za svobodu vlasti, Zemřeli pro vlast), Petra Kopečného (Deprese a naděje), Jana Kuxe (Internační tábor Svatobořice) a další.

Mám ale obavy, že vydávání dalších publikací bude v následujících letech ohroženo, protože, jak víme, činnosti našeho svazu není současná Poslanecká sněmovna příznivě nakloněna.

Byl jsem několikráte dotazován, zda se náklady vrátily. Myslím, že se mnohonásobně vrátily ne penězi, ale projeveným zájmem o jeho obsah, a to od lidí nejen vysokoškolsky vzdělaných, z ČR a Slovenska, ale i od prostých lidí. Víte, když vám někdo napíše »Rudko, to by sa malo takto učiť na školách!«, tak to potěší, že práce nebyla marná. Dokonce se nějaký výtisk nějak dostal i ke krajanům v Kanadě, kteří jeho obsah kvitovali kladně.

Zajímavá je závěrečná stránka, kterou uvozují myšlenky ruského spisovatele a myslitele Dostojevského, německého kancléře Bismarcka a amerického zpravodajce Dullese. Proč takovýto mix? A proč právě na závěr?

Jistě jste si všimla, že u některých témat pokládám uživateli Kalendária otázku či úkol, aby si některé informace doplnil sám, či vyhledal na internetu a učinil konečný soud podle svého zjištění. Vzhledem k tomu, že u mě bydleli v roce 2017 Ukrajinci, se kterými jsem besedoval o situaci v jejich zemi, rozhodl jsem se tedy uvést na závěr pohledy tří významných osob, které k dané problematice a soužití Slovanů mají co říct. Protože jsem tušil, že nastává tzv. doba lámání chleba – Kalendárium bylo vytištěno v září 2021 – napsal jsem úplně poslední větu: »Srovnej si to s historickým a současným vývojem a rozhodni se, v čem má kdo pravdu.«

Čtenářka HaNo mi v době, kdy začala válka na Ukrajině, napsala: »To jsme my Slované tak hloupí, že nikdy nebudeme držet spolu? Trvá to už tisíc let a stále pokračuje. Vždy mezi nás vrazili klín, a proto nás je stále míň a míň.« Nesledujeme to i v té aktuální válce, kde se nesmyslně bijí dva slovanské národy, ačkoli Ukrajinci jsou jen obětí hybridní války USA proti Rusku?

Bohužel vaše otázka mě svádí k tomu, abych souhlasil s uvedenou čtenářkou, ale myslím si, že přece jen tomu nakonec tak nebude. Proto je třeba neustále poukazovat na rozpory mezi slovy a činy současných mocných, aby bylo vidět, kdo je kdo. Bohužel v dnešní době však vládnoucí garnitury mají pod kontrolou tzv. sedmou velmoc, a tak se objektivních informací lidem dostává poskrovnu, pokud vůbec se jich dostane. Pokud jde o mladou generaci, tak ta je nejzranitelnější, protože pro mnoho z nich je pravdou jen to, co jim řekne mobil.

Jako člen ČSBS se účastníte veřejných akcí. Jaká je situace v okrese Brno-venkov ohledně spolupráce svazu a dalších vlasteneckých organizací s místními samosprávami při přípravě pietních akcí?

Zkušenosti se samosprávou jsou rozdílné místo od místa. Některé obce dokonce podporují naše akce i finančně, a tak OV ČSBS mohl zorganizovat zájezdy na místa vztahující se k našemu boji za svobodu, ať už jsou to Lidice, Terezín, Breslau, krypta v kostele Cyrila a Metoděje v Praze, Ořechov apod. Potěšitelné je, že se těchto akcí zúčastňují i studenti. Za všechny mohu například jmenovat gymnázium v Ivančicích. Není tomu tak však všude. Bohužel například u nás v obci se pietního aktu k osvobození obce zúčastňují jen členové ČSBS, KSČM a někteří občané.

Chodíte do škol na besedy, za školní mládeží?

Snahou je uspořádat besedy i ve školách, ale přístup ředitelů škol je rozdílný místo od místa, jak jsem již uvedl. Přesto nás to nesmí odradit přiblížit onu těžkou dobu naší mládeži.

Kolik let jste byl profesionálním hasičem? Kdo vás z nejbližších spolupracovníků nejvíce ovlivnil?

K hasičům z povolání jsem nastoupil zjara v roce 1968, takže jsem zde v Břeclavi zažil i často vzpomínaný srpen. Původně jsem pracoval v konstrukci parních turbín v První brněnské strojírně, na kterou velice rád vzpomínám. Dobrovolným hasičem jsem však byl již od roku 1955, a tak bylo celkem logické završení mé životní dráhy tímto povoláním. Nakonec jsem skončil v Brně.

Nakolik jsem byl profesionálem, mohou odpovědět jiní, ale snažil jsem se odvádět práci co nejlépe. Dnes se pod toto označení schovávají mnozí, ale nemusí tomu tak být vždy. Znám mnoho dobrovolných hasičských sborů, jejich členové odvádějí práci na profesionální úrovni a nebýt jich nemohly by být některé velké mimořádné události vůbec úspěšně řešeny.

Pokud jde o vaši otázku na mé spolupracovníky, mohu konstatovat, že jsem měl v životě štěstí na přísné vedoucí, u kterých se nerozcházela slova s činy (v konstrukci Sladký, Hamal, v Břeclavi Holobrádek, Bouchner, v Brně Mackerle). Poslední dva byli aktivní v protifašistickém odboji a Mackerle přežil i vězení v Terezíně.

Nedávno jsme otiskli v Naší pravdě vaši vzpomínku na »brněnské inferno«, na rozsáhlý požár brněnské teplárny v roce 1975. Kolik požárů takového rozsahu jste jako hasič z povolání zažil?

To je častá otázka, ale to snad nikdo ani nepočítá a ten, kdo tak činí, má k tomu nějaký jiný důvod. Dlouhá léta jsem také pracoval na úseku zjišťování příčin požárů na úrovni kraje a tak znám i zákulisí celé řady velkých požárů a jiných mimořádných událostí v tehdejším Jihomoravském kraji. Někdy i humorných. Později i jako velitel jsem z titulu funkce převzal i řízení zásahu, tak jak to vyžadovaly předpisy. Dlouhé roky jsem také působil jako soudní znalec v tomto oboru, ale když se po roce 1991 začaly množit požadavky na zpracování posudku například jen na základě fotodokumentace shořelého nákladu auta na Ukrajině apod., tak na to jsem neměl žaludek a ukončil jsem tuto činnost.

Monika HOŘENÍ

FOTO – archiv autora