Rub a líc ukrajinské krize

Měsíční výročí napadení Ukrajiny ruskou armádou, závěry nedávného summitu NATO a Evropské unie spolu s bilaterálními jednáními snad již dostatečně ukázaly pravou tvář a smysl konfliktu, jednoznačně nejnebezpečnějšího pro světový mír a budoucnost lidstva. Na jedné straně je to bezprecedentní agrese Ruska vůči svému politicky, sociálně i ekonomicky devastovanému sousedu, obětnímu beránku, jemuž musí v zájmu demokracie pomoci celá Evropa, na straně druhé je to semknutí Západu proti státu, který ve snaze obnovit své velmocenské postavení neváhal přistoupit k prosazování své velmocenské politiky silou. Cui bono?

Zprávy z bojišť, jakkoli jsou viditelně zmanipulované a agresivně tendenční, v čemž vyniká zpravodajství České televize, potvrzují, že jako každá mince má i ukrajinská karta svou skrytou rubovou stránku. Přičemž, řečeno s Frédericem Bastiatem, co není vidět, je stejně důležité jako to, co vidět je. A to je dlouho očekávaná možnost srazit na kolena odvěkého rivala v boji o ovládání světa a nastolení nového světového pořádku pod obnovenou dominancí USA s patolízalstvím většiny států Evropské unie, v čelné řadě s kolaborantskou vládou ČR, které nevadí oslavování nacismu a krvavé běsnění ultranacionalistických a antisemitistických bojůvek počínaje pohrobky Stepana Bandery po vraždění příslušníků levice neonacisty z batalionu Azov. Konec konců oficiální pozdrav v ukrajinské armádě a používaný všemi vládními činiteli »sláva Ukrajině, hrdinům sláva« byl zaveden a používán právě hordami OUN a obnoven předchůdcem současného prezidenta. Současnému to nevadí, stejně jako vraždy a pogromy ve Lvově, Kyjevě či aktuálně v Oděse. Proč? Není to součást globálního tažení proti silám pokroku za monopolární svět v péči strýčka Sama?

Vraťme se k nám, domů. Nejsou i u nás flagrantní příklady dvojího vidění reality? Člověk s jiným názorem není stoupenec menšinového názoru, ale téměř zločinec, od něhož je třeba se distancovat. Při oslavných tirádách o našem skvělém jednání s běženci a bezprecedentní vstřícnosti vůči nim zůstává jaksi v pozadí vzpomínka na několik stovek bezprizorných dětí ze Sýrie, které jsme odmítli přijmout jako »bezpečnostní riziko«. Má snad pravdu anonymní poslanecký blbeček tvrdící, že konečně dostanou »Rusáci« za ucho za srpen 1968? Jakou asi má lidskou hodnotu ministr volající po dalším a dalším zvyšování  výdajů na zbrojení, na sociální podporu běžencům a vytváření optimálních podmínek pro jejich údajnou integraci (když sami tvrdí, že se chtějí vrátit) a zapomíná dodat, že desítky miliard Kč celkem na pomoc Ukrajině a vyšší péči preferovaným Ukrajincům zaplatí i ti naši nejchudší spoluobčané.

Ladislav ŠAFRÁNEK