Jedna Ukrajina, nebo dvě Ukrajiny?

Kdo nepřemýšlel o tom, jak stereotypní a zavádějící jsou pojmy národní identity? Někdo si může myslet – je to Američan, nebo je to Francouzka, či támhleti jsou Japonci, a tak dále. Víme, že takové identity se při bližším zkoumání rozmazávají a rozplývají. Ukazuje se, že existuje mnoho různých druhů Američanů. Jsou například rudí Američané a modří Američané a bílí Američané a černí Američané, bohatí Američané a chudí Američané, mladí Američané a staří Američané, věřící Američané a sekulární Američané, a tak dále a tak dále. A není pochyb o tom, že existuje stejně mnoho druhů Francouzů, Japonců, a tak dále.

Otázkou je, zda národní identita může obsahovat všechny své podidentity a udržet se, aby se nerozpadla. Někteří se dokonce obávají amerického rozchodu kvůli rozdílům mezi rudými a modrými státy. Co pak lze říci o ukrajinské identitě? Určité vodítko může poskytnout následující historický náčrt. Nejstarší zprávy o lidu zvaném Rusové – Rus – obsahují příběhy severských (varjažských nebo švédských) knížat a slovanských měst, zejména Novgorodu a Kyjeva. Kníže Rurik založil dynastii vládnoucí Novgorodu a jeho nástupce Oleg koncem 9. století dobyl Kyjev. Rurikova knížata učinila Kyjev svým hlavním městem a přijala konverzi k pravoslavnému křesťanství v čele s patriarchou v Konstantinopoli. Rusové se začali odlišovat jako východní slovanští mluvčí, na rozdíl od Poláků, Čechů, Slováků, Chorvatů, Srbů, Bulharů a dalších, kteří mluvili západními a jižními slovanskými jazyky.

Dobyvatelé Litevci

Středověká Kyjevská Rus trvala 400 let, dokud nebyla ve 13. století svržena a obsazena mongolskými nájezdníky. O 200 let později, v roce 1480, Ivan, velkokníže moskevský, s pomocí Litevců nakonec porazil posledního z Mongolů. Byli to však Litevci, nikoli Ivan, kdo se vrhl na dobytí zbývajících zemí východních Slovanů včetně dnešního Běloruska a Ukrajiny až k Černému moři. Rozhodli se upevnit své dobytí dynastickým spojením v roce 1385, ne s nově osvobozenými zeměmi Novgorod a Moskva od Mongolů, ale s Polským královstvím, což byl krok zpečetěný jejich konverzí ke katolické, nikoli k pravoslavné víře.

Pěšák v pomalém slučování

Ukrajina se stala pěšákem v pomalém slučování Litvy a Polska. Jako součást jejich úplného sjednocení podle Lublinské smlouvy v roce 1569 byla celá Ukrajina převedena do Polského království. Východní Ukrajina byla později vyrvána z Polska Ruskem poté, co se vzbouření kozáci v polovině 17. století obrátili o pomoc na Moskvu. Západní Ukrajina však zůstala součástí Polska až do rozdělení země na konci 18. století, kdy velká část západní Ukrajiny nepřešla do Ruska, ale do toho útvaru, co se stal Rakouskem-Uherskem. Zbytek Ukrajiny se dostal pod ruskou nadvládu, jež pokračovala po většinu carského a sovětského období, až do roku 1991, kdy celá Ukrajina zjistila, že po pádu Sovětského svazu získala víceméně kontumačně nezávislost. Ukrajinská lidová republika krátce vznikla ve zmatku po ruských revolucích v roce 1917, ale byla rychle pohlcena zpět do Sovětského svazu, zatímco rakouská část západní Ukrajiny byla ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století začleněna do znovuzrozeného polského státu.

Neochota podělit se o výsady

Intervence Litevců ve 14. století, jež dostala většinu Ukrajiny pod polsko-litevskou nadvládu na zhruba 500 let, měla dopad, který dvě stě následujících let ruské nadvlády nebylo schopno vymazat. Převážně katolická polsko-litevská aristokracie vládla nad převážně pravoslavným ukrajinským rolnictvem. Ukrajinští vůdci však usilovali o paritu s Poláky a Litevci, částečně proto, aby získali demokratické svobody a privilegia, kterých požívala polská a litevská šlechta. To vše bylo v příkrém kontrastu s ponurými obětinami tyranských carů, jako byl Ivan Hrozný v Moskvě. Politický a kulturní příklon k Západu i mezi pravoslavnými Ukrajinci se projevil v založení Jednotné církve v roce 1596, skrze niž mnoho pravoslavných skupin, zejména na západní Ukrajině, přijalo autoritu papeže, ale jinak zachovávalo pravoslavné rituály a praktiky.

Neochota Poláků a Litevců podělit se o své výsady a svobody a udělat z Ukrajinců rovnoprávné partnery ve Společenství národů se ukázala být zkázou Společenství. Masivní kozácké povstání na Ukrajině v roce 1648, vedené Bohdanem Chmelnickým, se obrátilo k Rusku až poté, co se nepodařilo dosáhnout s Poláky a Litevci smíru přes jejich rozhořčení. Výsledkem byla ztráta východní Ukrajiny ve prospěch Ruska, potvrzená Andrusovskou smlouvou v roce 1667. Ale západní Ukrajina nejenže zůstala v polském Litevském společenství až do konce 18. století, ale její jádro (včetně toho, co polsky mluvící lidé nazývají městem Lwow, kterému Němci říkají Lemburg a Ukrajinci Lvov) pokračovalo jako součást Rakouska-Uherska, než se stalo součástí nově obnoveného polského státu mezi světovými válkami. Nakonec bylo po roce 1945 poprvé začleněno do Sovětského svazu ovládaného Rusy.

Hluboké rozdíly

Dnes jsou západní Ukrajinci převážně ukrajinsky mluvící a převážně západně orientovaní. Jejich dějiny a geografie jim daly více zkušeností s relativně otevřenými společnostmi Západu než lidem na východní Ukrajině. Jsou spíše nacionalisté a protiruští, s více než nádechem fašismu, jak dokazuje pokračující popularita pronacistického kolaboranta z druhé světové války Stepana Bandery. Východní Ukrajina – země východně od řeky Dněpr a podél pobřeží Černého moře včetně Oděsy – je naproti tomu převážně rusky mluvící a možná pevněji pravoslavná a více se obávající evropské invaze než dominance z Moskvy. Bylo to konec konců právě zde, v oblasti Donbasu, kde proruský odpor proti převratu z roku 2015, který svrhl proruskou ukrajinskou vládu, ztvrdl v otevřenou vzpouru a odtržení, což vedlo k současné ukrajinské válce.

Jsou-li rozdíly mezi západní a východní Ukrajinou tak hluboké, jak tato historie naznačuje, pak se jako pravděpodobný výsledek příběhu jeví dvě Ukrajiny: nezávislý stát západní Ukrajiny a ruská provincie východní Ukrajiny, zhruba rozdělená podél řeky Dněpr a rozdělující současnou zemi na polovinu. Je-li však společná ukrajinská kultura schopna tento rozvratný historický materiál překonat, pak by se jako logický výsledek jevila Ukrajina spojující Západ a Východ.

Ukrajinská identita

Je možné, že hrdinství prezidenta Volodymyra Zelenského tváří v tvář ruskému vstupu, stejně jako jeho vedení, vyvolává odhodlaný odpor Ukrajinců v úvodních fázích války, mohlo by dobře věštit symbolické znovuzrození země dostatečné k vytvoření národní identity, která přesahuje užší obavy, obavy a touhy, které dlouho ovládaly západní a východní Ukrajinu. Zda Zelenskyj bude nadále podporovat násilný odpor vůči Rusku, bude mučen, odejde do exilu, nebo přizpůsobí nenásilný či gándhistický přístup k odporu, do značné míry určí dlouhodobý běh událostí. To vše se teprve uvidí. V každém případě je však třeba hluboké rozpory, které zde byly popsány, vyřešit v širší vizi, aby se ukrajinská identita stabilizovala a vzkvétala. Co se zdá být jasné, je, že k vytvoření soudržného, ukrajinského národa není zapotřebí nic menšího.

Adrian KUZMINSKI pro counterpunch.org 9. března

(Autor je badatel, spisovatel a občanský aktivista, jenž napsal různé knihy o ekonomice, politice a demokracii.)

Překlad Vladimír SEDLÁČEK