Nemocné fašismem?

»Rusko je nemocné fašismem,« přečetl jsem si v jednom zveřejněném komentáři na internetu. Autor měl zřejmě na mysli údajné zdůvodnění vojenské akce Ruska na Ukrajině. V jedné televizní reportáži z ulice, zase jakýsi mladý muž mluvil o tom, že je už víc než tři čtvrtě století po válce a v Německu se nové generace vypořádaly s nacismem, tak proč se o něm zmiňovat? Nepochybuji o tom, že většina obyvatel Německa a evropských států nemá s fašismem nic společného, že stíhá případné pokusy o jeho znovuzrození. Jsou však země, které jsou stále k fašismu tolerantní anebo dokonce fašistické pohlaváry začínají oslavovat. Kde nechávají potomky esesáckých hrdlořezů a jejich pomahačů dokonce pod válečnými prapory jejich dědů či otců pochodovat při různých výročích. Přitom SS jakožto zločinecká organizace a vše, co vlastně bylo od ní odvozeno, bylo odsouzeno poválečným Norimberským soudem čtyř velmocí jako zločinné.

Tři čtvrtě století je jistě dlouhá doba. Správnou výchovou lze minulost odsoudit. Nesprávnou, založenou na nacionalismu a vyzvedávání antihrdinů, je tomu naopak. Proto Rigou mohou chodit při výročních dnech potomci členů tamních fašistických organizací a dokonce SS. O státní podpoře se tady ovšem zřejmě mluvit nemůže, o podivné toleranci však ano. Trochu jinak je to na Ukrajině, jak dosvědčují fotografie. Tady navíc jsou nacionalisticko-fašistické skupiny oficiálními členy společnosti, ostatně ani jejich znaky se nezbavily odkazu úderných oddílů SS složených ze zrádcovských Ukrajinců a jejich souputníků banderovců. Západní mocnosti, které podepsaly Norimberské rozsudky, však mlčí. Přitom zásah proti těmto silám byl možný. Stačilo přerušit finanční toky, které plynuly např. z Evropské unie a USA a jež z velké části, jak se psalo v našich novinách, byly zřejmě rozkradeny ukrajinskými oligarchy. Zároveň byly likvidovány památníky hrdinům Velké vlastenecké války, i když se třeba narodili na Ukrajině, a zakazovány organizace spojené s pamětí na 2. světovou válku. Zároveň některé vojenské skupiny návazné přímo na postbanderovské organizace se staly součástí ozbrojených sil a správních orgánů této země. Fašizující nacionalismus namísto, aby mizel, se tak dále šířil a šíří zemí za tolerance či dokonce podpory kyjevského vedení. Pro Rusko, které ztratilo miliony svých občanů v boji s německým nacismem, jde jistě o trauma. Že by však jen kvůli tomu se rozhodlo pro válku, je nesmysl. Všechno musí mít zcela konkrétnější pozadí, s nímž se nemusíme ztotožňovat. Vyvolat válku lze ovšem rychle, i když záminka může být zcela jiná. Žádná vojenská akce, ať již pod jakýmkoli heslem, však nemůže ospravedlnit umírání civilistů a hrůzy, které každá válka přináší.

Milan ŠPÁS