Rozhovor Haló novin s bývalým vysokoškolským pedagogem Janem Šoltou
Známe se z četných akcí Nadace Železná Opona, která intenzivně připravovala, a jistě nadále bude připravovat, řadu besed na aktuální témata. Některé besedy jste i moderoval, v každém případě častokrát vstupoval se svými vzpomínkami a komentáři. Jak jste se s Nadací Železná Opona propojil?
Podle zakladatele Nadace Železná Opona Václava Vítovce je smyslem nadace odstraňovat uměle budované bariéry, které násilně rozdělují občany světa. Nekalým využíváním umělých překážek, záměrným rozséváním nedůvěry, nenávisti a záště mezi národy se vlády pokrytecky snaží udržet a upevnit své dočasné pozice. Nadace Železná Opona se proto snaží pomáhat odstraňovat nebezpečné následky studené války a bývalé železné opony. Nové generace chce důrazně varovat před opakováním neblahé minulosti, zejména před hrozbami jaderné války a opětovným rozdělením světa na nesmiřitelné bloky! Usiluje o světové porozumění, lidi z různých zemí a rozličných názorů chce proto navzájem sbližovat a spojovat.
Pravidelným pořádáním našich otevřených pluralitních debat se připojujeme také my (s kolegy Milanem Syručkem a Karlem Kuželem, který nahradil ochořelou Viktorii Hradskou), když se snažíme překonávat myšlenkové příkopy rozdělující naši společnost. Jsou přístupné bez rozdílu všem, ochotným svobodně diskutovat bez předsudků a obav. Chceme hledat vzájemné porozumění na základě výměny poctivých názorů opřených o zřetelná fakta. Nikdy bychom si však nedovolili někoho nutit, aby přejímal naše názory. Tupé »vymývání mozků« a veškerá indoktrinace či potlačování odlišných názorů jsou nám z duše odporné. Demokracie je založena na nikým a ničím neomezované diskusi, bez svobodné diskuse je totiž plnohodnotná demokracie neudržitelná! Nemusíme se tedy vždy ve všem plně shodovat, proto můžeme být i ve při, avšak vždy musíme zůstat přáteli!
Co chystáte v Nadaci Železná Opona dále? Zázemí jste často získali v pohostinném Slovenském domě, případně na Novotného lávce v hlavním městě, což jsou obě známé a vyhledávané adresy.
Pořádáním našich Debat ve Slovenském domě chceme též prohloubit tradiční česko–slovenskou vzájemnost, průběžně proto zveme přední slovenské odborníky. Diskutujeme o událostech naší společné historie, zabýváme se dalšími nadčasovými problémy i žhavými aktualitami dotýkajícími se naší země a světa.
Koncem dubna otevírá nadace zajímavé Muzeum železné opony v bývalé celnici na Rozvadově. Nesporně největší jarní akce Nadace Železná Opona se odehraje v jedinečné světové památce v Atommuzeu v brdském Míšově nedaleko Rožmitálu pod Třemšínem. Tento kdysi přísně utajovaný depot sovětských jaderných hlavic – Javor 51 uvítá syna pilota sestřeleného výzvědného letadla U2 Francise Gary Powerse jr., jenž se přátelil se synem sovětského vůdce Nikity Chruščova, který před šedesáti dvěma lety (1. května 1960) nechal jeho otce sestřelit.
Znáte už termín této akce v Atommuzeu v Brdech?
V neděli 24. dubna od 11 hodin. Setkání je otevřené pro veřejnost, takže zveme vaše čtenáře a čtenářky, aby této jedinečné příležitosti využili. Jinak je pro veřejnost otevřeno každou sobotu od 13hodin, jindy možno po domluvě. Mail atommuzeum@post.cz. Více informací o Atommuzeu dostanete na webových stránkách https://www.atommuzeum.cz.
Máte neotřelý úsudek na mnohé současné i historické události. Jak hodnotíte stav cenzury, jenž zavládl v naší zemi?
Omlouvám se čtenářům za obtěžování vlastním příběhem, ale právě ten velmi pasuje na nastalou situaci. Aktuální souvislosti mne přímo nutí, abych ho zde, ač nerad, připomenul. Je tomu padesát let, co jsem byl vyhozen z práce i ze školy. Po právu!?
Jak odpovíte na tuto vaši otázku?
Státní bezpečnost tehdy na základě výslechů zjistila, že asi před půlrokem jsem náhodou jednou (!) četl noviny a přitom neoznámil jejich majitele – mé dva nadané studenty. Samozřejmě, že oba byli »po zásluze« vyhozeni ze školy také, navíc je v této protistátní kauze čekal soud!
Na speciálně svolaném plenárním shromáždění učitelů mi pověstný normalizační rektor, zběsilý likvidátor všech náznaků tzv. kontrarevoluce pražského jara, jenž se chlubil mj. iniciativním zaváděním odposlechů ve škole, můj exemplární vyhazov zdůvodnil tím, že pokud jsem – byť jen náhodou – četl jeden výtisk Tigridova Svědectví a Pelikánových Listů a oba studenty, kteří jimi disponovali, okamžitě neudal policii, těžce jsem se tím provinil vůči závazným povinnostem každého vysokoškolského pedagoga, a proto rozhodně nesmím nadále působit na žádné vysoké škole. Odčinit tento neodpustitelný hřích mně soudruh rektor doporučil nejlépe fyzickou prací na stavbě!
Za socialismu byly totiž noviny vydávané československou emigrací v zahraničí striktně považovány za antisocialistické, protistátní a tedy nelegální, neb všechny informace v nich obsažené byly nepochybně zcela závadné a navíc mátly lidem hlavu. Stát proto své obyvatele před těmito nežádoucími informacemi úzkostlivě chránil, zejména prostřednictvím rozvětveného aparátu Státní bezpečnosti.
Obdobně pečlivě chránil stát své poddané před negativními důsledky nošení příliš dlouhých vlasů či naopak příliš krátkých sukní apod.; starostlivý režim obětavě a nezištně pomáhal nechápavému, a tedy asi nedostatečně svéprávnému národu správně se orientovat ve složitém dění a všestranně mu tím zabezpečoval ničím nenarušovaný klid k práci. Tak tomu u nás bývalo…
K té mé konkrétní zkušenosti ještě dodám, že tento pověstný někdejší rektor je dodnes na této univerzitě oslavován, na rozdíl od svého zapomínaného prvního polistopadového následovníka–vůdčího organizátora celonárodního odporu proti srpnové okupaci v roce 1968, na něhož nezbyla ani medaile vydaná k nedávnému výročí založení školy. Ta se zřejmě stydí i za svého někdejšího řádného posluchače – celosvětově nejznámějšího českého studenta a národního hrdinu, když po letitých průtazích připomínku na jeho zdejší studia neumístila do průčelí, nýbrž ji cudně zastrčila dozadu na dvorek, vždyť studium nedokončil, upálil se.
Co říkáte vypnutí řady informačních webů v ČR, které měly své četné čtenáře, a také hrozícím trestům za názor, jenž by se odchýlil od názoru určeného Fialovou vládou a bezpečnostními službami?
Po listopadu 1989 jsem se nadějně domníval, že nyní cokoli podobného, co jsem prožil, u nás již nikdy více nenastane! Věřil jsem, že toužebně očekávaná svoboda slova – mj. v naší Ústavě i Listině základních práv a svobod jasně definovaná a legálně zaručená – po krátkém jarním nádechu v roce 1968 již nezůstane deklarována pouze na papíře, ale bude v naší nové svobodné společnosti, důsledně zbavené veškerých odporných praktik bývalého režimu, také u nás trvale, plně a bez výhrad skutečně realizována!
Těžce vybojovanou svobodu slova považuji, vedle do té doby nevídaných možností volně cestovat po celém světě, za největší výhru sametové revoluce. Osobně tvrdě poučen neblahými zkušenostmi proto nemůžu nyní mlčet a v žádném případě ani na moment připustit, aby se pod údajnou záminkou boje proti cizí totalitní moci do Česka opět vracela, nenápadně a plíživě, prokletá doba agresivního zastrašování a zákeřného vydírání, všezahrnující podezíravosti a neustálého fízlování.
Navíc upozorňuji na to, že současná vyspělá technika sledování a kontroly obyvatelstva je mnohem dokonalejší, dnes ji lze snadno – i nezákonně – zneužít například k plynulé kontrole nejen pohybu osob, ale též ke skrytému monitorování jejich soukromé četby i psaní, mentorování pocitů i chutí, vyvolávání nálad a manipulaci názorů atd., a umožnit tak nekontrolované vládní moci svévolně a »nezištně chránit« jedince před jeho nebezpečným vlastním úsudkem!
Takovou »dávno překonanou budoucnost« si opravdu přejeme znovu žít?
Pracoval jste jako učitel na vysoké škole, tedy se ptám: Jaký smysl má vypovídání partnerství a spolupráce mezi vysokými školami v ČR a Rusku? Jak akademici v Rusku mohou za válku na Ukrajině? Podotýkám, že tato nenávist se pěstovala některými horlivci, jak jsem zaznamenala v mediálním mainstreamu, již před vypuknutím války na Ukrajině.
Jako akademický pracovník vždy ctím akademické svobody, kterými byly univerzity nadány od osvícených panovníků již v hlubokém středověku. Bez svobodné výměny byť třeba velmi osobitých názorů, jež mohou být pozdějšími poznatky i zcela vyvráceny, totiž nemůže nezadržitelný proces lidského poznávání vůbec existovat; v opačném případě věda a lidský pokrok zákonitě umírají!
Neodpustitelnou urážkou všech vysoce kvalifikovaných vědců, kteří jsou nadobyčejně obdařeni schopnostmi samostatného uvažování a kritického posuzování složitých dějů na základě poučeného vlastního rozumu, se proto stává drzá neomalenost, s jakou jim nadutá vrchnost povýšeným způsobem vnucuje svoji oficiální »jedinou platnou pravdu« a z moci úřední jim proto zakazuje například pracovně se stýkat s jinými vědci!
Vědci bývají – již z profese – velmi opatrní a nedůvěřiví, oprávněně pochybují o každém novém zjištění, proto pečlivě analyzují, konfrontují a zdlouhavě ověřují každá fakta. Taková je věda.
Svobodomyslní vědci jsou alergičtí na byrokraticky hloupý nátlak, nejlépe se spolu domluví bez dozoru a komandování vlád, nejednou bývají též v opozici vůči nabubřelým vládám a nekvalifikovaným ministrům, kteří si koupili »vzdělání« na podezřelých soukromých vysokých školách. Komu asi prospěje přísný zákaz profesionálních kontaktů našich odborníků s takovými světovými vědci, jako byl například Andrej Sacharov?
Upřímně lituju české atomové fyziky, kterým bylo znemožněno ověřit si výsledky svých letitých domácích výzkumů v unikátní laboratoři v Dubně… Bez širokého přístupu do ruských archivů nepoznáme v úplnosti ani vlastní historii… A co říci současným zvráceným snahám opět vylučovat z našich vysokých škol studenty pouze na základě jejich národnosti či rasy? To je naprosto odsouzeníhodné.
Monika HOŘENÍ
