Opřít se o co nejširší potenciál rozčarování, kritických nálad a protestu

209

Rozhovor Haló novin s Josefem Skálou, publicistou a historikem (KSČM)

Teď se vše točí hlavně kolem ozbrojeného konfliktu na Ukrajině. Čím nenechává chladným komunistu kandidujícího na Hrad za všechny české vlastence?

Z pohromy, kosící lidské životy, se umí radovat jen sadista. Nás, komunisty, motivují přesně opačné pohnutky. Války však pokaždé mívají i příčiny. Zavřít je do šuplete a vidět až následky bývá zavádějící.

Ti, kdo právě tahají za delší konec, si ale z války pletou bič hlavně na skutečnou levici…

Čekám, kdy chytne druhý dech i horor, že bolševici jedí malé děti. Původcem ukrajinské tragédie je doba, honosící se »postkomunismem«. My, které chce vyhnat za politická humna, jsme v ní nevinně. Naštěstí nejsem zdaleka sám, kdo tu zemi projezdil i za sovětských časů. Švýcarským luxusem neoplývala. S duší širokou a pohostinnou stejně jako u všech východních Slovanů. Šovinismus se jí bytostně příčil. Ve vztahu ke všem etnikům, Rusy nevyjímaje. Naposled se mu tam dařilo v první polovině 40. let V podobě často tak bestiální, že se hnusila i nižším šaržím wehrmachtu…

Stepan Bandera ovšem, namítá dnešní mainstream, skončil v německém koncentráku. A respekt prý zaslouží už za to, že »bojoval proti stalinismu«…

Mám se rozplakat dojetím? Neb »stalinismus« má přece na svědomí i druhou světovou válku? Nestojí to snad i v lejstrech Evropského parlamentu? Takové hovadiny baští jen primitivní vkus a děravé vzdělání. Bandera s Šuchevyčem vyhlásili »svobodnou Ukrajinu« už 30. června 1941. Coby maňásci nacistických hord, masakrujících právě dobytý Lvov. Sami banderovci pak páchali etnické čistky vyvražďující i Židy, Poláky a jiná etnika včetně volyňských Čechů. Zvířecké zločiny proti lidskosti mají na svědomí i u nás…

Kam tedy vedou kořeny ukrajinského konfliktu?

Pojďme si nalít čistého vína. Tady je seriózní diskuse zatím bez šance. Z moci úřední se mlčí i k upálení padesáti oděských antifašistů 2. května 2014. Za mustr, jak se vypořádat s »nežádoucími živly«, to smí vydávat i vládní zmocněnec pro energetiku. Hlasy, jež k takovým zvěrstvům nemlčí, staví do latě totalitní trojzubec. Je slepencem jezuitské cenzury, pogromistické propagandy a inkvizičních výhružek. Trčí z nich panická hrůza ze všeho, co žene erární říkanku klečet na hrách. Tím rychleji ta hysterie ztrácí glanc. A roste hlad po zakázaném ovoci. Tím bouřlivější debata nás čeká, až dnešní pouta povolí. Většině lidí sice bude hůř i z jiných důvodů. Vyhrotí je však i »ukrajinská« politika vlády. Otřese to i zaklínadly, jimiž si myje ruce právě ta. 

Fialova vláda je k ukrajinské krizi »papežštější než papež«. Může tím naše země cokoli získat? Nebo nám hrozí tím větší ztráty i rizika? 

Hysterii, pokřikující »jsme ve válce«, si zakázal i Bílý dům. Tím fanatičtěji se jí ukájí parta amatérů, co právě vládne nám. Loudí tím hlavně u cizích principálů. Škemrá tam o trochu delší kariéry než díky svým žalostným výsledkům. Tady už ale nejde »jen« o to, jak moc budeme cizí dojnou stračenou. Nakolik se podvolíme mrákotám pubertální Grety. Či fanklubu záchodků pro stovku pohlaví, známých jen zdivočelé fantazii. »Jsme ve válce« s jadernou velmocí je z jiného soudku. Mění nás v prvního na ráně, pokud by k válce došlo.

My komunisté jsme tolerance sama. I k docela bizarním vrtochům. Jen ale, pokud se páchají na vlastní riziko. Fialova vláda však hazarduje s osudy nás všech. Tím důrazněji je třeba trvat na jasné odpovědi, co tím sleduje. Chce snad jadernou velmoc – porazit? Srazit ji do kolen pahýlem, který zbyl z naší armády? Trpí snad stihomamem, že do války, kterou si zlomili vaz už Napoleon a Hitler, dožene bruselskou Uršulu i dědulu v Bílém domě? Pokud snad ano, je to na okamžitou demisi. A místopřísežný závazek, že tam, kde se rozhoduje o našich osudech, už nikdo z dnešní vlády jaktěživ nepáchne.

Na Ukrajině se však stále střílí. Co ten bludný kruh zastaví dřív, než zmaří ještě víc životů?

Do pranice je přirozeně i toto téma. Přesto se odkládat nedá. Nemá-li jít o vratké příměří, musí zakotvit vymahatelné bezpečnostní záruky. Garantovat je všem bez výjimky, a ne jenom někomu a jiným ne. Teď se však cítí ohrožena jaderná velmoc. Uvádí věcné argumenty, a ne žádné bigotní floskule. Dopustit, aby se dolet jaderných hlavic na její neuralgická centra zkrátil na pár minut, není ani v zájmu České republiky. Mít suverénní vládu, vykoná vše pro to, aby se Rusku požadované garance poskytly. A Ukrajina se stala neutrální zónou, srovnatelnou třeba s Rakouskem nebo Finskem. A aby srovnatelně demokratické poměry garantovala i u sebe doma.

Proč se to, proti čemu nezazněl jediný seriózní argument, považuje za svatokrádež? V čem je to méně legitimní nárok než ten, na němž trval Kennedy za Karibské krize před 60 lety? Když na Kubě odhalil sovětské rakety, necouvl ani milimetr. A vzkázal do Moskvy, že pokud je nestáhne, riskuje třetí světovou válku. Stáhly je obě supervelmoci. Moskva z Kuby a Washington z Turecka. A jasnou zprávu, že podobný vabank už nikdy nepřipustí, vysílaly i po desítky následujících let.

Má snad menší váhu dnes, pod ještě vražednějšími arzenály hromadného ničení? Zpráva, stará už 60 let, se týká každého bez výjimky. Je povelem pudu sebezáchovy. Kdo tomu nechce rozumět, ať si pouští akční krváky. V politice je krajně rizikovým faktorem.

Co soudíte o vzedmuté vlně cenzury, neváhající úplně vypínat i vlivné alternativní weby? Jak jsou na tom www.stripkyzesveta.cz, které vydáváte už desátým rokem, a jak TV Petr Bureš, kam zvete desítky zajímavých hostů a jednou týdně rozmlouváte s diváky sám?

Hezky to nedávno vyjádřil Petr Hájek, někdejší mluvčí Václava Klause a dnes vydavatel revue www.protiproud.cz. Když nastoupil do čela strany Gustáv Husák, zúžení mediálního prostoru spojil s dynamickým rozvojem země a růstem všeobecné životní úrovně. Dnešní atak na svobodu projevu provází pravý opak. Má umlčet odpor proti úpadku životních podmínek. Ti, kteří nic lepšího neumí, mají tím větší kopřivku z každého faktu či svědectví, které jim rozkopává bábovičky. Seriál podvrhů, jimiž šermují na ukrajinské téma, usvědčuje ze švindlu i řada západních publicistů.

»Střípky« nechává cenzurní pracka zatím na pokoji. Ale programy, které vysíláme s Péťou Burešem, neměly to štěstí už dvakrát. Poprvé dokonce za reprodukci debaty, které jsem se zúčastnil na CNN Prima! Podruhé nás YouTube uťal tuto středu v půli pořadu. A obšťastnil obecným prefabrikátem, který si ani nedal práci čímkoli argumentovat.

Tak hanebné praxi se postavila i Charta 2022. Mluvčími nejsou žádní levičáci. K odporu proti cenzurní aroganci vyzvali velice kvalifikovaně. Chartu 2022 jsem podepsal pár minut po jejím zveřejnění. Už nasbírala desítky tisíc signatářů. Tím víc to doporučuji každému na levici, na niž má cenzura spadeno především.

Je střet běžící na Ukrajině opravdu mezi Moskvou a Kyjevem? Nebo spíš další »proxy war« tedy válkou v zastoupení, jak ji interpretuje i řada zahraničních autorů?

Ten názor skutečně sdílejí tucty osobností. A nejen z levicového prostředí. Ale třeba i početná mozaika, sahající od Václava Klause až po Pata Buchanana či Paula Craiga Robertse, čelné figury z Reaganova okolí. Prvý je lídrem »paleokonzervativců«. Za ně pak soutěžil o Bílý dům dvakrát i sám. Reaganovi řídil mediální politiku a psal projevy. Roberts byl náměstkem ministra financí a tvůrcem reaganomiky. Teď každý publikuje i několik komentářů týdně. U nás by za ně schytali hony na čarodějnice.

Buchanan své vládě hněvivě vytýká, že Ruskou federaci provokuje tak, jako kdyby Moskva či Peking vojensky ohrožovaly USA třeba z Mexika. Roberts vyčítal roky Kremlu, že si ne a ne přiznat, že po dobrém s Washingtonem nic nepořídí. Teď se netají pochybami, zda se Rusku nevymstí postup usilující o vyloučení civilních obětí.

Milionů Ukrajinců je mi upřímně líto. I pro trpké rozčarování, které je nemine. »Proxy war« počítá s jejich, a ne s americkými ztrátami. Nezištná západní pomoc zemi nečeká ani pak. Cílem amerických válek je zisk, a ne charita. Stát, vyrabovaný tunelářským podsvětím, to srazí ještě níž. Třeba si to už nenechá líbit. Ukrajincům bych to z celého srdce přál. I v našem vlastním zájmu. »Proxy war« je proradnou agresí proti celé Evropě.              

Co říci k hysterii, namířené i proti ruským umělcům, sportovcům a dalším lidem, nemajícím s politikou nic společného?

Kolik zemí zmasakrovala Amerika? Kolik jich zpustošila jen v tomto století? Odskákal to snad vyhazovem, jaký ponížil i brilantní operní sólistku Annu Netrebko, jediný americký virtuóz nebo sportovec? Buranský dvojí metr kalí vodu už roky. A kamkoli oko dohlédne. Tentokrát spadl až na dno ubohosti. A právě tím otevírá i spoustu očí, jež dosud zasypával pískem. Dobře mu tak.

O tom, že svět bude úplně jiný než dřív, se hovoří už od prvých měsíců pandemie. Za ukrajinského konfliktu však ještě víc…

Pandemií nám ráčili zdůvodnit »Velký reset«. Tedy plán, jak nás »přesadit« do světa, jenž bude patřit celý jen hrstce oligarchů. A my to, oč nás připraví dluhovými oprátkami a jinými podrazy, budeme smět jen okrajově »sdílet«. Dosáhnout na to pouze úměrně tomu, jak poslušně se podvolíme vrchnostenským příkazům a zákazům. Neb jinak nám zablokují klidně i bankovní konta. Protest osádek kanadských kamionů zlomila až tato totalitní zvrhlost. Brousí si zuby i na zrušení hotovostních peněz. Pak by nás vydírala tím snáz. 

»Proxy war« na Ukrajině k tomu přidá i novou »železnou oponu«. Tentokrát východně od našich hranic. Srazit do kolen Rusko, Čínu a jejich spojence bude cílem i dnes. A navíc v časové tísni, nesrovnatelné s podmínkami minulé »studené války«. »Euroatlantická« zóna je v civilizační krizi nemající obdoby. Humánní a udržitelné řešení se na jejím dnešním půdorysu už nemá jak urodit. Tím víc to bude o »právu« silnějšího. Ke škodě těch slabších, jak jinak. Hujeři »spojenecké vděčnosti« slibují vzdušné zámky. Cizí krmelec a vazala z nás už udělali. Tím snazší kořistí budeme teď, kdy cizím principálům teče do lakýrek i doma.

Obchod přes »železnou oponu« má příliš pádné důvody, než aby mohl skončit. Teď si ho ale zmonopolizují »velcí kluci« z obou stran. Mastnou rentu budou dolovat z každé dodávky či investice západním i východním směrem. Tím víc to chce aspoň tolik moudrosti, jaká nechybí Viktoru Orbánovi. Do ukrajinského konfliktu nos nestrká. Na plyn má výhodnou smlouvu s Gazpromem až do roku 2035. České »elity« bijí do válečných bubnů. »Pražská kavárna« chce, abychom přestali brát i ruský plyn. Několikrát víc, než kolik stojí Německo, mu za něj platíme už teď. Energetická bída číhá na statisíce domácností. Ruský plyn za německou cenu položí i tisíce podniků. Koho z těch, kdo nám vládnou teď, pustí přes vrátnici tam, kde lze plyn nakoupit přímo, a ne koloniální oklikou? Většina lidí je už brzy prokleje. A doba bude přát silám schopným prosadit náš akutní zájem, a ne dělat pimprle tomu cizímu.

Jak probíhá vaše kampaň na Hrad s podporou KSČM? Jaký je zájem voličů a médií a na co se vás lidé ptají nejvíce?

Rozhodnutí, abych kandidoval, nebylo z mé hlavy. S nápadem přišla Kateřina Konečná. A zcela nezávisle i mnoho lidí mimo stranické řady. Včetně nejedné z významných osobností alternativní scény. Že jsem komunista, se notoricky ví. Netajnůstkařím kolem toho ani teď. Kapitalismus však stále víc ohrožuje i naše národní zájmy. A souboj o Hrad bude hlavně o to, aby ho nevyhrál nikdo z cizí páté kolony. To proto kandiduji nejen za skutečnou levici, ale i všechny skutečné vlastence. A mám upřímnou radost ze sympatií a podpory, které to nachází napříč jejich pestrou škálou. Řada jiných subjektů, jež se nesluší urážet nálepkami »pravicového nacionalismu«, mi dává slovo i na svých veřejných akcích. Naposled třeba 15. března na mítinku proti nacismu a cenzuře na Hradčanském náměstí v Praze. Někdy je dokonce organizují přímo jako mé setkání s voliči. Například před pár dny v Táboře a příští čtvrtek v Prostějově. Chci jim za to upřímně poděkovat i touto cestou.

Sledovanost posledních talk-show, které vysíláme dvakrát týdně na TV Petr Bureš, dosáhla přes 120, a dokonce i 300 tisíc diváků. Náš registrovaný »fanklub« už má přes 25 tisíc členů. A roste o celé tisíce měsíc co měsíc.

Svou kandidaturu beru jako výzvu dosáhnout mnohem dál, než se to straně dařilo v minulých letech. Všude tam, kde o to stojí, jsem se zavázal spojit svou práci v terénu s naší kampaní před obecními a senátními volbami.

Naši zemi čekají velice krušné časy. Tím víc se musíme opřít o co nejširší potenciál rozčarování, kritických nálad a protestu. Stát se jeho uznávaným mluvčím, tmelem a navigátorem. A ne lajdačit řečněním za sedmero západy. Ujišťovat se navzájem, že jsme jedinou skutečnou opozicí. Která půvabná žena to o sobě říká sama? Udělá to snad skutečně moudrý muž? To samé pravidlo platí i pro nás. Fakt, že jsme dál než všichni ostatní, musí objevit sami lidé, s nimiž se poměry nemazlí. My tomu pomůžeme jen svými argumenty a skutky.

Monika HOŘENÍ